V anketě o největšího Čecha se Chelčický nemohl ocitnout na žádném významném místě, a přece dodnes musíme žasnout nad odvahou tohoto českého myslitele z patnáctého století. Je asi už 580 let, co se vyjádřil k učení o trojím lidu způsobem, který mnohé tehdy musel šokovat. Při četbě jeho textů podlehneme stejnému okouzlení jako kdysi Tolstoj nebo Masaryk. Víme o něm strašlivě málo, Petr Chelčický jako by cíleně potlačoval cokoliv osobního. Sochař František Bílek vystihl dobře jeho hlubokou emocionálnost a vášeň pro pravdu, která je více než osobní poznání. Pro Chelčického to bylo tak, že nikoli my máme pravdu, ale pravda má nás. Pravda ztotožňovaná s Kristovou pří vytváří nicméně pole rozhodnutí pro každého z nás.
   Jestliže bychom hledali hutnou zkratku, co je smyslem Chelčického díla, za kterým tak ztrácí jeho historická osobnost, řekl bych, že promyslel a procítil ideál nerepresivní kultury. Chelčický byl bytostně spjat s životními podmínkami obyčejných lidí své doby a narážel na to, že násilí ve všech možných, třeba i skrytějších podobách bylo přítomno v celém životě středověké společnosti. A přitom poselství Ježíšova učení pochopil jako odmítnutí násilí a útlaku ve všech podobách. Ježíšova zvěst vyžaduje vnitřně svobodného člověka. A vnitřní svoboda není možná v podmínkách represe.
   To už není koncept jakéhosi spravedlivého feudalismu jako u Jana Husa, kde ovšem příkazy vrchnosti mají být rozumné a prospěšné těm, kdo je mají poslouchat. Ti v případě, že tyto podmínky nejsou splněny, mají právo na odpor. Ale Chelčický odmítá i samotné učení o trojím lidu, rozdělení na světské vládce, na duchovní správce a poddané. Ve své Síti víry analyticky probírá jednotlivé instituce, stavy, kulturu soudobé společnosti. Jeho záběr je takový, že marxistický filozof Robert Kalivoda se cítil oprávněn mluvit o tom, že Chelčický podal jakousi sociologii feudalismu. Pokud jde o komplexnost a hloubku pohledu je Chelčický mnohem dále než jinak radikální kritika táborů a valdenských.
   Husitská revoluce byla založena na spojenectví měst a kališnické (především nižší) šlechty. Programy revoluce odrážely velmi výrazně požadavky měst. Chelčický je ovšem nejen kritikem feudalismu, ale také městské civilizace. I za ní cítí represi a nespravedlnost, prohřešky proti důstojnosti člověka. Smyslová kultura feudálů, církve i měst (chrámy, paláce, kult ostatků, svátosti, obrazy a sochy atd.) je něčím, co s sebou nese nadpráví privilegovaných a je jeho výrazem. (V dějinách často začínala sociálně kritická hnutí kulturní kritikou, útokem na symbolický svorník celé společnosti.) Stejně ale cítí i scholastickou vzdělanost. Proti ní klade osvobodivé a prosté učení Ježíšovo.
   Chelčický vycítil na raném křesťanství to, co bylo hlavní: nikoli doktrína, ale snaha vyprostit člověka z nepřirozených, "umělých" vazeb, vyřadit zprostředkující články. Nic nemá stát mezi člověkem a Bohem, nic nemá bránit osobnímu oslovení křesťana Slovem. Chelčický naprosto radikálně usiluje o nastolení práv bezprostřednosti, o takovou emancipaci, která by vyústila ve zcela nerepresivní kulturu a společnost.
   Chelčického koncepce společnosti roste z kritiky moci. "Neb nemuož moc býti, jediné s ukrutnostmi. Pakliť odpustí, ihned sama od sebe zhyne, neb se jí nebude báti vida, že milosti požívá a ne moci, před níž by se měl třiesti". A současné společenské uspořádání je založeno na mocenské struktuře, na zastrašování i na přímém užití síly. Moc se nesnáší s vírou a ctnostmi. Proti tomuto světskému řádu staví řád Kristův, kde je skutečná spravedlnost, láska a soudržnost. Takový řád spočívá na zásadním odmítnutí násilí, a to v jakékoli podobě.
   Chelčického výklad má zvláštní strukturu. Využívá antitetiky, kladení vzájemně se vylučujících protikladů. Protikladů, které jsou nezprostředkovány, případně jejich zprostředkování se ukazuje jako falešné, jako klam a sebeklam. Tuto metodu, toto strukturování výkladu nebo spíše polemiky proti danému uspořádání společnosti, jejích institucí a její kultury sdílí Chelčický s lidovými kacířskými proudy a vůbec s předmarxovským sociálně kritickým myšlením (srovnej například vynikající postřehy z knihy Horsta Bredekampa o ikonoklasmu Umění jako médium sociálních bojů). Teprve tam se otevřela možnost hlubšího chápání rozporů a protikladů, překonávající úroveň polaritní dialektiky.
   Historicky se ideál nerepresivní kultury a civilizace vracel v různých podobách, například v různých subkulturách v šedesátých letech minulého století. Mají k němu blízko různé proudy v komunistickém, socialistickém i ekologickém hnutí, stejně jako řada křesťanských skupin. Teoreticky se jím zabýval například Herbert Marcuse, který spojoval represivní kulturu s dialektikou aktivování a potlačování hlubinných pudových struktur člověka.
   Cestu k nerepresivní kultuře a civilizaci ukázal Marx. Jeho vize samosprávné a solidární společnosti ale vychází z poznání vývojových zákonů společnosti samé. V tom je silná stránka tohoto pojetí. Jeho utopie je reálná, zakotvená v dynamice skutečnosti. Jen tak může být zhodnocen emancipační potenciál, který lidstvo historicky nahromadilo. Chelčický je jeho významnou součástí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]