V Praze již několik let pracuje skupina ruskojazyčných spisovatelů a umělců majících vztah k Čechám, především k Praze. Sdružují se kolem sborníku GRAFOMAN pod vedením Sergeje Levického a publikují prózu i básnickou tvorbu.
   Ve svých verších glosují český život dnes, krásu Prahy s jejími památkami, ale nejsou lhostejni ani k politické situaci: vyjadřují lásku ke své "nemocné" a "zmrzačené" vlasti, trpí "mizerným nečasem dneška" a jsou jim odporní ti, kteří se nebojí "rozedrat si duši", chtějí-li stát "nahoře". Vadí jim i obrat naší republiky k Západu: "Vždyť slunce vychází na východě!"
   V březnu 2005 ustavili tito zajímaví umělci svou oficiální organizaci spisovatelů. Ať se jim daří!

   
   NATALJA VOLKOVOVÁ

   ***
   Cesty dvě se kříží, zápasí,
   jasné světlo vrhá kontrasty,
   nejsou slyšet ani ohlasy
   uplynulých let a dní.
   A dny letí stále kolem nás.
   Ve štvanici věčné pro úžas,
   jímž nás každý režim rozetřás,
   zapomínáme na Ni.

   Na tu, kterou do současných chvil
   každý básník veršem oslavil
   a národ ji láskou ověnčil.
   Jsi však do oficiózních řečí
   navěky už uzamčena,
   nemocná a zmrzačená.
   Ty už nejsi moje, nejsi ničí!

   Naše rodná vlast je ubohá
   jako rozježděná cesta štěrková,
   nelze spoléhat se ani na Boha,
   zato plno čertích hlav.
   Zase zavřela jsi oči, spíš,
   hrůzu noci vnímáš stále tíž,
   ale probudit se netoužíš
   a nečekáš už dobrých zpráv.



   ***
   Pelyněk za oknem a v kupé tišina.
   Sloupy, stromy, říčka pod strží
   a hluchá píseň kol...
   Cožpak to nestačí ke štěstí?
   Moje nemocná a nádherná země,
   klaním se všem tvým luhům a nivám!
   Nemohu se nadýchat hořkého vzduchu.
   Jak jen se dokážu s tebou rozloučit?

   (Grafoman č. 1)
   




   
   NADĚŽDA HEJLOVÁ

   Úvahy o Praze
   
   Jak popsat bych tě mohla ještě líp, Praho,
   jak knihu z kamene s pestrými stránkami,
   jak galerii portrétů s tisíci bystami,
   jak kašen proud tajemný, neznámý,
   či jako dozvuk dějin slávy s odvahou?

   Jsi ostrov stovek věží a červených střech,
   ztajená mezi zelenými lesy,
   vnořená do své moudrosti a krásy,
   Evropu ctíš, snad zamilovaná jsi
   a přikrčená v jejích ostrých výpadech.

   Skleněnou modernou jsi šaty látala,
   tak stará koketa se líčí před stým bálem,
   ví ovšem, že se nedává nic darem
   - buď s lasem tančit, nebo se samovarem -
   ze starých idejí jsi nové utkala.

   Něco jsi popletla v těchto svých nesnázích,
   když měřila sis korzet ze Západu.
   Dovol mi pošeptat ti svoji malou radu,
   nevím, zda dobrá je, či zda má vadu:
   Vždyť slunce přece na východě vychází!



   Rozhovor od srdce
   
   Pracuj s NÁMI!
   Pracuj jak MY!
   Pracuj líp než MY!
   V tenhleten mizerný nečas
   je to ten nejlepší příkaz.

   A jestli se nemůžeš rozejít
   s touhou tam v dálavách?
   A nechceš jak všichni se vyřídit
   doprava - doleva?

   Pak poslouchej nás pozorně,
   náš příkaz převezmi!
   A... PRACUJ s námi!
   PRACUJ jak my!
   PRACUJ líp než my!



   ***
   Nespěchej a nezrychluj své kroky -
   k vrcholu je ještě dlouhá pouť!
   Nemáš křídla? Trmácej si nohy,
   po čtyřech se můžeš sotva hnout.

   Je tam světlo, báječně a skvěle -
   Tady? Což to srovnat dovedu?
   Kéž bychom tak mohli doplazit se,
   stačí zvyknout si lézt po ledu.

   Kdo spěchá a kdo se málo snaží
   točit se a drát se, narážet,
   letí dolů, kamenů se chytá,
   aniž mrknout okem dokáže.

   No a ti, co křídly umí mávat,
   do očí nám pera vrážejí,
   nevidí nás, to přec nejsou "naši",
   ledem jdou a klamnou závějí.

   Je to studené, zato však krásné!
   Hnusné, zato nahoře lze stát!
   Má však smysl vydat síly na to,
   duši o led v cáry rozedrat?

   (Grafoman č. 2)
   
   Přeložila STANISLAVA SAVICKÁ
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]