V úctyhodném nakladatelství Academia v Praze nevycházejí jen knížky přísně odborné, ale tento vydavatelský dům se dal i na cestu vydávání populárněvědné literatury, ovšem vysoké kvality. To je i případ knihy Ivo Krause DĚJINY TECHNICKÝCH VĚD A VYNÁLEZŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH (2004, s. 270). Autor bere v úvahu národnost vědců i techniků, ale daleko důležitější je mu prostředí, ve kterém vynálezy vznikaly. Volil postup chronologický, proto začíná již dobou Karla IV. (stavební rozmach, orloj), pokračuje přes pozdní středověk (jáchymovský lékař Georgius Agricola a jeho žák Lazarus Ercker), přes jihočeské stavitele rybníků k vynálezu knihtisku, k měření času a k pestrému životu na dvoře Rudolfa II. Ožívají zde některé osobnosti širšímu čtenářstvu buď vůbec neznámé, nebo opomenuté, jako byl jediný velký zjev vědy v době pobělohorské u nás, Jan Marek Markův, čili Marek Marci z Kronlandu (Lanškrounu). Do rozvoje vědy v Čechách nutně zapojil i matematika i filozofa, tvůrce projektu »dokonalé« společnosti, Bernarda Bolzana. Českých zemí se týkají i projekty nových vodních cest a konstrukce lodního šroubu, rozmach železniční sítě. Na vysokých školách v Čechách působili i mnozí slavní vědci. A právě na těchto místech nejvíc oceňujeme srozumitelnost Krausova výkladu, který je populární a odborný zároveň. Tak třeba když píše o Dopplerově principu. Christian Doppler působil dvanáct let v Praze, odkud odešel, byť na poměrně krátkou dobu, na Báňskou a lesnickou akademii v Bánské Štiavnici. Podobně krátkodobě působil v Praze i Albert Einstein aj. Čili i ti patří do dějin české vědy a techniky, byť národnostně Čechy nebo Slováky nebyli. Autor nepíše všude jen slova chvály, například v medailonu Emila Škody z Plzně se na závěr zabývá také tím, jak se žilo škodovákům. Opírá se tu o propagační brožuru Škodovky z r. 1888. V těchto dobách (1890) trval pracovní den deset a půl hodiny, v ocelárně byl dokonce jedenáctihodinový a mohl být ještě prodlužován. Součástí kázeňských řádů byl i sazebník pokut, který autor zmiňuje.
   Závěrečné kapitoly knihy patří lidem žijícím ještě nedávno, jako jsou například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny za polarografii, František Běhounek - český žák paní Curieové, či u nás méně známý spoluautor československého patentu z r. 1959 (metoda přípravy hydrofilních gelů) Drahoslav Lím.
   Hodnotě knihy odpovídá i seznam doplňující literatury, v němž si můžeme povšimnout také odkazů na práce Josefa Haubelta z docela nedávné doby.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]