Vypůjčil jsem si název Březinovy druhé básnické sbírky, abych pojmenoval paradoxní situaci českého levicového spisovatele a intelektuála, který se svých přirozených práv, doma stěží uplatnitelných, musí domáhat ve Štrasburku. Jako by ani nežil v Evropské unii, ale v nějakém duchovním ghettu. Je sice ujišťován, že je mu zaručena plná svoboda ideového i estetického vyjádření, ale publikační praxe ve státních sdělovacích prostředcích i jinde ho přesvědčuje o opaku. Byl kamsi zařazen, shledán vinným, a stejně jako Josefu K. obvinění mu nebylo sděleno. Společenská hodnota člověka v českém prostoru není totiž dána jeho názorovou a mravní koherencí, ale ochotou ke lstivé sebekritice. U nás není důležité, v co věříme nebo co si myslíme, podstatné je pouze umění hbitě odvolat to, co jsme veřejně říkali dříve. Naopak nepoddajnost a věrnost sobě samému se neodpouští. Takový je ve zkratce půdorys nové kulturní normalizace.
V důsledku této situace se české spisovatelstvo dá zhruba rozdělit do tří skupin. První tvoří ti, kteří otevřeně projevují loajalitu restauračnímu režimu a jeho elitám. Mnozí z nich jsou na to zvyklí z režimu minulého. Za nejhlasitější příslušníky této skupiny lze považovat některé zavilé literární kritiky a část vysokoškolských případně středoškolských učitelů, vesměs lidí se špatným svědomím, kteří si psaním vykastrovaných a tendenčních učebnic i nenávistnou recenzní praxí odpracovávají své předchozí stranické angažmá nebo svou služebnost vůči minulému společenskému zřízení. Neptejte se takového člověka, co dělal dříve. Platí o něm Nietzschovo: Bojí se, a proto si píská.
Druhou skupinu tvoří různí literární živnostníci a baviči, kteří sice establishmentu viditelně neposluhují, ale vydatně vydělávají na pokleslém vkusu čtenářů. Místo aby reflektovali hlubokou morální a hodnotovou krizi české společnosti, podle Amnesty International jedné z nejzkorumpovanějších v Evropě, nabízejí banální situace, bezstarostnou zábavu nebo sentiment. Podobnou "tyranii kšeftařství" a kapitulaci před mocí peněz geniálně popsal už v roce 1884 francouzský prozaik Joris Karl Huysmans ve svém románu Naruby : "Uspokojený měšťák žoviálně trůní nad společností, kterou ovládá mocí svých peněz a nákazou své hlouposti. Výsledkem jeho vzestupu bylo potlačení jakékoli inteligence, negace jakékoli poctivosti, smrt veškerého umění, a skutečně, zneuctění umělci padli na kolena a horlivě olizují smrduté nohy povýšených handlířů a nízkých satrapů, z jejichž almužen jsou živi."
A pak je tu skupina třetí, houfec tvrdošíjných, těch, co neztratili víru v očistnou moc uměleckého slova, a místo aby posluhovali režimu, době či zlatému teleti, snaží se sloužit člověku a společnosti na nelehké cestě sebeuvědomění a autentické existence. Ať už jsou výsledky jejich úsilí jakékoliv, tito spisovatelé vědí, že pravdu nelze ani většinově odhlasovat, ani podplatit.
Český levicový spisovatel v Evropské unii zatím nežije, ale nikde není řečeno, že v ní jednou žít nebude. Je ovšem třeba odvalit horu ideologického doktrinářství, politické ostrakizace a kulturní segregace, která je v západních společnostech nemyslitelná. Pokud jde o literaturu, žijeme v době, která se v něčem podobá národnímu obrození: ve světě převrácených hodnot se radujeme z každého malého ostrůvku smysluplnosti a lidskosti. To jsou ony jiskřičky budoucnosti, o nichž mluvíval filozof Karel Kosík. Jednou z nich je pro mne i kniha Psáno do budoucna, vydaná zásluhou Daniela Strože Evropskou sjednocenou levicí a Severskou zelenou levicí. V ní - snad poprvé - český levicový spisovatel a intelektuál vstupuje do svobodného myšlenkového světa eurozóny. I když ta sličná knížka není určena k prodeji, bude se číst a půjčovat. O to magičtěji bude působit.
Inu - jak jsem řekl - prožíváme jakési druhé národní obrození. Zatím.
Autor: Vladimír Janovic
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |