Na počátku roku 1965, před čtyřiceti lety, navštívil Pier Paolo Pasolini spolu s několika dalšími italskými spisovatel (pamatuji se, že měl přijet a nepřijel Alberto Moravia), u příležitosti uvedení svého filmu Evangelium svatého Matouše, poprvé a naposled Prahu. V redakci Literárních novin, řízených tehdy, mám dojem, Jiřím Šotolou, došlo k setkání se spisovateli českými. Z Prahy si Pasolini odvezl dojem z vůbec prvního setkání s konzumní proměnou mladých lidí: v hotelu Alcron, kde bydlel, zahlédl dva dlouhovlasé německé turisty (u nás se jim tehdy říkalo »máničky«), ze setkání se spisovateli zase poznání toho, co sám pak označil za »československý partikularismus«, úporné setrvávání u vlastních tradičních odlišností a zvláštností, neschopnost rozhodnout se mezi tradicí a revolucí: »Láska ke svobodě a stylu je nezvladatelným steskem po minulosti,« napsal v básni z této doby. Domníval se, že příklon k internacionalismu by »zbavil účinnosti mocenskou kontrolu«, protože »moc může zabránit akci, ne však myšlence«. V té době se ve své tvorbě začal přiklánět k publicistice. V časopise Vienuove (prodával se tehdy i v Praze) měl svůj sloupek, vedl v něm dialog se čtenáři. Jeho postoj vůči tehdejší společnosti se vyhrocoval: »Přišel okamžik, kdy už nestačí považovat buržoazii za společenskou třídu, je třeba považovat ji za nemoc.« Coby marxista byl kritický nejen ke společnosti podléhající konzumismu, ale i ke KSI, v níž začaly převládat reformistické tendence. Od srpna roku 1968 do ledna roku 1970 měl svůj sloupek v deníku Corriere della Sera. Nazval jej Chaos. 15. března 1969 uveřejnil v časopise Tempo článek o Janu Palachovi s názvem Krutá svoboda. »Kdybych měl,« píše v něm, »k této sebevraždě zaujmout racionální a realistický postoj, byl by to nevyhnutelně postoj cynicky záporný. Položil bych si otázku: 'Bylo to užitečné a vhodné, že se Jan upálil?' a odpověděl bych si, že to užitečné ani vhodné nebylo. Co získal? Průvody sociálních demokratů, liberálů a reakcionářů běhají po městech západní Evropy a zdi těchto měst jsou plné omšelých protikomunistických vět. Kdyby s tím Jan býval počítal, byl by si možná život nevzal. Přišel by tím ovšem o svobodu projevit svůj postoj, jakkoliv v jeho případě jde o svobodu krutou. On ale svůj sebevražedný úmysl uskutečnil a dal najevo své zoufalství. Dovedl do konce své šíleně idealistické rozhodnutí. Svou strašlivou báseň dopsal do poslední řádky. (...) Ti, kdo tohoto chlapce používají jako svůj nástroj, si ovšem nekladou (buď z tuposti, která je nikdy neopouští, nebo ve zlém úmyslu) jednu velice prostou otázku: V jakém prostředí a jak žil tento mládenec, že dosáhl tak vysokého stupně idealismu a zabil se tak, jak se zabil? Na tuto otázku by si totiž museli odpovědět: V rudém světě. A to by se vůbec nehodilo k jejich průvodům a heslům. (...) Jan protestoval proti sovětské moci a upálil se. Měl k tomu veškeré možné důvody (jakkoliv pouhé pomyšlení na sebevraždu je nesnesitelné a všichni se snažíme ze všech sil na to nemyslet a nepředstavovat si to). Objektivně vzato jeho protest však není antikomunistický. Naopak, dokazuje, k jakému stupni idealismu může dorazit mladý komunista, který se narodil a vyrostl v komunistickém světě.«

   +*+*+*

   V roce 1965, po návštěvě Prahy, Pasolini těžce onemocněl, potácel se mezi životem a smrtí. Po uzdravení přišla životní krize, hledání odpovědi na otázku proč psát a jak psát a jaká je role literatury ve světě, který začínal být jiný, než jej chtěl on sám mít, a jaká je role jeho samotného. Zde je rovněž počátek jeho dramatu ve verších Bestia da stile (obměna výrazu »bestia da soma«, jímž se označuje zvíře určené k nošení nákladů: nákladem je tu styl). Styl v italské kritice a literatuře je spojen s tradicí, stylotvorným úsilím předcházejících básnických generací, jeho význam je širší než v češtině. Styl je »stesk po minulosti«. Pasolini sám v úvodu ke svému dramatu napsal: »Psal jsem toto dílo od roku 1965 do roku 1974 a neustále je přepisoval: jde totiž o mou autobiografii. Končí slovy 'opilý trávou a temnotami', v přídavku jsou sice další (pro mne) důležité věci, slovo konec (jehož zvuk v odmlce konce je obvykle tím nejkrásnějším stylegmatem díla) je ale právě v nich.« Děj se odehrává v Čechách od počátku; v Jana Palacha, který je hlavní postavou dramatu, se Pasolini proměnil nejspíš v roce 1968. Možnost spojení těchto dvou postav v jednom textu nabídl Pasolinimu právě problém »partikularismu« poezie, její možnosti či nemožnosti proměnit se v čin.

   Chór
   (...)
   Do Semic právě dorazil čas,
   kdy děti obcházejí se Smrtkou
   na holi, aby ji pak hodily do vody
   a vysmály se jí, tak tomu je v Táboře
   a v celém královéhradeckém okrese: je
   jarní neděle.
   Jan
   (...)
   Dvacet let v české zemi!
   Umírám v zakrváceném lese.
   (...)
   Sem chodívám,
   nikdo tu není, jaro teprve přichází,
   abych si tu vzal do ruky
   své přirození, tak odlišné od vašich.
   Zežloutlá tráva, co tu je v zimě i v létě,
   a hladké oblázky, to je mé divadlo.
   Chór
   (...)
   Končí třicátá léta,
   Čechy, to je lán ještě zeleného osení.
   Praha žije slávou své družby
   s Paříží a zlatem svých kupolí nad šedými vodami.
   Jan
   Chci být básník.
   (...)
   Básník čeho?
   Svého přirození a své země.
   (...)
   Pokornými sasankami ozdobím sňatek
   Rimbauda s Janáčkem - stařena
   z husitského oltářního dřeva, zbožňovaná
   Kupkovýma šikmýma descartovskýma očima,
   bude střežit mé verše...
   Vejde Šero a s ním smysl Šera, Cháron, Svět polí, Ante Litteram, na scénu vejdou Bizoni, Byrokraté, Tolerantní osoby, Myši a Mouchy, Žáby, Ortodoxní Byrokraté (aby Janovi předpověděli skvělou budoucnost), vejde Fialka, Kosatec, Brusič, Dříví, Lékárník, Osud, Havrani, Humanismus, muži jménem Schumpter, Mannheim, de Jouvenel, Vlhký vzduch a Stmívání, jako v Goethově Faustovi Nymfy, Sfinga, Zahradnice či Olivová větev s plody a Homunkulus, prvky poetického světa Goethovy doby, v Pasoliniho dramatu coby prvky poezie tradiční, poezie »stylu«, se přou o básníka a obžalovávají ho z pokrytectví, dokud je Šeření nevybídne:
   Domů, domů! Mrzne už
   průsvitná tma
   na opuštěných cestách.
   Vzadu, v temnotě polí,
   je už noc.
   V další epizodě přichází na scénu Janova alkoholická, antisemitská a fašistická matka (Sníh páchne močí, / to páchnete vy, židovské svině! / Hitler si ale už pomáduje vlasy) a Janův otec a sestra.
   Jan
   Jdi si odpočinout otče, dobrou noc! Má
   budoucnost je přenádherná!
   (...)
   Barbary vysněný Kavafisi! Libertinský Apollinaire
   uprostřed moždířů, světče mezi kokotami! A ty,
   cos při umírání v Marseille ječel strachy a zapřel
   tak Sokrata, jemuž ses tolik podobal...
   S mým krajanem Kafkou
   a židovskou polovinou mé krve
   budete mými ochránci: tím spíš, že jsem vás nepoznal.
   Karel (vejde)
   Jane, německé oddíly překročily hranice
   a pochodují na Prahu!
   Děj se přenáší do hor mezi partyzány, objevuje se stín Janova přítele Karla, popraveného Němci, aby Janovi pověděl, jak v koncentračním táboře zahynuli jak jeho otec, tak matka. Mezi partyzány se nachází i básník Novomeský, který svou poezii podřídil politice, aniž by se tím uchránil před persekucí.
   Jan
   A zpívá
   první slavík roku 1944.
   Přijde jaro roku 1945, coby
   zapomenutý úsvit světa,
   a on o něm nebude vědět. V tom je ta hrůza.
   Vlaje nad ním vlajka rudá jak rozbřesk.
   Novomeský
   Nech nás odnést Karlovo tělo,
   pohřbíme je v lese.
   Karlův stín
   Jenom vyřídím vzkaz a pak
   odejdu jednou provždy,
   ďábel na mne čeká tady v lese.
   On ví, kam půjdeme,
   má v hlavě dlouhou stezku,
   kterou odvádí chlapce do pekla.
   (...)
   Mám ti vyřídit i pozdravy od mé sestry,
   tvé sestry od prsu... kterou jsi chtěl svést,
   já o tom vím. Zůstala v Semicích
   a s Němci dělá to, co neudělala s tebou.
   Stín otce
   (...)
   Chci tě na něco upozornit.
   21. srpna 1968
   ruské tanky vtrhnou do Prahy.
   Jan
   A co má být?
   Já jsme už dávno seskočil z tanku
   a dokonce ani ne z vypočítavosti.
   Chór
   Vykonal svůj sestup do pekel,
   do maloměšťácké duše Prahy.
   Peklo to bylo pravé, nejenom lingvistické.
   (...)
   Copak snad pražský maloměšťák někdy
   přiložil třeba jen prst k budování socialismu?
   Ne, byl mrtev, byl pouze po smrti
   a neuměl nic jiného než být mrtvý.
   Jan
   Jsem sám jako plamínek uprostřed požáru.
   Pozor, Jene! To nejhorší, co může
   někoho potkat je velký úspěch.
   (...)
   V Moskvě je krásný den
   - srpen vlahý jak duben,
   slunce si hraje s Kremlem jak velikánský kocour,
   vonící ledovými pláněmi.
   (...)
   Ach mé semické neděle!
   Samota u Vltavy!
   S touž úzkostí však vím jedno:
   dnes dostanu Stalinovu cenu za poezii.
   Vejde Stín matky, dvě mrtvoly Židů jí přinášejí židli.
   Matka
   Ach! Ach! Ach! Kdože to zapálil Moskvu?
   Menševici? Američané? Hitler, útroby moje?
   Ne! Můj Jan. Můj
   malý Jan, celý po otci! Můj
   úspěšný židáček! Ach! Ach! Ach!
   (...)
   Nevím, zda na světě jsou ještě místa,
   kde neznají jméno revoluce,
   tam mě však táhne vůně živoucí hlíny!
   Je to klam, jako vábení
   fašismu a každé smrti.
   Chór
   V Praze stovka mládenců,
   pohledný dvacetiletých kluků, studentů,
   za tance a zpěvu v ulicích,
   nebezpeční a veselí,
   dorazili na náměstí svatého Mikuláše
   v mrholení z někdejších časů
   nebo prostě jen jarním,
   tam spálili, spolu s dalšími Velikány,
   nebo dejme tomu Mistry,
   aniž by je vůbec znali,
   coby výtržníci i Janův portrét.
   Závěr, to je spor Kapitálu a Revoluce o Jana.
   Kapitál
   Ty sníš
   o cestě vpřed,
   já vpřed jdu. Špatně,
   to přiznávám, jak ti
   poví každý školák,
   ale i dobře.
   ať už ty sama abstraktně
   nebo někdo konkrétně
   se za tebe staví,
   ke zlu, co je i dobro,
   i když je proti němu,
   objektivně patří.
   Revoluce
   Já proti němu nejsem. Jsem
   něco úplně jiného. Můj postoj
   vůči tobě ti vrací jeden sen.
   Tento člověk je toho důkazem.
   Kapitál
   Dobrou noc. Mám hodně práce.
   Tvoje Trinita,
   Pragma, Rozum
   a Mýtus, to je má Realita.
   (...)
   Co se tohoto člověka týče,
   pokud o něj opravdu stojíš,
   pak ti ho ponechám: je opilý
   trávou a temnotami.
   Zde Pasoliniho drama končí. Rozsáhlý dovětek složený z fragmentů je zajímavý tím, že se v něm mimo Dubčeka objevuje i Holan (»Samota, / kterous sis zvolil / se šplhá po štítě neúprosné šedi«) coby vtělení italského básníka Montaleho, kterého Pasolini, coby představitele »stylu« ve smyslu italských tradic, nijak nemiloval a dával to často najevo.
   
   +*+*+*

   Deset let psané, neustále přepracovávané a ani po desíti letech nedopsané drama má svůj nepochybný počátek v Pasoliniho návštěvě Prahy a svou definitivnější podobu ve zdejších událostech roku 1968. Tehdy došlo k přesunu autobiografické reality do české fikce. Svého hrdinu Jana Pasolini pověřil přenášením tíže, jakou je »styl«, tradice, z básně do básně a rovněž prožitkem nejistoty, jakou je odevzdat své dílo, svůj »čin« něčemu, co není poezie. Pasolini byl homosexuál, tudíž »jiný« než ostatní, a byl komunista, zastánce »jiného«, alternativního řešení bolesti světa. Především však byl básník a chtěl po básni, aby neopomněla nic z toho, co je a čím je a čím by být mohla. V tomto smyslu je každý jeho text, každá próza a každý film autobiografií, obranou této možnosti a polemikou se vším, co ji mění v nemožnost. Svědčí o tom i reorganizace životního a historického materiálu v tomto dramatu. Jeho hrdina Jan (příjmení Palach se v textu ani jednou neobjeví) a identifikace hrdiny s historickou postavou je spíše výsledkem souběhu indicií - k němuž ovšem dospěli všichni, kdo se dramatem zabývali - než doloženého tvůrčího záměru: Pasoliniho Jan, nehledě na biografické i jiné odlišnosti, ostatně skončí v plamenech jen symbolicky: studenti spálí jeho portrét. Bratr Guido, který byl na konci války obětí rozepří mezi monarchistickými a komunistickými partyzány, je připomenut postavou přítele Karla. Pasolini miloval svou matku (»jsi na světě jediná bytost co vědět stihne, / ke komu láskou mé srdce jihne«), byla jedinou možnou ženou v jeho životě, a nenáviděl otce, oficíra, alkoholika se sklony k fašismu; v dramatu je tomu naopak, matka, »opilá jak vysloužilý generál« se těší z toho, že »naštěstí jsou na světě ještě kraje / kde hnůj je hnůj a hovno je hovno / a kde chudí mřou hlady pokrytí svrabem / a jejich mrtvoly plavou po posvátných vodách«). Prostituující se sestra se zdá být zosobněním autorova tíhnutí k sexu, atd. Je tu zřejmá snaha ztotožnit se a zároveň odlišit, být sám sebou a zároveň někým jiným, subjektem i objektem sebe sama. Autobiografičnost není uložena v ději, ale v problému, jímž se text zabývá, a skutečným hrdinou je tak Poezie, jejíž vztah k Jazyku by měl být vztahem Revoluce ke Společnosti. Revoluce, za níž se však tají představa preindustriální společnosti, kde »koně se silnými lesklými stehny / poslouchají svého pána jako synové«. V základu Pasoliniho dramatu (ale možná i života) jako by byl uložen oxymoron, básnická figura, která definuje to, oč jde, svým opakem.

   +*+*+*

   Závěrečné období Pasoliniho života bylo ve znamení polemiky, ne-li přímo konfliktu se společností, v níž žil. Byl několikrát postaven před soud (mimo jiné za údajný pokus loupeže v benzinové stanici), sám navrhl, aby byla před soud postavena tehdejší křesťanskodemokratická vláda (mimo jiné za spiknutí ve spolupráci s cizí mocností, USA, proti vlastnímu lidu). Připomínal, že »nadbytečné statky činí nadbytečným život«, v interviewu pro jeden francouzský měsíčník řekl: »Miluji život zběsile, zoufale. A mám dojem, že tato zběsilost a toto zoufalství budou můj konec. (...) Nenasytně se sytím svou existencí. Jak to všechno skončí? To nevím...«
   V noci z prvního na druhý listopad zadrželi karabiníci nedaleko Říma sedmnáctiletého Giuseppa Pelosiho, bez řidičského průkazu. Ve voze našli doklady Pierpaola Pasoliniho, jehož mrtvé zbité tělo mělo být za pár hodin nalezeno na pláži u Ostie. Kolem poledne se Pelosi přiznal, že Pasoliniho zabil, protože po něm požadoval sexuální úkony, které se mu příčily. Stopy na místě činu byly rozporné (krev na střeše vozu, která nepatřila Pasolinimu, ani Pelosimu, cizí předměty ve voze, atd.), policie však velice rychle přistoupila na tezi homosexuální rvačky s nešťastným koncem. V prvním procesu byl Pelosi odsouzen za účast na vraždě spáchané neznámými pachateli, odvolací soud jej pak odsoudil na devět let vězení coby pachatele jediného. Po sedmi letech Pelosi vyšel z vězení, kam se ostatně občas vrací. Po třiceti letech se rozhodl promluvit. U ostijské pláže, kam jej Pasolini odvezl, je dostihl cizí vůz, tři muži Pasoliniho z jeho vozu vytáhli a v doprovodu nadávek »špinavý komunisto« a tak podobně jej umlátili. Pelosimu pohrozili: Pokud promluvíš, odděláme tvé rodiče i tebe. Rodiče jsou po smrti a Pelosi promluvil. Jakkoliv dříve nevysvětlitelné stopy jsou nyní vysvětlitelné a zapadají do příběhu vyprávěného Pelosim, žádost Pasoliniho přátel o obnovení procesu byla zamítnuta. Proti tomuto rozsudku se však odvolala levicová radnice města Říma.
   Den, vlastně několik hodin před smrtí, v pařížském interviewu na otázku, zdali se po vyhrůžkách v pravicovém tisku a pokusech umlčet jej nebojí, Pasolini odpověděl: »V nebezpečí jsme přece všichni.«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]