Svět kolem nás je plný zázračných věcí, které si ani neuvědomujeme. Zvykli jsme si na ně. Nepřemýšlíme o nich. Užíváme jich s naprostou samozřejmostí. Údiv v nás budí spíše věci okázalé, nadměrně velké, jež se nám málem ani nevejdou do očí. Gotická katedrála, egyptské a mayské pyramidy, moderní japonské lokomotivy, vlak řítící se tunelem z Francie do Anglie a podobně. Ty budovy a technické divy jsou tak úžasné, že je prostě nemůžeme přehlédnout.
Ale jsou ještě jiné podivuhodnosti. Jsou menší, méně nápadné, méně okázalé. Používáme jich se suverénní jistotou a s klidem Angličana. Nepátráme po jejich původu, ač to jsou často udivující plody lidského myšlení a výsledky dlouhodobé a namáhavé práce mnoha lidí. Dokládají, čeho je lidský duch schopen.
Denně obracíme listy v kalendáři, aniž bychom se ptali, kde se vlastně vzal. Víme, jaký je den, kolikátého dnes máme, bezmyšlenkovitě vyslovíme jméno měsíce a je-li toho třeba, přidáme ještě letopočet.
Kalendář!
Začneme se divit, teprve když se dozvíme, že v Egyptě byl objeven kalendář počínající rokem 4221 př. n. l. - a že ten náš je hodně nepřesný, to si už vůbec neuvědomujeme. Udiví nás kalendář starých Mayů, ten byl mnohem přesnější než ten náš.
Každé dítě má ve své školní výbavě pravítko nebo trojúhelník s vyznačenými milimetry a centimetry, dospělí nosí v kapse skládací metr. Kdo však dokázal tu samozřejmost a řekl jednou provždy, že právě tahle vzdálenost mezi dvěma body bude jeden centimetr nebo jeden metr? Tenhle objev se mi zdá důležitější a větší než Stephensonova lokomotiva.
A že je to příběh!
Ještě před dvěma stoletími se užívalo různých měřidel. Snad každá země měla svoje míry a váhy. Měřilo se na sáhy. Francouzi tomu říkali TOISE. Pařížský sáh však byl jiný než pruský nebo vídeňský, ten se zase lišil od peruánského nebo bavorského. Teprve Velká francouzská revoluce se rozhodla tohle všechno změnit a zavést do měr pořádek. Vědci se o to snažili už dříve. Francouzská Akademie vypravila už roku 1735 skupinu vědců do Peru, roku 1736 jiná skupina vědců vedená slavným matematikem pocházejícím z města Saint-Malo Maupertuisem putovala do Laponska, aby tam, zajištěna vojenským doprovodem, prováděla tak zvaná stupňová měření. Laicky řečeno, aby změřila přesnou délku poledníku.
Revoluční Konvent tato měření obnovil a na zasedání, které je známo tím, že odhlasovalo smrt královně, na návrh všemocného Talleyarda bylo odhlasováno také zavedení nových měr a vah. Jednotkou desítkové soustavy se měl stát jeden metr, desetimiliontina zemského poledníku. Jenomže tu přesnou délku ještě nikdo neznal. A tak do terénu odešly další skupiny vědců. Měřil se poledník procházející od Dunkerque na severu Francie přes Paříž a Barcelonu.
Na území Francie bylo zdánlivě vše snadné. Ale i tam museli učenci nejdříve přesvědčit obyvatelstvo vesnic o užitečnosti své práce.
Do Španělska byli vysláni pánové Méchain, ten ale uprostřed prací zemřel, vědec Jean Baptiste Biot (1744-1862), profesor na slavné Collége de France a mladičký Francois Arago (1786-1851). Biotovi zřejmě španělské prostředí nesvědčilo, takže houževnatý Arago nakonec zůstal sám. V době, kdy vypukla válka mezi Španělskem a Napoleonem a kdy na každém kroku číhalo nějaké nebezpečí. Však také osamělý Francouz v horách, vysílající za nocí záhadné světelné signály, musel být celému okolí krajně podezřelý. Španělské hory navíc ovládaly tlupy loupežníků. Jednomu z nich dokonce jedenkrát poskytl nocleh. Dvaadvacetiletý Arago uprchl na Mallorku a tam pokračoval ve své práci. Jenomže ani na Baleárách nebylo klidno. Arago znovu prchá a nakonec upadl do zajetí pirátům. Nějakou dobu žil v Alžíru, dostal se do zajetí, než se konečně mohl vrátit do Francie, kde byl oslavován jako hrdina a patrně jako nejmladší z Nesmrtelných té doby. Vykonal svou práci, změřil poledník a v Sévres u Paříže mohl být umístěn onen platino-iridiový metr, který pak převzaly další národy jako mezinárodní jednotku měr.
Hle, jakou pohnutou historii má obyčejné pravítko v aktovce vašeho dítěte! Je výsledkem nadšené, vytrvalé a obětavé práce mnoha mužů, kteří se nezalekli obtíží, zdolávali peruánské hory, laponské zasněžené pláně, hory v jižním Španělsku, aby všemi obtížemi pronesli vítězného lidského ducha bažícího po poznání. Taková jsou neobyčejná dobrodružství zdánlivě nepatrných maličkostí, které se nám staly samozřejmostí a všední realitou.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |