Pojedete-li někdy po silnici z Brna do Nového Mesta nad Váhom a dále do Piešťan, minete Veselí nad Moravou, Boršice, Slavkov - a náhle budete zaskočeni: tam, kde končí les, rozevře se před vámi úchvatná podívaná. Silnice tu strmě spadá do údolí a na jeho dně oslnivě září bílé stěny vesnických chalup - to je Strání.
Stačí se rozhlédnout. Úbočí Bílých Karpat jsou pokryta lesy. Modravý hřeben obzoru uzavírá zaoblený vrchol hory Velká Javorina, vysoký 970 metrů. Úbočí sestupují až k samotné cestě na dně údolí, až k dravému proudu říčky Klanečnice, kolem níž co chvíli přejde rybář, který si nechce nechat ujít duhové pstruhy. Lesy jsou tu převážně bukové. A právě bukové dřevo bývalo vždy dobrým topivem pro sklářské pece i surovinou, z níž se vyráběla potaš, jedna ze složek sklářského kmene, směsi pro výrobu skla. Dnes se topí plynem.
Kraj na moravskoslovenském pomezí je chudobný až k pláči. Není tu nic, na čem by se dalo zbohatnout. Jenom ty lesy. A když v roce 1792 objevil Franz von Weisbach ložisko křemene u Uherského Ostrohu, byl všechen základní sklářský materiál pohromadě a roku 1794 byla založena Straňanská huť, praprababička dnešních moderních Moravských skláren Květná.
Tehdy byl podzim. Chuchvalce mlhy se valily jako kouřová clona, lesy mizely v té šedivé neurčitosti, stěží jsem dohlédl na záda toho, co šel přede mnou. Kdesi přede mnou se otevřely dveře. To, co jsem uviděl, se ničemu nepodobalo. Desítky sklářských píšťal se vznášelo vzduchem, křížily se, zvedaly se kolmo vzhůru, pluly nad hlavami sklářů, jejichž postavy se různě lomily, skláněly a napřimovaly, a na konci těch píšťal svítila doběla rozžhavená hmota. Všechno bylo v neustálém pohybu. A hle - tam už je zřejmý tvar! Rozžhavená číše září jako hvězda. A tamhle zase žhavá krůpěj stéká na baculaté bříško džbánku - a už to není krůpěj, teď je to vzpurný hádek uchopený kleštičkami za hlavičku - a ejhle, ono je to vyklenuté ouško džbánku!
Ale i dnes, kdykoli procházím sklářskou dílnou, nepřestávám žasnout nad mistrovskou souhrou sklářských dělníků, nad tím zápasem s ohněm, na jehož konci je průzračně čistá číš - pověstný český křišťál. Dnes už vím, že mistři taviči připravují sklářům žhavou hmotu, že ji často barví - kysličníky železa dozelena, kobaltem domodra a zlatem dočervena. Chápu, že tyto výrobky jdou dobře na odbyt. Ve Květné dnes vyrábějí na sto různých druhů z archivovaných 60 tisíc druhů skla. Pochopil jsem také, že tajemství jejich úspěchu je v podstatě velmi prosté: spočívá v tom pracovním fortelu, nad nímž se vznáší motýlek úsměvu.
Pojedete-li někdy po silnici z Brna do Nového Mesta nad Váhom, minete Veselí nad Moravou, Boršice a Slavkov a potom si počkejte na tu chvíli, kdy skončí les a před vámi se otevře podívaná na krásný kus naší země, na kraj strmých kopců Bílých Karpat a prohřátých horských strání. Ta vesnice na dně údolí - to je Strání. Nomen omen, říkávali latiníci. Ale je to také kraj tvrdých chlapů, kteří dovedou vzít za práci, i když vyrábějí něco tak křehkého, jako je český křišťál.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |