LUBOŠ HUML

Zůstat člověkem

Mít někoho rád,
někým být milován.
Raději volit pád,
než klidu plný džbán.
Štěstí hledat v práci,
jak v plodech větve stromů
a jako tažní ptáci
se zase vracet domů,
kde křikem ze zahrad
tmu plaší kohouti
a křídlovky můžeš potkávat
při pohřbech, o pouti.
Života být vyznavačem
i v nejtěžší době.
Nezahořknout pláčem
pro bolístky v sobě.
Nerozlišovat se
oblekem.
Pokaždé
zůstat
člověkem.



Já ne

Někdo se cítí dobře v salónech,
kde hudba poletuje měkce jako peří.
Nad toaletami žen tají se mu dech
a muže podle délky titulů jen měří.

Já ne. Ten svět mně byl vždycky cizí,
kde jiné se myslí a jiné se říká.
Raději poslouchám co šeptají si břízy,
s duby se přátelím doma u rybníka.

Mám lidi rád. Ne však pokrytce a lháře,
ty řeči nasládlé, plazivé jako dým.
S lidmi prostými, se ctí, bez svatozáře
jsem rád. S těmi si nejvíc rozumím.



Neděle v domově důchodců

Z kukly nespavosti
vylétne
bělásek rána

Odpoledne
bude pomněnkové

Pokoje
i zahradu provoní
jablka známých hlasů -
ta těšínská

Růženec vzpomínání
pak naráz přetrhne
nelaskavý
prst spěchu

Čas
kdy pavouk samoty
procitne
z krátkého spánku

Kdy kohout
přestane plašit smrt
a nebe zas bude
bez skřivánků



Podzimní sonet

Je tu podzim Bez milosti
shazuje listí do struhy
Paprsky dešťů prosvětluje kosti
odhalí všechny neduhy

Ještě se nebe křížem blesku
naposled dlouze pokřižuje
Již zase hoří knůtek stesků
a snížek větrem poletuje

V tom čase šál a acylpyrinů
těžko prohřeje slunce hlínu
dub nevyraší na hrázi

Však básníci nedávno opeření
vesele dál s múzami se žení
sotva jim křídla vyrazí



Vize

Byl to podivný hon

Tisíce
ztrmácených kroků
bez výstřelu

Potom znovu
kapsy remízků a polí
obrátili naruby

Konečně

Nad horizont
astmatického lesa
vylétli

asfaltoví holubi

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]