František Skorunka (1944) patří ke spisovatelům, u nichž se snoubí ambice literárně umělecké s kritickými a teoretickými. To jistě není nic neobvyklého - málokterý literární vědec (a kritika je součástí literární vědy, i když si to obě nechtějí připustit) nepocítil nutkání vyjádřit sám sebe a svá teorémata uměleckými postupy, vyzkoušet v praxi to, co v teorii vyhlíží velmi svůdně a přesvědčivě. Skorunka je čtenářům Obrysu-Kmene sdostatek znám především jako kritik, specializující se na soudobou překladovou literaturu, zvláště anglosaskou a francouzskou. Tato práce je součástí jeho vysokoškolské profese (působí téměř 25 let na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity) a patří k tomu nejlepšímu, co na "druhé stránce" našeho časopisu, věnované recenzím, nalezneme.
Jeho nejnovější povídková kniha, nazvaná ZAHRADA ZAPOMENUTÝCH VŮNÍ (Praha, CZ Books 2005), přináší devatenáct povídek, rozdělených do dvou oddílů, tematicky reagujících na různorodé etické deformace české společnosti osmdesátých a devadesátých let. Je jim vlastní hledání člověka a "člověčiny", tedy onen "hominismus", jejž autor prosazuje i ve své esejistické a recenzentské činnosti: příběhy chtějí být svědectvím "o lidském plemeni, o jeho tápání a nalézání /./ je to zázrak býti člověkem!" (s. 10). Přitom nezůstalo u proklamací: tomuto nebezpečí autor víceméně úspěšně vzdoruje - pokud nechce svými příběhy přímočaře vychovávat či jen trpitelsky nebo karatelsky zaznamenávat viděné a slyšené... Zájem antropologický byl vlastní už májovcům, a je podstatnou složkou každé realistické estetiky.
Zcela jistě nejsou jeho povídky komponovány "jako vyprávění starce odsouzeného k nesmrtelnosti mimo planetu Zemi", jak čteme na přebalu; k takovému závěru by snad sváděla úvodní povídka cyklu, která ovšem netvoří rámec dalších povídek, nejedná se o relativně homogenní "vyprávění" o "vyprávěném" či o jeho "dědečkovský" záznam, spíše o sled povídek spjatých antropologickým zájmem, humanismem, okázalou každodenností tématu a prostotou, resp. realističností jeho uchopení, jakkoli Skorunka nezapře poučení na epických technikách hemingwayovských, tzv. nového románu, krátké novinové povídky (short story detektivní, humoristické, erotické či jiné povahy). Svůj nejvlastnější styl nalézá tam, kde nevystupuje jako arbitr pravdy a morálky (tato gesta ohrožují jen několik povídek z první části, snad psaných ještě v 80. letech), nýbrž jako citlivý pozorovatel se sklonem k jemné karikaturní nadsázce a ironii, s laskavým vztahem ke svým postavám, s nimiž se život nemazlí a které mnohdy nerozumí samy sobě, natož jiným. Nejde o hospodské tlachání, ani o pábitelskou techniku, o vypjatou grotesknost či hyperboličnost, k postavám se autor chová zdrženlivě i s pochopením, odstup je doprovázen jistou mírou empatie. Jeho hrdinové jsou nikoli programoví outsideři, ale lidé selhávající i zrazující, komické i tragikomické figury a figurky, ale přesněji vzato - jde o tzv. každodenního člověka v jeho různých podobách a variacích, nevyvázaného ze sociálních ani individuálně psychologických souvislostí, proto není méně osobitý a zajímavý než popová či herecká star. Na rozdíl od literatury, která "obyčejného člověka" adoruje nebo voyersky znásilňuje, má k němu Skorunka vztah ambivalentní - možná se cítí být sám "jedermenschem" své doby, a není si jist tím, nakolik je to jeho přednost, či omezení. Ale nesuďme předčasně, Skorunka jistě nepatří k těm, kteří by relativizovali všechno ve jménu postmoderních nebo jinak módních hledisek, a už vůbec nechce být dogmatikem jako mnozí jeho kolegové, avšak představitelé oficiální bohemistiky, jimž je apodiktický a elitářský tón "majitelů" pravdy a odbornosti vlastní.
Dobrá povídka, zvláště ta časopisecká a novinová, pokud není tištěna v tučném literárním žurnálu "pro elitu", tj. pro literární snoby, nebo jako palivo hltavé a předsudečně ideologické novinové pece, stojí na zajímavosti, atraktivnosti tématu, vtipu a "švihu", s nímž je vyprávěna: na fabulačním rozvedení nápadu a příběhu, na paradoxu a pointě. Na autorově schopnosti pozorovací a charakterizační, jemném esejismu a schopnosti dramaticky a přitom nevtíravě stylizovat drobné, zato velmi podstatné detaily. A rovněž na tom, čemu se říkalo katarze. Myslím, že výše uvedené požadavky splňují povídky druhého oddílu povídkové knihy, v němž se autor více odpoutává od mimoliterárně deskriptivního a proklamativního (povídka Host) nebo naopak motivicky experimentujícího (povídka Ruce) pokušení, a píše přirozeně, s oním neprovokujícím a nevyžilým skorunkovským nadhledem a volným fabulačním tahem, jenž ke své existenci potřebuje i esejistická zamyšlení, i dobře připravenou pointu, vesměs překvapivou.
Jakkoli povídková kniha Skorunkova není výjimečnou událostí na české literární scéně (takovou by byla kupř. vydání povídek I. Blahutové či M. Čeretkové-Gállové, P. Sabolové a dalších výrazných českých a slovenských vypravěček), určitě patří k tomu lepšímu, co je dnes publikováno, a to právě neproklamativní realističností, humanismem a antropologismem.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |