Píšeme si
Přeoděnci nejen v literatuře
Proč pravidelně kupuji Haló noviny v pátek? Odpověď je velmi prostá. Jejich příloha je doslova nabita téměř zakázanou publicitou. O těch, kteří například byli u zrodu KSČ, poválečné vlády a také programu výstavby socialismu v Československu.
V příloze Haló novin Obrys-Kmen č. 40 ze 7. října jsem se značným napětím četl rozsáhlou stať Zdeňka Hrabici Přeodění o Gottwaldových mužích. Před několika týdny z jeho pera vyšel také článek o senátoru Štětinovi, někdejším "protekčním dítěti" poválečné Mladé fronty, kterému téměř kde kdo na tehdejším ÚV KSČ "držel štangli", protože se vědělo, že Štětina "má za sebou Moskvu", a ta, jak známo, své kádry chránila jako oko v hlavě.
Pod oba články Zdeňka Hrabici bych se bez jediného slova také podepsal. Zejména proto, že se vyznačují nejen statečností, ale i skutečnými fakty, které bez zaujetí představují osobnosti poválečného života v obnoveném Československu.
Některé jsem také po druhé světové válce osobně poznal a jedna z nich mne motivovala k podepsání přihlášky do KSČ (v roce 1947). Tou osobou, také vzpomínanou v Hrabicově článku Přeoděnci o Gottwaldových mužích, byl Václav Kopecký, po válce ministr informací československé vlády. Byl to předválečný redaktor Rudého práva a poslanec KSČ, který spolu s Juliem Fučíkem mnohokrát zahrál na nervy čs. policii, jež jako oko v hlavě střežila "nezákonné články" v komunistickém tisku a na pokyn Hradu je neúprosně cenzurovala.
Václava Kopeckého jsem měl možnost poznat na nezapomenutelné Stavbě mládeže v Litvínově druhý rok po válce, tedy v onom dramatickém roce 1947, kdy Československo zasáhlo nikdy nebývalé sucho. V tom roce byla naše vláda Světovou federací demokratické mládeže pověřena uspořádat Světový festival mládeže, od něhož se očekávalo, že i on přispěje k ještě většímu sjednocení národů celého světa.
My, mladí z mnoha okresů Československa, jsme měli především za úkol vykopat základy pro domy pro místní horníky, kteří bydleli ve zdevastovaných domcích ještě z dob Rakouska-Uherska a z Masarykovy republiky, jež k této skupině pracujících moc milostivá nebyla a měla s ní časté sociální konflikty.
Byl konec jara a jednoho dne nám velitel Stavby mládeže Zd. Hejzlar oznámil, že mezi nás přijede ministr Václav Kopecký, který se zúčastní slavnostního výkopu prvního kolektivního domu v Československu. Mnozí jsme se ale zakoukali do Marie Baťkové, jež byla Hejzlarovou zástupkyní a pečlivě dbala na pořádek v ženské části Stavby mládeže. Její tábor byl zřízen v bývalém zajateckém zařízení, ale byl držen v přísné čistotě. Možná i z obav před pomluvami, které o nás šířili například mladí národní socialisté, usilující o rozbití jednotné organizace čs. mládeže. Ale to jsem trochu odběhl...
Na štábu Stavby mládeže bylo rozhodnuto, že ministra Kopeckého přivítá skupina "rekordmanů", kteří se nejvíce zasloužili o vykopání základů pro hornické domky pod Krušnými horami. A Václav Kopecký opravdu přijel. V nepříliš nablýskaném autě a se všemi námi se opravdu srdečně pozdravil. "Tak to jste vy, o kterých podle mého názoru by měla Mladá fronta více psát. A jestlipak tady máte pořádnou stravu, když tak tvrdě makáte? Koukám, že je tady mezi vámi náš nejmladší básník Pavel Kohout. Mně se ty jeho básničky o soudruhu Stalinovi zdají dosti odvážné. Už vám je recitoval?"
Kopecký šoférovi, stojícímu u dveří, řekl, aby mu z auta přinesl lahvinku piva. I když přijel ministr čs. vlády, žádný banket se nekonal.
Naše otázky na Václava Kopeckého neměly konce. On na všechny s úsměvem odpovídal a několikrát vyslovil přesvědčení, že národní socialisté i někteří sociální demokraté přestanou všechny ekonomické problémy svalovat na vládu a že budou s větším porozuměním podporovat její budovatelský program, který začne dvouletkou. "Popřemýšlejte, která politická strana splní vaše naděje na lepší život a pokud se budete domnívat, že vám je splní komunisté, běžte k nim!"
Jsou věci, které se nezapomínají ani po 58 letech. Přišel okamžik, kdy jsme se pod Krušnými horami shromáždili u výkopu litvínovského Koldomu, u kterého Václav Kopecký pronesl projev plný víry v československou mladou generaci, ale že také udělá všechno pro úspěch srpnového Světového festivalu mládeže v Praze.
Skoro celý den Václav Kopecký s námi prožil. Vzpomínal na 30. léta, kdy tento kraj byl snad nejvíce postižen světovou krizí a kolikrát bylo Rudé právo cenzurováno, když se zastalo usoužených horníků. Několikrát také uvedl, jak krutě se na Mostecku zacházelo s demonstrujícími ženami a že Masarykova republika nebyla příliš demokratická, když dávala přednost fabrikantům před lidmi práce.
Když jsme se loučili, řekl nám i toto: " Máme teď velké starosti, co bude s úrodou. Týdny utíkají jako voda a voda nikde! Na mnoha polích vůbec nevzešlo osení a tak si děláme starosti. Jsme vláda a máme povinnost zajistit chleba pro všechny občany. Proto si velmi vážíme vašeho přístupu k národnímu úkolu na každém místě poctivě pracovat, jak to tak často zdůrazňuje předseda naší strany Klement Gottwald".
Zanedlouho začaly přijíždět první výpravy mladých lidí z mnoha zemí světa.
Mně byla svěřena nepočetná skupina chlapců a děvčat ze Švýcarska, které jsem tlumočil do němčiny. Té jsem se naučil ještě před rokem 1938 v "Sudetech", ve kterých byla celá řada společných českých a německých škol. Švýcaři se ukázali jako lidé schopní rychle se přizpůsobit namáhavé práci. Ale stejně s nadšením pracovali Rusové, Američané i černí Afričané. A ty večery u táborových ohňů pod Krušnými horami. Kolem Litvínova zněly častušky i tklivé americké písně a celé večery jsme hovořili o tom, že takové přátelství by se mělo organizovat po celém světě. Na takové večery se dostavovaly naše přední osobnosti z kultury i z politiky. Přišel mezi nás i Jindřich Plachta, jehož ctila snad celá republika pro jeho filmové umění. Snad by se z těchto setkání našly fotografické dokumenty, například ze setkání prezidenta Beneše, předsedy KSČ Gottwalda i dalších čs. čelných představitelů s představiteli tehdejší Světové federace demokratické mládeže, která právě Československo vybrala jako první zemi světa, v níž bude uspořádán první Světový festival mládeže.
Když jsme koncem srpna pochodovali Václavským náměstím v Praze a pozdravovali pod našimi modrými vlajkami prezidenta Beneše, byli jsme hrdi i na to, že jsme nezklamali ani Václava Kopeckého, který rovněž nám mával z rampy Národního muzea.
Mně se podařilo v 70. letech - po příchodu do Prahy - najít obrázek Obrazové služby SČM, na kterém jsme s Václavem Kopeckým v krásných letech docela obstojného mládí. Inu tenkrát všichni mladí u nás měli zelenou... Ale jen ve výjimečných případech za těch více než 50 let někteří převlékli kabáty. A neustále dští oheň a síru na minulost. Ta byla opravdu tak hrozná, páni Štětinové?
J. PROCHÁZKA, Karviná
Autor: J. Procházka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |