Musím to říci důrazně hned v první větě: »Jsem zloděj!« Vše, co jsem za celý život napsal, není moje. Spáchal jsem krádež, podvod - vše opsal. Docela vědomě a systematicky jsem porušoval všechny původcovská práva. A dodávám, že to vše se mně dařilo a zatím daří - nebyl jsem dosud obžalován a plísněn - že vykrádám, přejímám a přivlastňuji si něco, co jsem si sám nevymyslil, co jsem jen převzal - někdy doslova, někdy v přeneseném slova smyslu. Autokraticky se přiznávám, že ta kniha, z niž tak nepřeberně těžím, je nesmírně rozsáhlá, je bez začátku a konce a jmenuje se docela prostě - ŽIVOT.
Z takové objemné knihy čerpat je ovšem dřina. Nejvíce z ní vytěžíte, když vlastně zdánlivě nic neděláte, když v ní jen listujete, procházíte jí, díváte se kolem sebe, otloukáte se v ní o lidi a o čas. To zdánlivé poflakování je však nejpracnější: vše zachytit, postřehnout, utřídit. Vymlátit to psacím strojem na papír - jsou již jen žně. A redakce? To jsou zase jen oficíny. Tam se všechny ty zprávy, lokálčičky, noticky, úvodníky, recenze, podčárníky, rozhovory, eseje, fejetony, rozbory, studie, babylónské papírové věže příspěvků autorů a dopisovatelů etc. etc. již jen stříhají, češou a upravují do různých fazonek...
Jeden můj známý nakladatel mi kdysi řekl: »Těkáš!« Celý život jsem byl nenapravitelný těkač. To jsou ty myšlenkové úprky z přílišných entropií, nekontrolovatelných dojmů, důsledky metamorfóz, přenosů odněkud někam a opět rychle jinam. Často to bývá spojeno i s tiky.
Žil u nás kdysi jeden populární český novinář, se širokým sombrerem, černého vzhledu. Majitel celé sbírky těků i tiků. Těkotikač. U prodejního pouličního stánku vykřikoval nad jednou nepodařenou detektivkou: »Vážení přátelé, taková kniha vychází jednou za osm světelných let!« Černý klobouk se mu házel vzruchem na hlavě, knihy sesouvaly z pultu. Kam se poděl ten sombrerový těkač s proděravělými ponožkami s okem na patě a sešmaťhanými podpatky u zvetšelých bot? Proč vzpomínka přinesla jeho podobu právě ve chvíli, kdy píši o tom, jak se všichni ti, kteří píší, přilepili pěkně a pevně na sladkou mucholapku života? Ten podivný sombrerista dostal již dávno poslední pomazání. Bez kněze, bez víry. Z novinářské pasáže byl odcestován šupem do místnosti, kde nejsou vnitřní kliky. Nedržel se totiž mementa psavců: nacpi si příběhy života hlavu, napiš o tom - ale pak rychle vše zapomeň. Nezapomeneš-li, nafoukneš si hlavu tak, že ti jednou kalva praskne jako přefouknutý míč. Ta vysoce organizovaná hmota si prostě nedá poroučet a vymkne se z rukou. Ten novinář - sombrerista byl také jen jedním z opisovačů života.
Co všechno se nám daří i nedaří, když listujeme v knihách, nad kolika z nich jsme plakali nebo se smáli, kolik regálů jsme prosmejčili v knihkupectvích či v antikvariátech! Nakonec v úžasu zjistíme, že je vlastně opravdu jen taková jedna nesmírně složitá a pravdivá kniha, v níž je vše zaznamenáno zcela věrohodně: ŽIVOT. Tou knihou stále jdeme a ona jde s námi. Zalidňuje nás a my zalidňujeme ji. Jsme tvůrci i zloději nejfantastičtějších příběhů, hrajeme sami se sebou těžkou, hazardní hru, vabank. A jaká jsou přediva příběhů, které tak bezostyšně zcizujeme ze všeho, co vnímáme kolem sebe? Smutky a veselosti, krutosti a něžnosti, smích i pláč doby, skepse i optimismus, lži i pravda... Není těchto témat začátek ani konec.
Tak jako nejsou vlastně plagiáty všude tam, kde něco přijímáme - vždyť myslivna každého z nás vidí, cítí, vnímá a zobrazí vše trochu jinak, nežli to viděla, slyšela, procítila. A tak ty první věty mého povídání dostávají vlastně jen symbolický smysl...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |