Dialog býval ve starověkém Řecku nástrojem filozofie při hledání pravdy. Fiktivní, ale nezdolní účastníci v něm zastupovali Filozofii a dokazovali, že podstatou filozofování je klást Filozofii otázky. Vést dialog, diskusi, je sice také podstatou demokracie, ale jen pokud se diskutuje s těmi, kteří si to zaslouží, a zasloužit si to mohou jen ti, co vlastně nemají o čem diskutovat, protože v tom, co by stálo za diskusi, jsou zajedno. Nemluví se o neřestech moci, ale o blahu národa. Politici by měli, jak to dělávali filozofové, klást otázky Politice, jenže Politika se naopak vyptává politiků: jsem vaše Pravda, nebo jsem vaše Lež? Kdy jsem Pravda a kdy jsem Lež? A politikové jí svými odpověďmi v televizních debatách odpovídají: jsi naše Lež, tvař se ale jako naše Pravda. Myslí si, že k tomu, aby pravdu měli, stačí protivníkovi říci, že ji nemá. Nemít pravdu stejně ale nestačí. Je třeba říci, že lže. Lhát, to je vědět, že to, co říkám, není pravda, a přesto to říkat. V řecké filozofii pravda byla už v hledání pravdy. Neochota hledat ji obsahovala budoucí lež. Politikové dnes hledají především Lež, Pravda je nijak nezajímá. Nevolají si na pomoc Pravdu, nýbrž Lež, aby ji mohli svému odpůrci posadit na klín. Lež je nejfrekventovanějším slovem televizních politických debat. Zdánlivě jsou tu lži dvě, každý má tu svou, ve skutečnosti ale jde o lež jednu: lež politiky. Zástupce ODS při jednom televizním klání doprovázel věty svého sociálnědemokratického odpůrce tabulkou se slovy Už zase lžete! Kamera větu ochotně zabírala: lže-li totiž můj protivník, pak já mluvím pravdu, i když ji neříkám.
   Nad touto strategií by Sokrates nezajásal: pravdou mu bylo to, co bylo sice hledáno, nemusilo ale být nalezeno. Současná politika není hledáním Pravdy, ale nacházením Lži, která by z debat i z politiky vyhnala Pravdu. Nacházejí-li politikové pouze Lež, pak ji Politika musí přijmout tak, jak Filozofie přijímala nalezenou Pravdu.
   Mezi dvě protilehlé strany politické debaty televize vkládá tzv. moderátora. Latinský kořen tohoto výrazu má dva významy - ovládat, řídit, také ale tišit či krotit. Oba společně v televizním úzu tohoto slova naznačují divákům, že obrazovka, která zastupuje televizi, ukrývá právě onu Pravdu, jíž se diskuse vyhýbá, že je jejím objektivním a nezkorumpovatelným ochráncem. Pravda jako by za ní čekala, až jí moderátor řekne, že už může na světlo boží. Tato třetí lež je ve srovnání se dvěma předchozími nejzáludnější. Pravda se může objevit jen tam, kde jsou ti, co ji hledají. Hledat ji znamená přemýšlet. Dialog televize s diváky, všichni Velcí bratři či Malí Vyvolení, jsou výzvou k nemyšlení, k tuposti, neboli k nepravdě. Televize nám namlouvá, že odejít od ní je totéž co odejít ze světa. Politikové nám tvrdí, že nedbat pravdy je politika. Televizní svět politiky se neotáčí, nýbrž převaluje. Nechtějme vědět v čem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]