Básník Bohumír Pospíšil, člen Unie českých spisovatelů, slaví 1. listopadu osmdesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Ing. Bohumír Pospíšil se narodil v Hulíně v železničářské rodině. Jako absolvent vysoké školy technické byl veden k technickému myšlení, které se v jeho případě snoubilo s impulsem esteticky vnímat, chápat krásno v dynamickém tempu životních událostí. Skrytý talent básnického rýmu s uměním metafory určuje dráhu jeho básnické tvorby. Nezapomíná na místa, kde se narodil a žil. V roce 1988 vychází jeho první sbírka veršů, na kterou navazují Plaňavy 1995, Vzpomínky na Hulín 1997, Okolo opony 1997, Mlhavíny 1997, Gagáty první lásky 1998, Souznění 1998, Lyrická botanika 1998, Jugoslávské ozvěny 1999, Uhaslé vzplanutí 2001, Chlastma 2003, Našeptávání 2003, Rusava 2005...
BOHUMÍR POSPÍŠIL
Přej si... padá hvězda
To bylo kdysi na počátku května,
z oblohy odprýskla zas létavice jedna
jak ze smaltované cedule na zdi,
po obloze vlastní čáru si teď brázdí.
Díváme se vzhůru, oči se nám orosí
jak rezavá skvrna, když zvlhne korozí,
s pověrou si přejem oba současně,
aby všichni lidé, kteří teď čtou básně,
mohli stále držeti se spolu za ruce,
aby svět byl pořád ještě v záruce,
aby ty ruce spojené v míru kolkolem,
byly v celém světě navždy symbolem.
Švabinského variace
Ve snu vidím Modrou rajku
a ještě cosi skládá se tu na mozaiku,
jak barevné okno v chrámu Páně,
víš, že vždycky vrána sedá k vráně
a kamínek ke kamínku že se skládá,
i když to kumštýř vlastně neovládá,
cosi z toho přece bude jednou,
na oltář to lidé jako modlu zvednou
a oslavovat budou jako zázračné.
Jenom jestli válka zase nezačne.
Pak by všechny krásné ženy z obrazů
vykukovaly jak zraněné oči z obvazů
a nebylo by, čím bys zahnal hlad,
nebylo by místo, kam bys hlavu klad',
hledal bys marně kdesi potmě chuť,
už nikdy by nevykvetla potměchuť.
A co by se stalo se Švabinského obrazy,
co Zemi míru a Rajskou sonátu zobrazí?
To nikdo z nás dnes říci nedokáže,
když dopadly by rakety té velké ráže.
Na zdraví
Když slavné fanfáry vítězství zazní,
vinohrady rozkvetly jak diví blázni,
musí vynahradit šestiletý půst
a já už slyším novou révu růst,
po létech poroby nás opět odmění
nádherné a nové života proměny.
To první víno po létech útlaku,
jak hojivá mast na hnusném boláku,
na počest pijí víno Moravané vděční,
zato že už zrůdná děla k nebi neční,
jižní Morava kypí a přetéká vděkem,
ruské byliny jsou na nemoci lékem,
my tady od Bílé hory věrni zůstanem,
tož připijte si s námi pod stanem
vojáci vítězní, molodci z Ukrajiny,
obraz této země není tak moc jiný,
je podobná té vaší, tolik vzdálené,
je to sice daleko, tak moc ale ne
a sem k nám máte navždy pozvání,
naše zvony k obědu již vyzvání,
to už napsáno je této básni v záhlaví:
přijděte si připít na družbu a na zdraví.
Šeříky vítězství
Květnové šeříky vždy zlomí smutek náš.
Také tenkrát kvetly bezy, vzpomínáš?
Ale jak bys mohla, krásko mladičká,
na to vzpomínat by mohla jen tvá babička.
Ty už nepoznalas jekot sirén kvílivý,
co varoval, že bomby spadnou za chvíli,
kdy ztuhlá krev v běhu žílou zpomalí
a o kousek chleba, třeba jenom o malý
jsi schopen rvát se s celým světem.
Ale dnes už zase s novým jarem kvetem.
Myslíš, že to vše je darem dnešní doby,
že nás mír a štěstí odjakživa zdobí?
Tak běž a navštiv Angolu či Afghánistán,
kde ten sladký mír je ještě nepřichystán,
potom teprv s hrůzou poznáš, jak mně je
a proč se ještě každé dítě ráno nesměje.
Žně
Zralé zrno praská na poli,
slupky nestačí už zrnu,
člověk o svou existenci zápolí,
kombajny se šinou po silnici k Brnu.
Však byly kdysi jiné žně,
byla strašná válka děsná,
nebyl čas říkati si slova něžně,
bomby budily Tě často ze sna.
To byly žně, kdy životy se kosily
jak tenká stébla slámy kosou
a pod kosu šly další posily
za mrtvé, vysvěcené ranní rosou.
Poslední válka
Ještě jednou
ale už naposled
se tady poperem
a slunce, zastíněné popelem,
se nad spálenou zemí snáší.
Ptáš se: kde? Přece nad tou naší
a ne kdesi daleko třeba nad Asií.
Naštěstí jen v mé bujné fantazii.
Krajina mrtvá, ptáček nezazpívá,
melodie žádná, ani milá ani tklivá,
mravenec tě nepoštípe, čmelák nezabzučí,
země rozpadá se jak sud bez obručí,
nad spáleništěm ani jeden motýl.
A to jsem ten popis hrůzy nevyhrotil,
jenom moje obavy se do slov promítají,
kde odpověď se skrývá v jinotaji:
Když všechno živé na té zemi tady chybí,
dejte pozor,
takové to mohlo býti,
kdyby...
Ořechovský památník
To nebyla procházka úrodným krajem,
ani že si jen tak na vojáčky hrajem,
to byla veliká rvačka na konci války,
proto jste přijeli z obrovské dálky,
aby až tady na té mojí zemi rodné,
do srdce vás zrádná střela bodne.
Zbude jen památník, kdo vám tu ustele,
zahrají varhany nablízku v kostele
a v srdcích osvobozených slavně zazní
vděk, však srdce svírá se nám bázní,
že na vás tam daleko čeká věrně kdosi,
marně o váš návrat stále Boha prosí.
Já mohu jen slíbit, že nikdy nezapomenem,
do této hlíny padli jste plodným semenem,
na vašich hrobech květiny navždy pokvetou,
my nikdy nezapomenem na válku prokletou.
Jarní ofenzíva
Pochodují kapky z krápníků,
to předpověď je jejich zániků,
už blíží se k nám jaro krokem nesmělým,
je to jak tajemná výprava za jmelím,
ještě je v noci zmrazí zima despota,
ale na dlouho už je přec jen nespoutá,
do útoku znovu tasí příroda,
co nikdy svoje práva neprodá,
já každý rok ji zase vyzvu na souboj,
těch krásných duelů, těch se boj,
jaro si teď pláče do krásy,
járkem voda teče, kam asi,
ta věčná otázka všech dětí na zemi,
těm nelze odpovědět frázemi,
ta voda vztyčuje korouhve lásky a mládí,
to je jediná armáda, co nás nerozladí,
co zvítězí nad všemi mrazivými vojsky,
pomocí Vesny, co přichází bosky.
(ze sbírky Veliké zásnuby)
Autor: Bohumír Pospíšil
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |