Dneska už není pochyb, že mexický prozaik Carlos Fuentes (1928), řazený mezi špičkové autory magického realismu, dosáhl uměleckého vrcholu románem STARÝ GRINGO. Podle závěrečné poznámky na něm pracoval dvacet let (1964-1984) a po prvním vydání v roce 1985 následovalo filmové zpracování s Gregory Peckem a Jane Fondovou (1989). Nakladatelství Garamond v edici Transatlantika vycházelo ze španělského (mexického) originálu vydaného v Madridu 1995 a v mistrném překladu Vladimíra Medka jej uvedlo na trh v letošním roce.
Román je uveden dedikací: Williamu Styronovi, jehož otec mne zahrnoval do svých snů o občanské válce ve Spojených státech. Po závěrečné jednoslovné kapitole Harriet usedá o samotě a vzpomíná, následuje Autorova poznámka. Fuentes v ní ozřejmuje, že předlohou pro postavu starého gringa byl americký spisovatel Ambrose Bierce (1842), který v roce 1913 beze stopy zmizel uprostřed víru mexické revoluce. Zatímco starý gringo hledá v Mexiku smrt, neboť zemřít před popravčí četou mu připadá důstojnější než podlehnout nemoci nebo spadnout ze schodů, živelnost a perspektivu převratu ztělesňuje Francisco Villa zvaný Pancho (zavražděný v roce 1923) a generál Tomás Arroyo. Jemu vmete do tváře Harriet Winslowová, ještě než se mu oddá, že je samozvanec a do hodnosti se jmenoval sám. Má o tom jako dcera důstojníka, který se ztratil za války na Kubě, jakési povědomí, i když neurčité. Jenom nerada se vyrovnává se skutečností, že je otec opustil kvůli jiné ženě, přiznat to veřejně by znamenalo připravit matku o vdovskou rentu (Kapitáne Winslowe, jsem velice sama a můžete mě mít, kdy se vám zachce. Co je samota? Samota je nepřítomnost času).
Ve svých jedenatřiceti letech se Harriet jako učitelka angličtiny ocitá sice na správném místě, ale v nesprávný čas. Arroya jí trpělivě vysvětluje, že panstvo uprchlo a co je příčinou revoluce: Ptala ses, kdo mě jmenoval generálem? Generálem mě jmenovalo neštěstí, ticho a to, že jsem musel mlčet. Tady tě klidně zabili, když ses v posteli chovala hlučně. Muži a ženy, kteří sténali při souloži, dostávali bičem. Něco takového Mirandovy uráželo; oni byli slušní lidé... a zatím nejhorší hajzlové bili muže do zad mačetami a chytali ženské do lasa a pak je ve stájích na statku šoustali; matky těch mladých pánů se mezitím tvářily, že neslyší křik našich matek...
Thomas Arroyo ví, o čem mluví; je živoucím důkazem těchto praktik. Jako nemanželský syn si neodpustí sledovat svého otce až do jeho kruté násilné smrti.
Věta ze závěrečné kapitoly je úvodní větou kapitoly vstupní. Samota a vzpomínka tvoří ústřední leitmotiv celého textu. Čtenář se v retrospektivě účastní exhumace starého gringa a jeho návratu do Spojených států ve společnosti Harriet. Starý gringo byl sice střelen do zad a před popravčí četu ho postavili už jako mrtvého, kvůli diplomatickým konvencím, nicméně jeho odhodlání a statečnost představují všechny vlastnosti, které postrádala u otce. Možná věděla, že lidé nic doopravdy nevidí, dokud to spisovatel nepojmenuje. Teprve jazyk umožňuje vidět. Beze slov jsme všichni slepí: a stařec ženu políbil, políbil ji jako milenec a muž, ne s Arroyovou smyslností, zato s chtivostí, kterou spolu sdíleli.
Obrazy vyvolávají touhu po slovní kodifikaci a slova probouzejí obrazy. Na zpáteční cestě z Mexika je si Harriet Winslowová téměř jistá, že v rakvi zahalené do americké vlajky spočívá její otec (Čeká na tebe prázdný hrob na vojenském hřbitově, tatínku).
Reakce novinářské smečky je nadčasová a stejně aktuální jako současná politika nejmenované velmoci. Jste ochotna vypovídat, abychom Mexiku přinesli pokrok a demokracii? Myslíte, že bychom měli v Mexiku vojensky zasáhnout? Copak vy nechcete, abychom Mexiko zachránili pro pokrok a demokracii, slečno Winslowová?
Ne, to ne; já se chci naučit s Mexikem žít, ne ho zachraňovat... Byla jsem tady. Tahle země mě už nikdy neopustí!
Zdánlivá vizualita a plasticita jsou v kontrastu s úvahami o možnostech a hranicích lidského konání. Stálé opakování cílí k patosu a snaze vytvořit ikonu (Ten starý gringo sem přijel umřít).
Pružnost Fuentesovy věty a neotřelá metaforika, stejně jako naléhavost výpovědi činí z románu nepřehlédnutelné poselství dnešku, bez obav o jeho osud v budoucnosti. A to je právě ono; tvrdí-li argentinský prozaik, básník a esejista Ernesto Sabato (1911), že fundamentálním posláním spisovatele je ohledávání lidského údělu, pak Carlos Fuentes jde mnohem, mnohem dál...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |