Vydat v současné době almanach české poezie je velmi obtížné a náročné z mnoha důvodů: od textových, editorských (získání a výběr literárních příspěvků z hlediska tématu a hodnoty, jejich úprava a kompozice, komentář) přes nakladatelské (získání finančních prostředků k přípravě a vydání knihy, když si básníci sami nepřiplatí nebo se nenajde sponzor, mecenáš, donátor i správce "cizích" peněz, sledující vlastní zájmy) až po distribuční (vydaná kniha vůbec nemusí jako literatura fungovat, nenajde-li cestu ke čtenáři prostřednictvím knihkupectví, sítě knihoven apod.).
   Před některé z těchto problémů byl jistě postaven i Vladimír Stibor, jenž pod názvem PŘED HRADBAMI NOCI (s podtitulem Česká poezie. Almanach českých básníku Obce spisovatelů) edičně připravil sborník z básní 34 českých a moravských autorů, jejichž společným formálním znakem je, že jsou členy Obce spisovatelů. Texty jsou uspořádány abecedně (!) podle jmen autorů, od Karla Aksamita až po Bohumila Ždichynce. Jak uvádí editor, je publikace citlivým výběrem z textů, reagujících na "annonci" publikovanou v bulletinu Dokořán: až po "druhém upozornění začaly chodit poetické zásilky snad každý den". Má sdružovat "poutníky stejného vyznání", také "vyvolené nosiče slov, z nichž se stávají učitelé rodného jazyka, milovníci slovních hříček a zákoutí". Nebezpečí přetlaku kvantity nad kvalitou, nebezpečí vyplývající ze všech podobných "anketních" sborníků, si Stibor uvědomuje, ale nedoceňuje: je přesvědčen, že "je vždycky krásnější na cestu se vydat, než zůstat schován kdesi v závětří a čekat, jak vše dopadne". V publikaci máme dokonce spatřovat "odlesk začátku třetího tisíciletí" (Editorial, s. 7). Slova jsou to nadějná a hodně slibující, výsledný efekt však zůstal daleko za - byť podstatně skromnějším - recenzentovým očekáváním.
   Nejen literární kritik, ale standardní čtenář poezie, ať již je typem emotivním, nebo racionálním, očekává od dobré poezie nějakou novou myšlenku, překvapivý slovesný obraz, kongeniální výraz vlastního životního pocitu, zkušenosti, reflexe. Bohužel, měřeno uměleckými kritérii je almanach básnická prohra na celé čáře, kterou ani dobré editorské úmysly, ani snad dobrá vůle přispěvatelů nemohou zmírnit. Kromě tradičně již kvalitních básní Iva Odehnala, snad jedné básně a aforismu Petra Skarlanta, Miroslava Kubíčka a několika dalších, pohříchu jen porůznu a jen řídce rozesetých (spíše náznaků a fragmentů než celých básní), kromě zbytnělého průměru ještě "publikovatelného" (nic proti ničemu, aspoň kultivovaně napsáno) jde namnoze o básně zde tištěné jen "z dobré vůle" editorovy a se soudobou českou poezií - jako uměleckou slovesností a uměleckou reflexí doby - pramálo související. Faktická odtrženost od hlubší reflexe reálného života a exploze rozporů, konfliktů, třídních a stavovských zájmů ve zdánlivě atomizované a odcizené společnosti, zahleděnost do sebe, do svých citečků a přáníček, do minulosti (a toporná glorifikace prachu na ní tlejícího), neschopnost zmocnit se milostného, sexuálního či erotického tématu jinak než s romantizující, sentimentalizující nebo učeneckou šedí, veršování ekologických banalit, rozepisování těchto i jiných banalit, reflexí a popisů na nestejně dlouhé řádky v domnění, že "tvořím" poezii, dokonce publikování evidentního kýče, jinde manýristní pseudointelektuální rýmování, to vše nemá se slibovaným "odleskem začátku třetího tisíciletí" pranic společného.
   Česká poezie uplynulých 15 let sice nevytvořila téměř nic srovnatelného s díly svých velkých předchůdců, přesto je z čeho vybírat. To platí i pro tvorbu posledních měsíců či několika let. Jmenovat však někoho z těch tří desítek autorů nemá smysl, analyzovat či jen ocitovat jen kultivované či dokonce začátečnické (!) a nešikovné pokusy (!!) o stečení hradeb poezie i některými zkušenými básníky (!!!) pokládám za ztrátu času pro jakýkoli literární časopis, nejen pro Obrys-Kmen. Nebo je opravdu nutné připomínat, že básník může psát o bolesti, ale musí ji textem galvanizovat, ne popisovat svá vyšetření, operace, nemocná záda etc. (M. Sígl)? Že Já, které svlačcem hladí "oheň vášní" a tepe "hořící srdce" do pískovce je kýčovitý blaf (J. Olšovský)? Že neologismus "lípání" musí mít oporu v sémantické stavbě básně, že musí cosi znamenat a cosi spojovat, jinak je pouhou manýrou, schválností (podobně jako nemotivované vazby "málokdy tě spokojilo" či verš "Jsi můj omyl/moje vodina" zase v jiném veršování).
   Jaké plyne poučení z editorovy prohry? Základem dobré antologie je dostatečný počet kvalitních, umělecky i noeticky silných uměleckých textů, jenž je výsledkem vpravdě kritického a reprezentativního výběru, v našem případě ze soudobé české poezie. Problémem není omezení na členy Obce spisovatelů (podobně koncipovaný almanach, uspořádaný kupř. z příspěvků členů Unie českých spisovatelů, z nichž někteří jsou i členy Obce, by byl bez dobrého edičního projektu podobným neúspěchem), nýbrž neujasněná kritéria tvorby i projektu, a tím služba poezii neužitečná, ba škodlivá.
   Neznamená to však, že by jeden nepodařený pokus měl dopředu diskreditovat jiné básnické almanachy, jiné sborníky, jichž není zase tak málo, zvláště v literárních regionech: je pouze varováním před cestou, která k cíli nevede.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]