Evě Bernardinové
Ve vašem srdci se něco děje. Jako by bylo o něco těžší, stísněnější a sevřenější. Ne, necítíte bolest. Bolest to určitě není, víte docela jistě, že vám nehrozí infarkt, že vaše srdce neonemocnělo. Jenom se naplnilo čímsi nepochopitelným, větším a naléhavějším. Přímo cítíte, jak se ten podivný pocit rozlévá do žil, zaplavuje vaše myšlení, srdce jako by bylo náhle lapeno jako vytoužená rybka do rybářské sítě.
Je to jen takový pocit, víte příliš dobře, že za chvíli pomine, opustí vás tak náhle, jak přišel.
Kde se vzal? Odkud tak náhle přišel?
Stačilo přece podívat se z okna, jak se zlaté listí řine v hustém proudu z javoru před balkonem, vítr kupodivu ani nefičí, jen tak lehce vane a téměř nepozorovaně prochází se po korunách stromů, které se jenom maličko zachvějí, a zlatožluté listy, zářící v paprscích slunce pozdního léta jako ohnivé plamínky, se zesláblými stonky pouštějí větví a jako zářivý vodopád se řítí k zemi.
Snad právě ta lehkost, ta ledabylá snadnost pádu a umírání se tak nečekaně dotkla vašeho srdce a čehosi dávného, co bylo uloženo v paměti a pod dotykem náhodně zahlédnuté skutečnosti vyplulo z hlubin vašich zkušeností a probudilo vzpomínku, na niž jste dávno zapomněli. A možná už jste ani nevěděli, že v hlubinách vaší paměti se ještě skrývá a čeká na nepatrný podnět, aby vyplula na hladinu. Snad právě ten zlatožlutý vodopád probudil prastarou vzpomínku k novému životu.
Vzpomínáte ještě?
Za takových prosluněných podzimních dnů jste sedávali s tatínkem na zápraží a pod otcovýma šikovnýma rukama se rodil nádherný, velikánský drak. Běhávali jste s ním po polích, už dávno sklizených, a drak, upoutaný na dlouhatánském provázku, se vznášel vysoko nad vašimi hlavami, přátelil se s plujícími mraky, jeho široce roztažená ústa se na vás usmívala z výšky až někde tam mezi spěchajícími mračny.
Ta vzpomínka zůstala hluboko ve vaší paměti, hluboko v srdci. Neboť váš otec byl ještě vedle vás, běhal s vámi po tom hrbolatém strništi a jeho oči se upíraly také tam nahoru, jako by tam viděl kus svého vlastního dětství.
Obyčejný, ale tak krásný papírový drak...
A do srdce se vloudil stesk...
Stesk - to není smutek, to je jen touha po něčem krásném, milém a dobrém. Stesk obohacuje lidské srdce, rozšiřuje lidské myšlení.
Stesk je dobrý pocit. Nenechává za sebou prázdnotu ani smutek. Přináší do našeho srdce touhu po něčem dobrém, krásném a ušlechtilém.
Dává srdci křídla.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |