Společnost nám přináší hmotná i morální poškození všeho druhu a den ze dne vydatněji; máme jí dát snad právo, aby soudila a odsuzovala ty, kdo jí unikli předčasnou smrtí?
Nezkreslená statistika sebevražd za posledních deset let je toho dokladem; přihlédneme-li k metodám (např. sebeupálení), pak se zdá, že takto protestujících mučedníků významně přibylo. Palach má velmi četné následovníky po sametové revoltě, i když bez patřičného věhlasu a přejmenování ulic.
Nezbývá, než se zamyslet nad historií sebevražd, tedy nejen v současnosti, ale i z historického pohledu. Tuto kapitolku bych uvedl vlastními verši:
A lidský tvor
pádí a pádí
sem tam zatančí ve fraku
a z velké množiny harampádí
tahá nová a nová toužení
na sta dlouhých let
Prosťáčci blažení
jen smrt je jistá
sudiččin amulet
Společnost se staví kriticky k suicidiím, protože jsou dokladem, a to nezvratným, že selhala její autorita, kvalita zákonů, exekuční a další metody, zejména porovnáme-li realitu života s proklamacemi v předvolebních slibech. Suicidium se proto bere jako urážka každé společnosti. Společenská smlouva, vzniklá narozením, nebyla naplněna a sebevrah se vyvlékl z povinností sloužit, podlézat, být potřebně flexibilní, odvádět daně anebo žebrat o příspěvky v nezaměstnanosti apod. Ovšem co řekne sudička, nutně platí.
Přece radost ze života patří všem nebo alespoň většině!
Některým je však lépe vestoje, některým vleže.
Některým je lépe mrtvým než živým.
Sebevražda je nesporně psychosociální jev, a to se ví dlouho:
Proč po mně chcete, abych žil a pracoval pro tuto společnost, kterou si nepřeji a neuznávám? (baron Charles de Montesquieu, 1745). La Fontaine ovšem chtěl raději trpět a úpět, než zemřít. Přesto se zastřelil (1695).
Suicidium je sebezničující čin s fatálním výsledkem, příčiny se neanalyzují a neuvádějí (WHO, 1968).
Je však třeba přidržet se časového sledu, takže poslyšme ještě Michala Fjodoroviče Dostojevského (1866):
Bůh je nicota zítřka.
Vše, co člověk dokázal je, že vymyslel Boha, aby nemohl tak lehko páchat sebevraždy: ze strachu a z utrpení na onom světě. Ti, co se zabili, již v sobě nesli smrt. Ovšem každý ji v sobě nosí! Suicidium je vlastně intenzivní pozitivní víra v posmrtný život. Ale hlavně stvrzení vlastní nezávislosti, své nové a strašlivé svobody.
Tuto víru v posmrtný život měli indiáni a možná ještě nějakou mají, pokud ji neutopili ve whisky a rumu nebo v jiném doporučeném postupu k jejich likvidaci.
Otevřené téma žije a bude žit další staletí, pokud nedojde k vyhubení člověka některou z množných katastrof - třeba třetí světová válka.
Poslyšte ještě pár slov řeckořímských klasiků, abychom si doložili, že se v náhledu na sebevraždu nic moc nezměnilo, pouze realizací přibývá a nejspíše přibývat bude:
Dobrovolná smrt je hodná jen ctných lidí (Lucanus).
Ošklivíte-li si život, proč se snažíte prodlužovat dny, jež stejně končí smrtí? (Lucretius).
Na vrcholu poct se nechal upálit, aby ukázal, že pohrdá utrpením, smrtí i poctami (Diogenes).
Bůh je svět. Jen smyslová rozkoš je radost a k ní patří i smrt. Sebevražda je popření metafyzické reality (Epicuros).
Nedávno vyšla souborná knížka Dějiny sebevražd (Martin Monestier, 2003)). Zaměřuje se však víc na techniku a zvláštnosti suicidia, proto na ni odkazuji čtenáře, jenž se hodlá zabývat podobnými úvahami.
My v souladu s celou řadou současníků i zmíněných klasiků hlásáme teorii dobře nakonzervované pistole, která má být užita ve vhodně voleném času. Podtrhl jsem dříve příkladný postup Vladimira Vladimiroviče Majakovského:
Loďka lásky
ztroskotala o život
jsem životem vyrovnán
a zbytečný je účet
trampot
trpkostí
a psot
Japonské metody jsou vymyšleny zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.
Džigai je sebevražda, kdy se jedním řezem otevře hrdlo. Sebevražda jednoduchá a jemná, doporučuje se ženám.
Harakiri je pro muže, který musí dobře naostřeným nožem otevřít svou dutinu břišní, vykuchat a vytáhnout střeva a položit je na zem. Harakiri je bolestivé, zdlouhavé a ničí sebevraha i přihlížející okolí.
U nás převažuje sebeupalování, bolestivé utrpení je intenzivnější a trvá o něco déle než harakiri, i když bezpečně vede ke smrti, tedy stejně jako méně nápadný ceremoniál průstřelem lebky. Ovšem dobře nakonzervovanou pistolí.
Rád bych tuto smutnou úvahu o přibývajících sebevraždách vesměs mladých lidí v Čechách a na Moravě ukončil vyznáním pevné víry, že příčinný negativní psychosociální jev bude odbourán. Jeho vliv se musí minimalizovat, vždyť jsme, jako ostatně všichni Slované, národy s vysokou a starou kulturou. Dost však bylo slibů, které se neuskutečnily. Dost bylo podvodů, falešných transformačních aktivit, jež vedly jen k tunelům, zadlužení a bezvýchodnosti prostých lidí. Musíme do vládní reprezentace dostat osobnosti, které žijí v tradici humanitních ideálů a zajistí právo a sociální jistoty pro všecky.
Vkrátku poté ubude sebevražd - tím doložíme, že naše společnost ozdravěla. Že třebas pan Zlaťák se slečnou Korupcí se nechali vynést na Mars a nikoli na Bahamy anebo Seychely.
Autor: Alois Tybrych
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |