Psát k výročí jen proto, že (by) se někdo kdysi zasloužilý dožil nějakých svých kulatin, to je ovšem důvod slabý, chudácký. Letošní podzimní autorská jubilea jsou jiného druhu a přímo volají po naléhavém připomenutí. Původně jsem si říkal, že o nich pojednám v jednom souhrnném článku, v němž se pokusím vystihnout stručně a jasně vždy v jediném odstavci to základní, čím ten který jubilant nebo jeho dílo už uzavřené dílo může pomoci člověku čtenáři neutonout ve (všecky kulturní hodnoty pohlcujícím) víru tržní globalizace. Začal jsem horoucím hymnikem i něžným lyrikem Františkem Nechvátalem a odstavec se rozrostl na celý článek o Moravanovi nečekaně hrdém na krásu své Evropy, který se narodil téhož roku jako Holan i V+W a třeba Jan Zahradníček. Podobně jsem dopadl s odstavcem o Vladimíru Dostálovi, jehož kritický a polemický odkaz je přímo ukázkovou obětí (protože velmi zahanbujícím protikladem) sezónního "vytěsňování" hodnot i tvůrců z literatury; a vyžádá si celou stať.
Ale než se mi ji podaří napsat, nemohu neupozornit na jiná letošní podzimní jubilea, na šedesátku Vojtěcha Steklače (21/10) a nedožitou pětasedmdesátku Václava Erbena (2/11). Erbenem jsem se zabýval po celý život, Steklače jsem si objevil až letos v létě, když jsem v jeho knize Televizní muž (1987) četl ironickou povídku Teplo našich pelíšků. Její vypravěč pálí za Ivankou, dcerou proslulého archeologa profesora Erbena. Erbenů je u nás jako máku, na archeologii postavil Václav Erben sice tři detektivky a archeologický objev skutečné podoby Roháčovy tvrze Sion stal se mu základním impulsem k Pamětem českého krále Jiříka z Poděbrad, ale to vše by ještě neznamenalo nic, kdyby ze sousedství archeologovy vily nevykukoval zlomyslný penzista domovník Exner. Takhle po vančurovsku si rád dobíral Erben své přátele.
Ale proč se tímto rozmarným způsobem hlásil k Václavu Erbenovi zavedený autor Boříkových lapálií a dosud neukončené série variací na ně (Pekelná třída, Bohoušek a spol. atd.), jakož i úspěšné románové kroniky z hornického kraje Skok přes kůži a mnoha dalších knih pro dospělé i pro mládež?
V létě 1985 - to se už blížil ke čtyřicítce a měl na kontě už dvě desítky knih - v rozhovoru pro týdeník Kmen možná leckoho udivil, když mezi svými literárními vzory (ty byly dávno jasné u jeho prózy pro mládež: především Karel Poláček) jmenoval jedním dechem Ignáta Herrmanna a Vladislava Vančuru. Svůj sklon k drobnokresbě, kterou kritika dávno postřehla, zřejmě pokládal za nutné doplnit poukazem na inspiraci vančurovskou epikou a rozhovořil se o návratu k příběhu, jemuž, jak řekl, věří víc než psychologii postav. Svou přihláškou k Vančurovi se postavil po bok Václavu Erbenovi, s nímž se shodoval, patrně bezděky, i v přesvědčení, které vyslovil v jiném rozhovoru, poznamenav, že není s to svést "takový psychologický ponor do duše hrdiny", jaký obdivuje u Dostojevského. V témž rozhovoru se Steklač přiznal, že je "jistějším v dětské literatuře", kam se mu daří vnášet, "co činí psaní nejenom prací, ale i potěšením: totiž humor." Pro dnešek má však klíčový význam to třetí, v čem se Steklač k dílu Václava Erbena vědomě přimyká, a to ve svých knihách s detektivní zápletkou. Tak jako Erben i on v detektivce spatřuje "stejnou literaturu jako jiné žánry" a stejně jako Erben soudí, že "mnohdy lze tímto žánrem vypovídat o společnosti lépe nežli klasickým románem", a dokonce dal typu detektivky, jaké se učil u Erbena, i jméno: "detektivka sociologická". Nuže, proč by si adept žánru sociologické detektivky nedobíral svého učitele, dokonce "profesora" toho žánru tak, že z jeho světáckého věčného mladíka a elegána Exnera uličnicky udělá podivínského důchodce?
Václav Erben a Vojtěch Steklač mají své místo v české literatuře posledních desítiletí (bez ohledu na svévolně kastrující koniášovské příručky pro dnešní školu a dům), oba díky i knihám, v nichž jsou každý jiný. Václav Erben je už klasik české moderní literární mystifikace ve službě demytizování dějin i současnosti a moderní české pohádky pro dospělé (jeho poslední velká kniha O strašidlech je dosud trapně nedoceněna), a až vyjdou dvě jeho první knižní práce, na konci padesátých let vinou cenzurních poměrů uvízlé v rukopise (povídky Adéla, román Orlí dvůr), ukáže se, jak v próze o poúnorových časech viděl Erben dál a hloub než koryfejové budovatelského nadšení, později se obrátivší na obrtlíku; předmluvu k těm vskutku průkopnickým a dodnes svěžím dílům už žel nestihl napsat Josef Nesvadba. Vojtěch Steklač je jistě jedinečný v tom, jak obě základní řady jeho díla se střídají, doplňují a v mnohém vzájemně proplétají. Jestliže se povídková prvotina "pro dospělé" jmenuje Zrcadla a prvotina v řadě "pro mládež" Boříkovy lapálie, dá se říci, že při maximální své autonomnosti jsou si oba svébytné světy (nad Manželskými monitory jedna recenzentka Steklačovi dokonce neoprávněně vytkla, že je mu, "autorovi tolika úspěšných knih pro děti, dítě v manželství něčím podružným") i bezděčným zrcadlem. V knihách jako Béďa Dynamit a spol., Čenda a spol., nejnověji Dáda a spol. se pozoruhodně zrcadlí dospělý svět, tak jako je tomu ostatně i ve skutečnosti, a to často bez meškání a málem s předstihem, jak frapantně dokládá dvojice knížek Hugo, počítačový pirát a Hugo a hadiguardi (oboje 2002 a 2004 další vydání). Naopak knihy pro dospělé už od Zrcadel a Samoty Blažejov přes pařížský příběh Sbohem, lásko, hornická Černá slunce a Skok přes kůži až po Dvoreček (1985), Manželské monitory (1989) nebo Veřejného nepřítele (2003) jsou větší i menší lapálie dospěláků. Totéž samozřejmě platí i pro prózy s detektivní zápletkou (nebo spíš záminkou), často parodickou (Žlutý Robert, Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta, Návrat Žlutého Roberta). Jistěže ve vědomém souladu s proměnami v životě, kde svět dětí a mládeže je prostupován mnohem dříve než kdysi světem "velkých", zejména s vetřením televize do domácností, knihy Vojtěch Steklače pro mládež se nevyhýbají ani tomu, co bývalo pro mládež zakázaným ovocem (Mejdan na dálnici).
Václav Erben a Vojtěch Steklač, autoři různých generací, jsou každý jiný a svůj, a přece se podobají v tom, co je dnes snad nejdůležitější: v umění psát tak, že se to i v čase audiovizuálního zmámení stále čte, jak svědčí nová vydání i stav jejich viditelně očtených knížek ve veřejných knihovnách, a přece je to protiklad zábavného čtiva a konzumní slovesné produkce jak co do způsobu psaní, tak a hlavně co do slovesné úrovně publikovaného textu. Oba vyznačuje dar poutavé fabulace, živého dialogu i pohotového slova a jejich i zdánlivě jen lehounké rozmarné příběhy jsou výsledkem soustavné tvůrčí práce a vypovídají pravdivě o době a lidech. Na zadní desce Televizního muže psal Steklač o svém snu, v němž sedí Ignát Herrmann s panem Samuelem Becketem v hospůdce Na Růžku, zařazené do IV. cenové skupiny, družně se baví "a občas si - ne omylem - zamění své půllitry". Jak Erben tak i Steklač usvědčují glajchšaltující trh, že lže, když v hrůze před literaturou, která svádí člověka k myšlení, a je mu tedy nebezpečná, jeho exponenti tvrdí, že lidé chtějí jen všelijaké banánové pahodnoty, jež jim s barnumskou reklamou podstrkuje.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)