Každý z nás má někde svůj milovaný kout, který sobecky chrání. Čím dál častěji se však přihodí, že jeho ochranu již provést nelze. Člověku z jiné doby, a já se za takového považuji, se stává, že si vzpomene na své profesory a doktory, kteří mu ve škole říkali i věci, které tenkrát ani říkat nesměli. Jen tak namátkou si připomínám tvrzení Američanů z časů dávno před druhou světovou válkou, že úkolová práce zbavuje dělníka zodpovědnosti. Jako strojařský elév v atmosféře padesátých let slyšel jsem také o tom, že v západních zemích byla snaha dimenzovat všechny součástky vznikajícího stroje tak, aby se opotřebovaly stejně. Naši strojařští předchůdci tohle všechno znali a nebylo divu, že naše mozky dokázaly už po vzniku samostatného Československa mnohé. Přiběhlo rozjívené 21. století a německý koncern zakoupivší zavčas naši továrnu produkující auta s označením Škoda je vcelku spokojen, že nákupem získal i nějaký ten schopný český mozek, byť stojící často v pozadí a naprosto neznámý lidem, kteří se v obdivu sklánějí nad novým produktem. Taková normální zásada vývoje nového výrobku, známá absolventovi dokonce i střední ekonomické školy, natož aby ji neznal profesor ekonomie!
Jako člověk z jiné doby jsem přicházíval do libeňské ulice Na Žertvách, táhnoucí se v těsném sousedství bývalé železniční tratě od Holešovic, protože už před válkou v ní stával dům, v jehož útrobách strojařské mozky přišly na mnohé, co naopak zase zaujalo v Americe. Tehdy ještě v Praze nejezdilo metro, i když v inženýrském mozkovém zázemí již ve dvacátých letech minulého století byly zpracovány jeho plány a současná trať první postavené linky metra v Praze je s nimi téměř totožná... Po Praze nevisely současné náborové cedule koncernu kolejových vozidel na Zličíně, toužícího po mnoha technických mozcích a znalcích obsluhy moderních obrábějících strojů.
Byl to úžas nad běžícím ozubeným soustrojím, který mě silně přitáhl k četbě literatury a o trošičku později také k hraní si se světlem vytvářejícím fotografický obraz. V knížce povídek Profesor biologie na žebříku z pera Zdeňka Jirotky se dal s lehkým úsměvem vycítit výše zmíněný problém, jenže jaksi v opačném gardu. Absolventi strojařské školy naopak tajili své vzdělání, aby nemuseli nastoupit do funkce mistrů, nýbrž aby mohli dál spouštět soustruhy a frézy, což bývalo spojeno s vyšší platovou třídou...
Můj šéfkonstruktér obrábějících strojů Ing. Huráb, jehož jméno se objevilo také v jedné Jirotkově satirické povídce, o nedělích se spisovatelem společně maloval jejich byty a tento můj nadřízený se dokonce zabýval vymýšlením chodících štaflí... Kdepak, lidské mozky to nemívaly nikdy snadné. Malířů pokojů byl tehdy zoufalý nedostatek.
Palác Škoda zbudovaný v Jungmannově ulici a zasahující až do ulice Charvátové je nejdražší budovou Prahy. V něm jsem po desítky let u rýsovacího prkna pracoval. Jeden z jeho vchodů - zdobený stříbrnými sloupy - si dokonce zahrál ve filmu Modrá hvězda s Oldřichem Novým a se zpěvačkou Inkou Zemánkovou. V současnosti je palác prázdný. Opustily ho mozky sloužící fabrice v Plzni a stříbrné sloupy budovy společně s mřížovím plavou nyní v loužích močoviny, o které se zasloužily mozky jiné, co dodávají smradlavý ráz stanici metra Národní. Památkově chráněný objekt Palác Škoda však v roce 2004 našel kupce a s pozemky před ním má být proměněn v pět obchodních domů vzájemně propojených. Alespoň koupěchtivý Euroevropan toužící po slevách nebude muset vyrážet do supermarketů až kamsi do Průhonic. Za zbožím zhusta dovezeným...
I stávalo se, že při vymýšlení prototypů nových strojů v Paláci Škoda se nechodilo od rýsovacího prkna (či z dílny ve fabrice v Plzni) odpoledne, ale často i v noci. Moudré mozky věděly, že za kilo unikátního stroje se platilo osmdesátkrát víc než za vyvážené metráky pouhé železné suroviny, za kmeny stromů či za kameny odtěžené z našich kopců. Je to k neuvěření, ale v padesátých letech skvělé auto Praga V3S technické mozky vypotily za tři měsíce! Mohl by následovat výčet dalších produktů, a za některé z nich dosud do státní kapsy nepřišla úhrada...
Ale nešť! Ne všechno vymyšlené spatřilo světlo světa a mnohé zůstalo v šuplících a archivech. Platí to i o literatuře. Pod Palácem Škoda, donedávna sídlem ČEZu, je největší průmyslový archiv v zemi. Ve 21. století má dovážený nábytek šuplíky někdy zatraceně malé. Prostory paláce byly velké a zřízeny byly podle konstruktérských zásad, a tak nebylo divu, že mnohé vybavení bylo funkční i po padesáti letech používání. Taková prostinká záležitost lidského mozku!
Mizející periférie Prahy - Vysočany, Smíchov, Vršovice, Libeň - poskytovaly průmyslové výrobě prostory, kam přicházely mozky schopné připravit úspěšný produkt. Manažerů a ekonomických náměstků je nyní přehršel, často z dovozu, a proto ty náborové cedule zvoucí technické pracovníky a znalce strojních profesí do nového závodu na Zličín. Nikdo by se neměl podivovat, že jsem se do ulice Na Žertvách v Libni navracel později i s fotoaparátem, abych se v tichém úžasu sklonil například před sto deset let stojícím betonovým mostem, prvním u nás, klenoucím se nad občas nelibě vonící Rokytkou. Stejnou úctu ve mně vyvolává kulový tlakový plynojem obecní plynárny v Libni, vynikající technické dílo z roku 1932, postavený jen pár roků poté, co tento typ plynojemu vůbec poprvé zkonstruovali v Americe. Uměli jsme moc i díky vlastním mozkům. Vlastně se zase tak moc nedivím ani já, že kupec fabriky v Mladé Boleslavi je spokojen. V jeho zemi automobilky hodlají letos pár tisíc lidí propustit.
Pro letošek naše vláda přihodila peníz na vědu a výzkum. Přesto je to méně, než přihazují vlády v zemích okolo nás.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |