(Jiří Stano, satirik, publicista, člen Unie českých spisovatelů, slaví 29. ledna osmdesátiny. Srdečně blahopřejeme!)
Jednoho červencového odpoledne jsem dorazil do malebného městečka Banska, ležícího uprostřed legendami opředených Rodop, abych se odtud vydal po stopách největšího bulharského revolučního básníka Nikoly Vapcarova. Jeho životní pouť nebyla dlouhá - začala v Bansku 7. prosince 1909 a skončila v Sofii 23. července 1942. Šel jsem po těch stopách, abych se dopátral příčin a podmínek které zformovaly osobnost básníka a revolucionáře, člověka, tolik se podobajícího Juliu Fučíkovi - tvorbou i osudem.
Cesta Nikoly Vapcarova za poznáním nebyla lehká. Celá léta ho mučila otázka, proč jsou na jedné straně lidé, kteří mají všechno, a proč jsou takoví, kteří spí na hliněné podlaze a hladovějí. Srdcem stál vždycky tam, kde byla revolta proti bezpráví. Sám se odporu proti křivdě zúčastnil v gymnáziu v Razlogu, městečku, sousedícím s jeho rodištěm. Stejně tak učinil později v námořním učilišti ve Varně. Literatura, kterou četl, dokazuje jeho touhu dopátrat se pravdy - vypisoval si citáty z Boteva, Puškina, Lermontova, Gogola, Černyševského. Od nich pak vedla přímá cesta k autorům nejmilejším, ke Gorkému a k Majakovskému.
»Ke komunismu dospěl díky svému dobrému srdci, lidskosti, jakou známe u Gorkého,« řekl mi v Sofii jeho bratr Boris. Hledal cestu k pravdě, která by ukázala, jak by mohli žít všichni lidé na zemi lépe. Na té složité cestě se dostal i ke křesťanství, k Tolstému. Tyto ideje však brzy zavrhl. Jeho stařičká maminka, která tehdy, kdy jsem ji navštívil, stále žila v Bansku, mi v rodné sednici básníka ukazovala jeho nejoblíbenější knihy. Starala se o všechny památky, které tady po Nikolovi zůstaly, s takovou péčí, že dokázala vytvořit muzeum, v němž měl návštěvník pocit, jako by se Nikola musel každým okamžikem vrátit z gymnázia z Razlogu a dychtivě utrousit: »Matko, v našem tajném kroužku jsme dnes pročítali Marxe. Musím získat do své knihovny aspoň jednu z jeho knížek.«
Baba Elena, jak nazývali básníkovu matku, vzpomínajíc na syna, řekla: »Přes velkou sečtělost a vzdělání se Nikola nikdy necítil intelektuálem.«
Cítil se vždy, a pokaždé to zdůrazňoval, dělníkem. Z učiliště vyšel jako strojní technik, ale většinu svého krátkého života pracoval manuálně. Těžká fyzická práce mu nakonec umožnila poznat plnou pravdu, po které léta pátral. Mezi dělníky poznal i sílu a význam organizace proletariátu. Často vášnivě zdůrazňoval svému bratrovi: »Když se vede boj, musí se ho člověk zúčastnit. A jako není možné milovat polovinou srdce, tak také není možné bojovat polovinou srdce. Buď vše, nebo nic!«
Tento názor je možné potvrdit ještě jiným básníkovým výrokem. Když se v roce 1931, v době fašistického teroru, chystal utéci do Sovětského svazu, uprostřed příprav najednou změnil své rozhodnutí: »Nemáme právo utíkat, vyhnout se bojům, které nás čekají, a odejít tam, kde je jiní už vítězně dokončili.«
Básně začal psát v Balabanovově dřevařské továrně v Kočerinovu, kde pracoval jako topič. Tam v roce 1933 byl také přijat do ilegální Komunistické strany Bulharska. Hned se postavil jako komunistický funkcionář do čela boje za znovuotevření továrny, kterou fabrikant v důsledku krize zavřel. Boj vyhráli, avšak Vapcarov byl jako nebezpečný buřič propuštěn. Přestěhoval se i s rodinou do Sofie, kde žil dlouhé týdny v bídě a hladu, bez naděje na práci. Po večerech usedával k tvorbě, inspirován otřesnými zážitky nezaměstnaného dělníka.
Nikola Vapcarov napsal za války mnoho básní. Sám se však za básníka nepovažoval a své verše nepublikoval. Jeho přátelé v Sofii, kde konečně našel práci jako topič na lokomotivě, ho ujišťovali o opaku. Konečně jim s úsměvem řekl: »Dobrá, když na tom trváte, tedy mohu přiznat, že jsem nejlepší básník mezi topiči - a nejlepší topič mezi básníky.«
Nakonec ho Georgi Karaslavov, vynikající prozaik a pozdější národní umělec, přinutil, aby svou jedinou sbírku - Písně motorů, vydal. I když je to jediná kniha veršů, kterou Vapcarov stačil napsat, podařilo se mu v ní vyjádřit s velkou uměleckou silou boj lidu proti monarchofašistické diktatuře a vyslovit i svou naprostou jistotu v blízký socialistický zítřek.
Nedlouho poté, co vyšla Vapcarovova sbírka, v roce 1941, připlula za jedné neklidné noci k černomořskému pobřeží ponorka. Bylo to v místech, kde se vlévá do moře romantická řeka Kamčija. Z ponorky vstoupil plukovník Cvetko Radojnov s několika soudruhy, kteří měli posílit ilegální organizaci strany v boji proti domácím fašistům a hitlerovským okupantům. I když car Boris II. se dobrovolně připojil ve válce k Německu, země byla fakticky obsazena hitlerovským vojskem.
O několik týdnů přišel Cvetko Radojnov do bytu bratrů Vapcarovových. Ustaraně řekl: »Ústřední výbor strany se domnívá, že ve vašem bytě budu nejlépe ukryt.« Plukovník se stal vedoucím vojenského oddělení Ústředního výboru BKS a Nikola Vapcarov, jako někdejší mariňák, byl jmenován jeho zástupcem. Tak začalo mezi oběma muži krátké, avšak hluboké a překrásné přátelství. Radojnov byl velmi vzdělaný a kulturní člověk. Zakrátko přišel na to, že Nikola je velký básník, ba největší, jakého v současné chvíli bulharský proletariát měl. Neskrýval svůj názor před přítelem a všemožně ho povzbuzoval k tvůrčí činnosti. Narazil však na rozhodný Nikolův odpor: »Nemohu psát básně, když se bojuje. Není čas na verše, musí se bojovat.«
Jednoho dne vyjádřil svůj názor verši, které předložil příteli jako svou konečnou odpověď:
Ne, na veršíky času není,
ba ani na rým rozpustilý,
což pronikly by pod brnění
k bdělému srdci v této chvíli?
Jen začni psát, ale co se stane!
Namísto rýmu - výbuch bomby,
raketa na obloze vzplane,
požáry olizují domy...
... Ne, veršíky nedaří se,
byť chtěl bys, nezazpíváš píseň...
Radojnov se nad verši zamyslel. Ne, básník nemá pravdu. Je mu třeba říci: »Nikolo, není to sice zpátečnická báseň, rozumíš... ale je bezvýchodná. Pero umělce je také zbraň. Ty ho tupíš a básníky demobilizuješ. Nikolo, i básník bojuje svým perem, musí psát básně, které zvednou lid do boje proti fašismu.«
Nikola dlouho mlčel. Pak klidně řekl: »Dobře, já se polepším. Budu se rehabilitovat.« Za několik dnů napsal Vapcarov báseň proti německým fašistům. Byla to silná báseň. Bohužel se ztratila a ani bratr Boris ji po marném hledání po válce neobjevil.
Nikola Vapcarov byl zrazen. Jeden ze spolupracovníků ilegálního ústředního výboru, který organizoval a opatřoval tajné byty, odnesl své seznamy na policii. Jak se později ukázalo, tento člověk byl fašistickým agentem. Policie měla konečně v rukou celou síť úkrytů. V noci 4. března 1942 zasadila stranické organizaci strašný úder. Vybrala jeden tajný byt po druhém, za jedinou noc se jí dostalo do rukou osmdesát komunistů, z nichž šedesát bylo přímých organizátorů a účastníků odboje a vedoucích osobností komunistické podzemní organizace v zemi.
Mezi zatčenými byli Anton Ivanov, tajemník ÚV, plukovník Cvetko Radojnov, Trajčo Kostov i bratři Vapcarovové... Agent, který se jmenoval Kutuzov, byl později zastřelen sedmnáctiletou partyzánkou.
Nikola Vapcarov byl čtyři měsíce mučen nejstrašnějším způsobem, jaký si mohli fašisté vymyslet. Krvavý policejní ředitel Gešev ho vozil autem po slunné červencové Sofii a sliboval svobodu za podpis, že se vzdává komunistické ideje a řekne několik jmen. Nezradil nikoho, neřekl ani jediné jméno svých spolupracovníků. Ve chvílích, kdy se po výsleších probouzel v cele k vědomí, stále opakoval svým soudruhům: »Já budu zastřelen, to vím přesně. Řekněte mi, co jste dělali, já to vezmu všechno na sebe. Není třeba, abychom byli postříleni všichni. Boj pokračuje...« Zachránil mnoho lidí, i bratra Borise.
Když mu oznamovali trest smrti, usmíval se vyrovnaně, přezíraje své katy. A ten úsměv mu zůstal až do poslední chvíle. O posledním dnu mi v Sofii vyprávěla jeho žena Bojka. Zůstal klidný celých deset hodin, které zbývaly od vynesení rozsudku k jeho provedení. Jen na chvíli mu pohasly oči smutkem, to když mu sdělili, že jeho přítel plukovník Radojnov byl popraven. Pak ho odvezli spolu s ostatními pěti soudruhy do kasáren školy záložních důstojníků ve čtvrti Lozenec, kde měl být vykonán rozsudek.
Poslední hodiny... Nemyslel na sebe, na poslední chvíli, která přijde v noci. Píše své poslední tři básně. V jedné se loučí se ženou:
Někdy zase přijdu ve tvých snech,
jako nečekaný host se z dálky béře.
Venku na cestě mne neponech -
nezavírej na závoru dveře.
Vstoupím tiše, sednu lehce tak,
ve tmě rozhlédnu se, tebe spatřit chtěje.
Zplna až se vynadívám pak,
políbím tě, znovu odcházeje...
A dalšími verši, napsanými sedm hodin před popravou, odkazuje svůj boj soudruhům:
Náš boj je nemilosrdný a tuhý,
náš boj, jak říkává se, epický je.
Já padl. Na mé místo přijde druhý -
co značí jedinec, když celek žije.
Být zastřelen a po popravě červi,
to vše tak prosté, logické mi zdá se...
Já, drahý lide, budu ti však věrný
a v litých bouřích sejdeme se zase.
Moták s verši dostal bratr Boris v řeckém koncentračním táboře Eni-Kjoj po Nikolově smrti. Teprve za dva roky, když se vrátil do osvobozené země, dozvěděl se o posledních okamžicích člověka, který nebyl už jen jeho bratrem, ale národním hrdinou.
Verše přeložil JAN PILAŘ
Autor: Jiří Stano
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |