Čas vánoční. Venku prší a je bláto. Zkroucená závora povolovala vjezd do velkého, prostorného dvoru. V halách, které tento prostor obklopovaly, se opravovaly všechny dopravní prostředky pro velký zemědělský podnik. Docela vzadu se v malé přízemní budově, v malinké kanceláři, dělal nejlepší čaj na okrese. Čajová Maruška nikdy neprozradila, jak svůj čaj připravovala, ale řidiči a ostatní hosté i tak její slávu šířili široko daleko. Bez Marušky by si nikdo neuměl představit chod dílen a pro její laskavost a dobrou náladu ji měli všichni rádi. Měla výhodu. Pro svých sto dvacet kilo živé váhy jí daly pokoj i manželky všech těch chlapů, kteří se kolem ní motali. O narozeninách, svátku, ale i jen tak dostávala dárky od všech, kteří se u ní zastavovali na čaj i trochu toho povídání. Někdo donesl kávu, někdo čokoládu, taky lahvičky různých dobrot i různé figurky ze skla, látky i dřeva. Všechno pečlivě ukládala a měla z každého dárku radost. V práci se cítila nejlépe, protože asi před deseti lety ji opustil muž. Od té doby žila sama v malé garsonce, kam se chodila jen vyspat. Nejraději byla v práci, mezi svými "chlapy".
Přestože i letošní Vánoce dávaly tušit, že budou na blátě, měla Maruška dobrou náladu a od každého z řidičů malý dárek, který jí připomínal, že není na světě sama. Každý rok poslední pracovní den před svátky přicházel František. Byl to starý lesák, taky žil sám po smrti své ženy a Marušce donesl vždy jmelí. To proto, aby si připomínala, že jsou Vánoce, když už to počasí hovoří spíše o nepovedeném jaru.
V kamnech vesele praskalo. Místnost byla příjemně vytopena. Bylo odpoledne a prostorný dvůr byl prázdný. Většina lidí spěchala domů, protože letošní svátky vyšly nešikovně. Na Štědrý den se ještě pracovalo. Ale teď už většina byla doma. Jen Maruška nespěchala. Nikdo ji nečekal. Ona ale čekala...
S velkým sakrováním a celý promočený stál ve dveřích. Nezapomněl. Větvičku jmelí pečlivě zabalenou položil na stůl a řekl si o čaj. Chvíli si povídali a když vypili čaj, tak se František oblékl do mokrého lesáckého kabátu a zase odcházel, jako každý rok, do svého nevytopeného domku na kraji lesa.
Uběhlo několik let. Maruška byla v důchodu. Řidiči již nechodili na čaj do malé kanceláře. Většinou se u mladé štíhlé třicátnice zdržoval vedoucí dílen, který často zůstával v práci přesčas. Zase byla období Vánoc a u dveří bytu důchodkyně Marušky zazvonil poslední pracovní den František a nesl jmelí. Chvíli poseděl a pomalu pil teplý čaj. Potom zase odcházel do deštivého počasí s krabicí, ve které měl vánočku a sladké cukroví.
Jeden rok ale nepřišel. Maruška si řekla, že zapomněl. Teprve na Nový rok se dozvěděla, že František kolem dvacátého prosince zemřel. Ten jeho domek byl pečlivě uklizen, nic nepřipomínalo, že by měly být Vánoce. Jen na stole leželo jmelí zabalené do hedvábného papíru...
Ten rok byly krásné Vánoce. Mrzlo a venku padal sníh. Za vesnicí kluci hráli na ledě hokej a na nedaleké stráni u lesa sáňkovaly děti se svými rodiči. Opravdu krásné svátky vánoční.
Autor: Jiří Kalaš
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |