JAROMÍR ŠLOSAR
PF 2006
Strom obsypaný havrany
Volavka na rybách
Uprostřed proudu švihá vodu
Červený balón nad zemí
v mlíčí jinovatky
Slezská krajina jak oči
huskyů
A kdesi daleko
pod datlovníky
Maria v šifónových šatečkách
drží se za břicho
a do dlaně ji kopou
nožky Spasitele
Básník Oldřich Vyhlídal by se 4. ledna dožil 85 let
OLDŘICH VYHLÍDAL
Zimní sonet
Hrnu před sebou snad dva dny. Za nimi,
pod sněhem, tuším sněženku a v ní
svou bílou chvíli, křehkou, naivní
v době s krvavými drápy vraními.
Ale už dlouho padá sníh. A dny mé
jsou naplněny jím až po spánky.
Od střech se stříbrnými copánky
někdo kývá, že tam už nebydlíme.
Ale já přece nechci u kamen
rozpouštět tíhu těch dvou dnů a s vodou
do dětských stop se vlévat za náhodou.
Ať zapadnu. - Až oteplí se trochu
a najdou mě tu jako starou sochu,
ať roztlučou mě třeba na kámen.
Jak se nedělá báseň
Na popelníku, v nedopalcích, spala
tma, stará kvočna. Na modravý vlek
uvázaná, má ruka pod ni cpala
zobáčky ze rdoušených volavek.
Nebylo hvězd. A ani slovo v síti.
Jen rozskřípaná postel zazněla,
jako když kuna do želez se chytí,
tam, za zdí, kde má žena ležela.
I šel jsem po zvuku a tápající dlaní
rozezníval jsem tmu jak harfu do vrkání,
jež zurčelo z dvou dětských postýlek.
Třetí dech utichl, když došel jsem. -
A byla
obloha pode mnou, a tma v ní byla bílá,
jako by k hvězdám vlekl mne dým z mlék.
Svatá rodina
Jdi, napiš báseň, nemáme co jíst.
Věšela pleny. Měla nad kolena
vzepjaté šaty, na kterých schla pěna
tam, kde jak šperk se nosí zlatý list.
Umyl jsem nože. Čistá voda z nich,
když odtékala, v dřezu zachroptěla,
jak do křeče když vplynou nahá těla.
Na dně zbyl hadr z šatů svatebních.
A v této básni na půjčená slova
chci chytit z hrdla kanárka, jenž klová
do prázdné misky, místo zpěvu krev.
Budou z ní porce jako malé hroby.
a já snad budu nucen na nádobí
vzít hadr z šatů šitých na rakev.
Vyznání
Kdybys mi umřel, řekla - po kremaci
zapekla bych tvůj popel do dortu
a pomalu tě brala do svých rtů
a polykala...
Jako když vycpou páva do té křeče
rozvitých per, bys v hrotech ňader mých
vyplnil navždy touhu po dlaních,
které mne v prstech mění ve výseče.
Přikryla bych si ňadra sklenkami,
v nichž zaschlo víno - když nás jednou zpila
šumící krev. (Má byla potom bílá.)
A tak bych, nahá a už skoro spící,
dala si na klín tu tvou rukavici,
k níž druhou našel někdo neznámý.
Neumím žít
Neumím žít? A život, to je z prutu
nařezat píšťal - nebo je to prut,
jenž někde roste, třeba potmě, z hrud,
jako ty z času rosteš ve svou lhůtu?
Ptám-li se, jako na klaviaturu
k akordům prsty kladu otázky.
Tvé odpovědi jsou jen provázky,
které si splétám kolem hrdla v šňůru.
Už bude tma. Už brzy zazní zvonec -
a i ty půjdeš za ním, v prachu stád.
A já už nevím, co bych ti měl dát.
Snad jen ten provaz, pod nímž tepe krev,
přitáhnout k hrdlu, hodit přes větev
a darovat ti druhý jeho konec...
Strach
Znovu jsem vyhořel. A žhavý pach
z popela stoupá okny vybitými.
Mám strach - že číhal do mne vlétne jimi
a bude hledat nápis na stěnách,
kde by se hlavou dolů zavěsil.
A bude mne číst pozpátku. Až k lávce,
z níž anděla jsem shodil mezi plavce,
kteří už měli na dosah svůj cíl.
A přece láhev, dalekohled úst,
přitáhla na břeh, kde se lidé baví
s trojlistem na rtech místo na pohlaví,
to, z čeho děti na svět přinášejí
už jenom slzy v nahém obličeji
a co už nechce ani z hrobů růst.
ALOIS REICH
Pomník neznámého
Obřad u hrobu vojína
citlivé duše dojímá.
Nastal už čas dát šanci
též neznámému poslanci.
10. ledna 1986 - před dvaceti lety - zemřel Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu a básník vskutku národní
MICHAL ČERNÍK
Světlo poezie
V létě jsme jezdili na škarpy u Mstětic,
kde jsme kosili trávu a sušili seno.
Z mírného návrší jsme shlíželi do Polabí.
Tehdy jsem poprvé od maminky uslyšel
Seifertovy verše Horu Říp.
Říkala je pomalu, jak v paměti hledala slova,
a Říp spočíval daleko před námi
jako uhnětený z dlaně pánaboha.
Vonělo seno a v trylkách skřivanů se třepotalo
celé blankytné nebe.
Tak vypadala malá chvilka léta uprostřed Čech.
Maminka milovala české básníky:
Erbena, Nerudu, Sládka, Bezruče, Hrubína.
K narozeninám jsem jí koupil
Seifertovu sbírku Maminka
a krasopisně do ní napsal věnování.
Čítala si v ní, jako bych ty verše pro ni
napsal já.
Byla to doba, kdy za vyslovení pravdy
byl člověk zakázán
anebo skončil ve vězení.
Naštěstí ta doba je pryč.
Tenkrát poezie zachraňovala člověka.
Mne zachraňovala celý život.
Jaroslavu Seifertovi jsem napsal tři dopisy
a on mi rovněž třikrát odpověděl.
Poslal jsem mu svou knihu básní
a on mi poslal Morový sloup vydaný v edici Petlice.
Verše byly psané strojem na kopíráku
a měly plátěnou vazbu.
Moc mu nenasadila náhubek mlčení.
Nikdy jsem Seiferta nenavštívil.
Nechtěl jsem se setkat s jeho stářím a nemocí.
Do posledního dechu psal verše o lásce,
kde ženy jsou provždy svěží a mladé
jako růže první den ve váze.
Věděl, že po celý život nás provází
nepřetržitost jejich krásy.
Nad Seifertovou rakví v Kralupech nad Labem
mluvil Jan Skácel.
Jak rakev spouštěli do hrobu,
zdálo se mi, že jsem zaslechl z hloubi země
tlukot jejího srdce.
Byl to i její básník tak jako náš.
Jeho verše se mnou půjdou až na konec světa.
Když v zimě napadne sníh,
na Seifertově hrobě pokaždé roztává,
jako by se básník chtěl prodýchat do světa,
který tak miloval.
Ovšemže to pravda není.
Kdyby poezie byla světlem,
každý by jí zaháněl
svou temnotu.
Ale ona světlem je!
To jen trhovci v Čechách rozdupali její oheň.
VLADIMÍR STIBOR
PF 06
Nechávala vrůst do země
všechny své sny,
blahovičníky
s DNA probdělé noci,
dokonce i růže,
jež krvácely
při letmém pohledu
a pak vyplétala vlasy
z trnové koruny,
než poušť se osvědčila
a zmizela
mezi Berbery
a zdí,
u níž chvíli
odpočívala.
Ti,
kteří ji míjeli,
dělali,
že ji nevidí a
nepamatují se
ani na jediné
posvátné zvíře
z jejího stáda...
Úplněk na obou
koncích svého jazyka
ji laskal i hladil...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |