Rozumí se, že kolibřík ROD ROKU (Luna, Zábřeh, doslov J. Pospíšila) je sedmá autorova básnická sbírka skutečně vydaná, těch napsaných a jejich různých verzí je už víc, v sedmdesátých letech navzdory doporučujícím posudkům nevyšly Lesy jazyčné. Miroslav Kubíček je autorem také knih pohádek a pověstí své druhé domoviny (původem z Vysočiny zakotvil pod Jeseníky).
   Rovněž ve své poslední knížečce veršů, jejíž název svou nezvyklostí provokuje, zůstává věren lakoničnosti, která si libuje ve vyzývavé aliteraci, a píše lyriku současně přírodní a milostnou. Nový je sedmiveršový tvar všech básní čtyř oddílů nazvaných podle ročních dob, na rozdíl od haiku (jimiž je suverénně napsána velká část jeho Láskovin, 1999) původní, nepřevzatý a jako přímo ulitý co optimální kadlub básníkových záznamů nadějí i smutků.
   Miroslav Kubíček studoval na fakultě v Olomouci, v ní také prožil iniciační lásky svého života a v Olomouci, která se může chlubit skvostnými kašnami i chrámy, nikoli však tak význačnou poezií jako třeba Brno, o Praze ani nemluvě, i když je tu ovšem třeba Veselského Olomoucký orloj, začal soustavně psát verše.
   A tak není divu, že k nejlepším básním této jeho Sedmé náleží Olomoucká zima: hrdličky pocukrovaly střechy / a v noci bylo bílo / a bylo mile milo / den vyplašil hrdliččin sníh / a bílé taje / sníh jako láska / taje a taje.
   Bibelot se uzavírá oddílem čtyř básní o cestě do Lichkova, přirozeně zimní, jarní, letní a podzimní; mají po čtrnácti verších a jsou prostoupeny zážitkem kraje - výslovně sudetského kraje - kde ticho chodí po špičkách a rozpouští mydliny mýlek a kde básník našel svůj domov i cestu k touze a smíru / už víme kam / k podzimku víme. Jen si nejsem jist, zda politicky zprofanované a vytunelované slovo smíření je tu na místě, zda nezavádí a poněkud nezavání.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]