V šedesátých letech Valtr Taub stále častěji hostoval ve východním Berlíně, na Západě v Hannoveru, v Hamburku. Hraje roli za rolí, znovu a znovu předčítá ze Švejka. Paní Lucy překládá z češtiny do němčiny hry, díla později zakázaných autorů, například Vratislava Blažka (Třetí přání, Příliš štědrý večer). Valtrovi nabídl Hamburk hlavní roli v německé premiéře Grossmannovy dramatizace románu Proces od Franze Kafky, autora tehdy v socialistických zemích podezřelého. V srpnu 1967, necelý měsíc před začátkem zkoušek, zatroubili v Hamburku telefonem i telegramy na poplach. Rukopis byl poslán několika divadlům ve Spolkové republice Německo, mnichovské si zajistilo premiéru, aniž by to ovšem oznámilo Praze. Hamburk nemůže Proces uvést.
   A teď, babo, poraď, dalo by se říci. Radu ovšem hledala a našla atraktivní paní Lucy. V šuplíku má přece překlad Kohoutovy dramatizace Švejka! Hamburk vítá návrh, aby ji režíroval sám Kohout. Tomu se moc nechce, neboť premiéra ve Vinohradském divadle neměla úspěch. Ale režírovat v Hamburku? To je lákavé! A tak se dá rychle přemluvit. Jako žena, která si přeje, aby byla donucena...Trojice dorazí včas na místo činu.
   Na začátku představení jsou jaksi mimo hlavní jeviště vidět kašírované lóže, v nich postavy oblečené podle c. a k. módy, k tomu zní vídeňský valčík.
   TMA - TICHO!
   Na dosud temném a prázdném jevišti silný kužel světla cosi hledá. Zachytí postavičku vojáka. Vede ho do středu hrací plochy. Taub srazí kufry, zasalutuje a říká:
   "Ich bin der Schwejk" (Jsem Švejk).
   Mezi nebem a zemí, v daném případě na jevišti, dochází někdy ke šťastným zvratům, které nikdo neumí vysvětlit. Takovým zázrakem bylo, že hned po této první Taubově větě diváci dlouho tleskali na otevřené scéně.
   Vítězná premiéra vzbudila rozruch. Nikoli pouze v SRN. Hned druhé nebo třetí představení viděl dopisovatel ČTK z Bonnu, který si později splete datum o pouhý rok.
   V těchto dnech zveřejňuje světoznámý časopis Daily Telegraph pamflet Ivana Pfaffa, protikomunistické prohlášení řady pražských spisovatelů. Naši dva muži a jedna žena pochopí hlavně podle některých jmen lidí, že jde o podvrh. Museli si připadat jako trosečníci na plujícím ostrově, který marně hledá místo, na němž by mohl v přístavu zakotvit. Známí se na ně dívali jako žižkovská domovnice na nájemníky, jejichž rodná matka se dopustila strašného činu a oni ji ani neodsuzují, ani nehájí...
   Na jaře 1989, dávno po smrti Valtra, mi paní Lucy o těchto věcech vypravovala. Nemám důvodů zpochybňovat její úsilí mluvit pravdu. Protože však z vlastních veselých i trapných zkušeností vím, jak člověka může oklamat vlastní paměť, uvedu zde jen to, co se dá být nejblíže k pravdě skutečné.
   Tehdejší západoněmecký Blätterwald (Blatt = list, časopis, Wald = les) zašuměl rozhořčením nad odhalením Pfaffa v různých tóninách.
   Pro manžele Taubovy byl nejnepříjemnější útok v nezávislém liberálním časopisu Die Zeit. Protipražský atak napsal publicista a spisovatel Günther Grass, úzký spolupracovník Willyho Brandta. Taubovi se s oběma znali, s Brandtem je spojovalo dávné přátelství ve Švédsku. Z náznaků paní Lucy lze vytušit, že asi ona byla hnacím motorem toho, že ti tři už déle nemohli mlčet. Snad Kohout váhal, protože na něm bylo, aby jako publicista a spisovatel podepsal odpověď Grassovi. Nad tvorbou textu se asi semkli ti tři lidé v nouzi.
   Grassův článek začínal slovy: "Jsem sociální demokrat". Kohoutův pak zákonitě: "Jsem komunista". Po věcných argumentech končila pak stať typicky kohoutovským lehkým perem, tím, že je tady s vědomím pražské vlády, legálně tu režíruje, jezdí svým pražským vozem, má konto v markách. Tak jakápak nesvoboda! Die Zeit dělal zpočátku těžkosti s uveřejněním. Redakce časopisu ustoupila zřejmě až z obav, aby stať nezveřejnila konkurence s douškou o nedemokratičnosti toho, že Zeit nedopustil polemiku.
   Co se ovšem pak v Praze odehrálo, to by nesvedl napsat ani sám zakladatel teorie a praxe absurdního divadla Ionesco.
   Po červnovém sjezdu Svazu československých spisovatelů bylo s některými z nich zahájeno stranické disciplinární řízení. Muž, který na tom trval, byl tehdejší ideologický tajemník ÚV KSČ Hendrych. Na Kohouta měl nejvíce spadeno, neboť ten ho přivedl se svou obhajobou Izraele, týden po přerušení diplomatických styků, tak do úzkých, že utekl. A tito Hendrychové mívají příslovečnou sloní, mstivou paměť.
   V říjnu se všechny případy projednávaly. U Kohouta bylo předem Hendrychem navrženo vyloučení z rodné strany, kterou urazil i s vládou a celým naším lidem. Tu si však k udivení všech přítomných vzal slovo první tajemník a prezident republiky Antonín Novotný, který se jen málokdy postavil proti Hendrychovi. Řekl přibližně toto:
   "Pozor, soudruzi, pozor na soudruha Kohouta. Tam venku na imperialistickém Západě hájil naši věc a začal svůj článek slovy Jsem komunista. Takový člověk může chybovat, je třeba mu ale odpouštět, neboť v rozhodných chvílích se účinně zastane každého z nás".
   A Kohout vyvázl s důtkou.
   Tak pomohl Antonín Novotný k tomu, že se Pavel Kohout brzy poté stal předsedou základní organizace KSČ ve Svazu československých spisovatelů a v Literárních novinách. Neuplynulo ani šest měsíců a i Kohout přispěl k tomu, že se stal Novotný politickou mrtvolou.
   Důsledky pro Valtra a paní Lucy?
   Švejk mínil, že nějaký Maďar snad ani za to nemůže, že je Maďar. Sapér Vodička se rozčílil: "Může. Každý Maďar za to může".
   Že Taub nebyl Maďar? Vy mladší nevíte a vy starší jste už asi zapomněli na to, že v sedmdesátých letech byla dvakrát za sebou vyznamenána kniha Vabank od Alexeje Pludka. Dokazuje se tu zločinnost všech, kteří v roce 1968 usilovali o návrat k demokracii v naší zemi. Leitmotivem této knihy je, že "každý Žid za to může".
   V této souvislosti se musím ještě vrátit k Pavlu Kohoutovi. V tom, co jsem zde napsal, jsem se snažil o maximálně možnou objektivitu. Nemohu ovšem vyloučit, že mu v lecčems křivdím. Bylo by ovšem farizejstvím, kdybych popřel názory, k nimž jsem dospěl po dlouhých letech. Ať je to tak či onak, rád zde konstatuji, že si Pavel Kohout v problematice rasismu a zejména antisemitismu po celý život zachoval čistý štít, což mimo jiné dokazuje, že ho v letech 1969-1970 československý rozhlas znovu a znovu napadal coby Žida. Není jím. Ani po meči, ani po přeslici.

   Úryvek z knihy Nejlepší dramatik je život, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč

   Jan Martinec by se 7. prosince dožil 90 let

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]