(Reminiscence na aktuální téma)
V jeho případě se nejednalo o záměrnou genetickou změnu, mutaci. Okolí, ve kterém žil svůj život podivína, jeho zvláštnosti přehlíželo, protože v určení druhu rodu bylo bezradné. Důležitou roli hrálo i to, že byl obdarován výraznou mutabilitou. V časem neohraničených sekvencích se dokázal proměnit tak, že byl od dřívější podoby osvobozen k nepoznání. Jeho proměny měly nahodilý charakter. Neznal rodiče, neměl žádné příbuzné. Vždy byl nucen postarat se o sebe sám. Nikdo se též nesnažil najít pro něj vhodné jméno, říkali mu proto zcela prostě - Mutant. Přes takto získanou genetickou rozmanitost žil mezi různými formami organismů a přizpůsoboval se jejich odlišnostem. Byl produktem nejasného rodu, proto mu nezbývalo nic jiného než bezmezná adaptabilita. Jen s ptáky se nemohl sžít do míry, jakou by si přál. Scházela mu k tomu nezbytná křídla. Závistivě se po nich ohlížel a představoval si, jaké to může být nahoře, mezi oblaky. A protože se jim ze všech sil snažil vyrovnat, učil se alespoň harmonii ptačího zpěvu, jejich básnickému jazyku.
Život na Malém hvězdném kopci nijak nevybočoval z poklidné hranice, jíž se Mutant cítil prostorově omezen. Nikdo nikoho nenapadal, k drobnému, ale zcela bezvýznamnému válčení docházelo jen u nižších biologických forem. Žil a dospíval ve svém mutaalismu, ani náznakem se nestaral o to kam patří. Konflikty okolí nevnímal, nebyly jeho věcí. Mysl mu zcela ovládlo zaujetí pro jazyk básníka. Aniž si to připouštěl, obstoupila ho múza provázená netušeným uměleckým nadáním a pohltila touha po tvořivé práci. Nechal se inspirovat vším, co zahlédl, mnohému dokázal přisoudit synonyma odpovídající kvalitě okolního světa. Dával význam, smysl a krásu hlasu svým interpretům a byl za to odměňován všeobecným obdivem Malého hvězdného kopce.
Stalo se to na podzim. V čase, který svými neopakovatelnými barvami vyzývá básníky k největšímu vzepětí. Procházel přírodou, hledal novou inspiraci. Pojednou, zcela nepřipraven, narazil na tvora, který se mu podobal. Z důvodů, jimž nerozuměl, se totožností biologických tvarů téměř nelišili. Jen barvou. Mutant se vyznačoval měkkou hnědí, jeho nový společník byl vyzývavě rudý. Jejich jednota byla umocněna i tím, že se shodli, že oba jsou básníci. Seděli spolu celé hodiny, dny, týdny, měsíce - recitovali si vzájemně své básně, autorství i texty si bez nesnází pamatovali, odlišovala je pouze forma kladení slov a jejich významů. Znalo je a obdivovalo okolí celého Malého hvězdného kopce.
Probásnili se společně zimou a těšili na inspiraci jarem a sluncem.
Z neznámých důvodů se začal kolem šířit neklid. Odlišné biologické druhy se přestaly zajímat o jejich zpěv. Všudypřítomná múza ztichla. Za deštěm a sněhem vtáhl do lesa konvoj živočichů, kteří se ničím nelišili od Mutanta. Ani barvou ne. Svou výbojností a množstvím okamžitě ovládli celý Malý hvězdný kopec. Chovali se hlučně a začali pronásledovat vše, co jim bylo cizí. Vadila jim i rudá barva Mutantova druha, zejména jeho odlišný zpěv. Nejvíce však, že je ve své poezii neoslavoval, poníženě nevítal, nepochleboval.
Mutant si na nové vládce bez obtíží zvykl. Naučil se cizímu jazyku, svůj začal zapomínat a komolil ho ve zcela nepřijatelných verbálních kreacích. I společenské znaky, které ho doposud provázely, mu najednou připadaly jako produkt vzdálený současnému chápání světa. Bez obtíží se ztotožnil s novou filozofií i kulturou. Choval se, jak si přáli, a tím si nové chlebodárce zcela získal. Oslavoval vtíravou poezií vůdce, které přijal za své, přestal se zabývat obdivem k "nanicovaté" přírodě, a vůbec si neuvědomoval, že ho múza, jedna z devíti bohyň věd a umění, opouští. Naučil se přijímat inspiraci nekriticky, vyhledával se zaujetím doporučené klišéformy, oslavující nové vládce a jejich ideologie. Historii Malého hvězdného kopce, kde až doposud spokojeně žil, interně neakceptoval, opustil ji, zapomněl, přijal nový výklad.
Se změnou poměrů na Malém hvězdném kopci se začal měnit i vztah mezi mutanty.
"Čin, který vykonáme ve jménu morálky, plný šlechetných pohnutek, jenž nemění účelově naše postoje, je zcela určitě lepší než pragmatický čin," tvrdil rudý Mutant.
"To tvoje ne, opakovaně věčný nesouhlas s měnícími se společenskými postoji je výrazem osobního egoismu. Dělá z tebe exhibicionistu, který chce působit ušlechtile jen tak na oko," oponoval Mutant.
"Nesouhlasím s tebou. Je mi líto, ale musím ti to říct. Patříš k těm zbabělcům, kteří jsou schopni žít pouze s iluzí jistoty. Pro tebe je mravnost něčím, s čím se dá kupčit stejně dobře jako s každým jiným zbožím," přitvrdil rudý Mutant.
"Žiješ ve snech, pouze ve své poezii. Řekl jsem ti to už, zopakuji to. Hlásáš šlechetnost, ale jsi obyčejný klaun žijící ve vzduchoprázdnu. Idea morálky, kterou vyznáváš, je pouhá demonstrace činu, který má vypadat eticky, ale ve skutečnosti je zištný svou bezzubostí a nepotřebností."
Po tomto rozhovoru se rozešli. Byl zbytečně akademický, nic neřešil, pokoušel se vypadat altruisticky, a byl pouze demonstrativním výrazem nesouladu v názorech na nezměnitelnost světa.
Z ptačího zpěvu, který ho již nedojímal a kterému přestával rozumět, se Mutant dověděl, že jeho dřívější "přítel" - básník, byl pro svou odlišnou barvu, nepřizpůsobivost a kritičnost zbaven práva na zpěv, a že nakonec zahynul. Rozhodl se zapomenout, příčiny jeho smrti nezkoumat.
Mutant vítal květnem osluněné jaro ve spokojeném rozpoložení snoba, s jistotou, že on snadno přežije všechny režimy, protože je přizpůsobivý, nezničitelný, nesmrtelný.
Malý hvězdný kopec opět zneklidněl. Začal se měnit a vládci, barevně totožní s Mutantem, někam zmizeli. Na Malý hvězdný kopec vstoupili vládci noví, s jinou ideologií. Ti se barvou k nerozeznání podobali mrtvému básníkovi.
Vše se fundamentálně změnilo. Nastaly nové společenské pořádky. Mutant se opět bezproblémově přizpůsoboval. Nevadilo mu to. Zase opěvoval nové vůdce a vládce, klaněl se jim, přijal jejich názor na svět, získával popularitu. Věděl, co chtějí slyšet, říkal jim to, a byl za to po zásluze oceňován. Smrt svého "přítele" - básníka, svému okolí občas připomínal, protože "oni" to chtěli. Byl k jeho odkazu tak pozorný, že začal uvádět jeho básně. Cizí autorství raději zamlčel.
"Společenských metamorfóz bylo již tolik," říkal si, "že si krádeže cizího uměleckého díla jistě nepovšimnou". Okolí něco tušilo, mnozí to nepřehlédli, ale netroufali si proti uznávanému umělci nic namítat. Byl nebezpečný. Mutant získal za svou přizpůsobivost opět dobrou společenskou pozici. Jeho poetismus byl žádán a ctěn, protože pochleboval nové ideologii. To k poctám stačilo. Byli ochotni zapomenout na jeho věrnost předchozím okupantům, kteří ještě nedávno ovládali svobodu Malého hvězdného kopce.
Tentokráte nastaly změny až na podzim. Bezkonfliktně do něho vstoupili noví tvorové, lišící se opět jen barvou, avšak nepopsatelného odstínu. Ihned dali všem na vědomí, že jejich filozofií bude egoismus, egocentrismus a důvěra v zapšklost snobů. Vše minulé prohlásili za špatné, nízké, zavrženíhodné. Požadovala se důvěra k barvě, která nově ovládla prostor Malého hvězdného kopce, získala co nejvíce materiálních statků a hlavně nenávist k předchozí společenské formaci.
Mutant, jak jinak, se dokázal bezproblémově přizpůsobit. Po tolika reprízách se stal spolehlivě osvědčeným profesionálem. V umění oportunního slova byl uznávaným regionálním klasikem. Jeho společenskou podstatou byla "nesmrtelnost" parazita. Ne však biologická. Byl sociálně nezranitelný. Nevadilo ani, když na Malý hvězdný kopec přiletěla italská sojka a vykřičela tam pravdu o umělecké krádeži Mutanta. Vyřešili to. Nabídli jí vyznamenání Čestného občana Malého hvězdného kopce, a italská sojka zmlkla. Proč ne, když noví vládci ovládali podstatu úplatnosti tak dokonale, jako Mutant podstatu přizpůsobivosti?
Ještě jednou se měly změnit poměry na Malém hvězdném kopci. Tentokráte proto, že odešel Mutant. Vzdálil se však pouze biologicky. Jeho dílo a vlastnosti nesměly být nikdy zapomenuty. Osvědčená, pro všechny historií prověřené společenské formace Malého hvězdného kopce nezbytná přizpůsobivost, se rázem stala významnou součástí "oportartu", definovaného novou společensko vědní teorií. Výzvou a vzorem pro nastávající generace, protože taková má být sobecká pospolitost novomutantů současnosti i budoucnosti, takoví musí být "géniem" moci a teorií oportartu uznávaní umělci.
Mutant žil dál ve svém díle. Vděční následovníci nikdy nezapomněli. I on byl vyznamenán čestným občanstvím Malého hvězdného kopce - in memoriam. To proto, aby bylo zřejmé, že odměnit lze každého, v každé době, za cokoliv, a že Malý hvězdný kopec a definice jeho umění patří tomu, kdo ekonomicky vládne mistrům oportartu. Těm, kterým na službě umění, pravdě a morálce příliš nesejde.
Autor: Jaroslav Váňa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |