Na sklonku letošního května na X. Mezinárodním festivalu poezie v Havaně nás upoutala uměním i půvabem Edna Iris Rivera, význačná básnířka Portorika. Na Kubě se prezentovala dvěma knihami - Paměti jedné básně (Memorias de un Poema) a erotickou prózou Její jablko (Su manzana). Edna na Ostrově svobody představila i svou sbírku básní Zasaženi intervencí (Intervenidos), která zde znali pouze v internetové podobě. Obrysu-Kmeni poskytla na pláži Varadero na břehu Atlantického oceánu rozhovor.
Edno, řekněte českému čtenáři něco více o vaší sbírce Zasaženi intervencí.
Je věnována boji lidu z Viques. To je ostrov v našem portorickém souostroví, který byl jako vojenské cvičiště po 62 let ostřelován válečným námořnictvem Spojených států amerických. Mnoho let jsme vedli zápas, aby bylo toto bombardování ukončeno a námořnictvo staženo.
A přinesl váš statečný zápas toužebný výsledek?
Ano. K 1. květnu 2003 jsme toho dosáhli! Ostrov je však silně zamořen radiací a těžkými kovy jako plutonium, kadmium a uran. A lidé na ostrově trpí genetickou formou rakoviny! Snažíme se Američany přimět, aby ostrov Viques vyčistili, do čehož se jim ale nechce, a poté předali půdu našim lidem. Půda však byla dána k dispozici departmentu přírodních zdrojů a Američané na našem území provedli další výbuchy. A to vše proto, že Portoriko je prakticky kolonií USA, i když máme autonomii. Říká se tomu volně přidružený stát.
Co znamená v praktické politice "volně přidružený stát"? Pokud víme, Portoriko představuje jednu z hvězd na vlajce USA?
To nám umožňuje volit si na Portoriku guvernéra a starosty, avšak ti rozhodují pouze v otázkách našeho vnitřního života. Náš mezinárodní život je zcela v područí USA. Nikde ve světě nemáme velvyslanectví. Naše kultura je neustále v ohrožení. Bojujeme o zachování španělštiny a kultura je naší obrannou hrází, abychom nebyli asimilováni. Jsme však nesporně latinskoamerický národ, který odolává za pomoci své kultury a své mimořádné poezie! Třebaže naše literatura pojednává o všech univerzálních tématech, jichž se může dotknout kterýkoliv básník na světě, v naší portorické poezii existuje silný proud.
Co přináší především?
Nabízí odpovědi. Je antikolonialistický, antiimperialistický, protože jsme na Portoriku dosud nevyřešili svůj koloniální problém. Portoriko je národem - ale bez svrchovanosti!
Můžete shrnout smysl vašeho hnutí za nezávislost? Ví se, že není početné, že při hlasování ve volbách leckdy většina hlasuje pro zachování současného koloniálního stavu. Jak tedy tato ne sice většinová, avšak stále přítomná a vlivná skupina vlastenců vidí budoucnost Portorika?
Boj za svrchovanost Portorika je letitý. Datuje se již od dob Španělů. Portoriko jimi bylo obsazeno v témže roce jako Kuba - 1898. Avšak coby nejmenší z ostrovů Velkých Antil bylo Portoriko zcela okupováno vojenskými základnami. A tak se samostatnost portorického lidu dala stěží obnovit zbraněmi. Všechna povstání byla zadušena a represe nakonec náš lid odradily od ozbrojených pokusů vyhnat kolonizátory. V současnosti je boj za nezávislost veden diplomatickou cestou, probíhá ve Spojených státech amerických. Je to kulturní boj. A tak jsme v dvaapadesátém roce získali Ústavu a stali se volně přidruženým státem a konečně měli svou, portorickou vládu.
Jenže pořád podřízenou Washingtonu...
Národní odpor je však stále živý a nikdy neztratíme naději, že s pomocí mezinárodního tlaku a dalších diplomatických prostředků jednou dosáhneme úplné svrchovanosti Portorika. Svítí nám pořád určitá naděje. Je to strašně dlouhý boj. A neustaneme v něm, ať by trval jakkoliv dlouho!
Edno, existuje ve vaší vlasti poezie, která by tento boj za nezávislost odrážela?
Ano, portorická poezie tradičně uchovává v našem lidu bojovného ducha. Básníci jako José de Diego, Juan Antonio Coretger, jako velký Francisco Matos Paol, a básnířky jako Julia de Burgos... Poezie vždy upevňovala národnostní cítění. Samozřejmě, soudobá poezie nejmladších básnických tvůrců se nezabývá politikou. Pojednává o jiných stránkách lidské existence. Avšak přestože mladí píší tento druh poezie, prakticky všichni portoričtí umělci současného proudu jsou osobně zastánci nezávislosti Portorika!
EDNA IRIS RIVERA
Zasaženi intervencí
Ostrov - děvčátko má srdce
roztříštěné kulkami a bombami,
okupované srdce,
jež dosud bije
a hýčká hvězdy průzračného moře
jako zářivý briliant
ukřižovaný minami.
Přeložila EVA MÁNKOVÁ
Jako básníci nepíšeme pouze pro sebe
Na havanském festivalu poezie upoutala rovněž básnířka a spisovatelka María Neder z Argentiny. Narodila se v Buenos Aires, ale již deset roků žije v horském městečku Villa Emerio v provincii San Luis, tedy v blízkosti provincie Cordoba. V hlavním městě země vystudovala literaturu. Vydala knihy Čestná šerpa (Faja de honor) z argentinské spisovatelské společnosti, Proti srdci (Contra corazón), Mezi jámami (Entre huecos), v roce 1997 knihu básní Když říjen (Cuando octubre). V roce 2003 María předložila čtenáři další dílo: Prasklinu úst (Fisura de Boca). Argentinka María Neder, podobně jako Portoričanka Edna Iris Rivera, nám poskytla interview.
María, vyjde z vaší tvůrčí dílny něco v letošním roce? Můžete nám o sobě povědět něco bližšího?
Vyjde můj první román Ridnech - lektor do domu (Ridnech - Lector a domicilio). Jinak se věnuji kulturním aktivitám v našem městečku Villa Emerio. Pracuji tady již deset let v rozhlase, kde mám program, vysílaný od pondělí do pátku. Jednu hodinu, od sedmi do osmi hodin, v něm čtu poezii, pouštím hudbu a čtu také povídky a prózu. Hodně se stýkám s našimi argentinskými básníky a prozaiky. Naše literární úsilí je velmi významné a velmi heterogenní.
Jakou úroveň má argentinská poezie? Co znamená pro člověka vaší země?
Je velice silná. V těchto chvílích je nejsilnějším literárním projevem. Nás, básníky, dokonce zvou na besedy o literatuře a psychoanalýze nebo poezii a psychoanalýze. Sami psychoanalytici se tedy ptají a zajímají o to, co je poezie. Existuje i časopis Poezie a psychoanalýza, který dává obě oblasti do spojitosti. Jeden soudobý argentinský básník, který navštívil Kubu a byl poctěn Cenou Casa de Americas - Jorge Bocanera, dokonce nazval poezii závratnou příčetností...
Básnické pokušení má zřejmě v Argentině odlišné charisma...
Samozřejmě. Nemá stejnou sevřenost, vřelost a charisma, jakými se vyznačují argentinští prozaici. Někteří lidé se věnují specificky poezii a říkají: "Ne, ne, já jsem básník," jako by to bylo cosi zvláštního. Nu, a řada z nás pracuje s prózou, poetickou prózou, a také s poezií. Nejen ženy, ale i muži pracují s oním, nevím, zda to nazvat splynutím, literárních druhů. Je to už hezkou řadu let, co se v Argentině začala objevovat poetická próza.
Co si myslíte o té části Mezinárodního festivalu poezie v Havaně, kdy účastníci chodí předčítat básně dětem a mládeži do škol?
Myslím, že právě tak by se to mělo dělat! Tak je to správné. Jinak by to nemělo smysl. Nepíšeme přece jako básníci pouze pro sebe. Píšeme pro co nejvíce lidí. Když lidi nevědí, jak vypadáme, nemohou si s námi popovídat, je to pak k ničemu. To mě v Havaně právě nejvíce nadchlo. Byla jsem tady na Kubě v Bejucalu, Bautě, pak v gymnáziu Ernesta Che Guevary, besedovala jsem s žáky. Pořadatelé festivalu mi volali do domu, kde jsem byla ubytována, povídali jsme si... Nevěnovali jsme se jenom čtení poezie. Důležité je přece i to ostatní, že jsme si vyměňovali názory, že jsem byla tázána, jak se k tomu kterému tématu lidé stavějí v Argentině.
Můj konkrétní příklad není mezi mými kolegy běžný - tedy aby se básník nebo spisovatel věnoval kulturním činnostem. Ale já jsem se plně ztotožnila s havanským festivalem, s jeho duchem, s prací na festivalu, protože právě to dělám i doma v našem městečku Villa Emerio.
Hovořil JAN JELÍNEK
MARÍA NEDER
Exil
(úryvek)
Nebudu ve dveřích
ani na letišti
ani na rohu
Nebudu na květu paloborracha u své pěšiny
ani v baru Monserrat
ani v textu pozvánky
ani na prázdné lžičce čekající kávy...
Přeložila EVA MÁNKOVÁ
Autor: Edna Iris Rivera, María Neder, Jan Jelínek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |