Publikace PSÁNO DO BUDOUCNA, jejíž vydání financovala frakce GUE/NGL Evropského parlamentu a vydalo nakladatelství BMSS-START (Praha 2005, 331 s.), předkládá bohatou kolekci textů, které reprezentativním způsobem představují desetiletou činnost levicového literárního a kulturního časopisu Obrys-Kmen (1995-2005), nejprve vycházejícího coby měsíčník, později, po určitých peripetiích, coby čtrnáctideník a od května 1999 jako týdeník.
Jak v doslovu upozorňuje Karel Sýs: "Z důvodu rozsahu jsme museli rezignovat na otištění básní, povídek, recenzí, vzpomínek... Vybrali jsme proto pouze eseje a literárněvědné články, které výrazně formulovaly problémy doby."
Sborník, sestavený z 93 příspěvků českých i slovenských (plus úvodu, Programového prohlášení redakce a doslovu), je natolik tematicky pestrý, že není snadné podat jeho stručnou a zároveň výstižnou charakteristiku. Pokusila bych se jej proto zmapovat ze dvou pomocných hledisek: "časového" a "předmětného", přičemž podtrhávám uvozovky. Zároveň jsou dotyčná kritéria oddělena pouze účelově, neboť každý z uveřejněných textů lze samozřejmě posuzovat z obou úhlů najednou.
Hledisko "časové" navozuje již sám proklamativní titul knihy Psáno do budoucna, nemám tedy na mysli chronologické srovnávání nějakých obsahových posunů. V tomto směru lze naopak v průběhu oněch deseti let sledovat signifikantní stabilitu hlavních témat i idejí, bez dobově výraznějších proměn, tj. vlastně reflexi setrvalosti, případného stupňování a vyhraňování chorob existujícího systému. I ty články, které bezprostředně reagují na některé aktuální události, pouze fakticky dokumentují to, čím se v jiné rovině zabývají ostatní příspěvky. Jako příklady bych uvedla zejména apelativní texty Karla Sýse, vynikající svým nezaměnitelným stylem, spojujícím výsostně básnickou metaforičnost s haškovsky trefnou politickou sžíravostí: Svět je jedna velká svině (protest proti bombardování Jugoslávie v r. 1999 a dalším výbojům demokratury), Bůh začal větřit (válka v Iráku), Kladivo na rudé čarodějnice (reakce na snahy komunistobijců Mejstříka, Štětiny a spol. "zakázat komunismus parlamentní cestou"). Z jiných "aktualit" připomenu ještě alespoň ironické "rozloučení" s V. Havlem ve funkci hlavy státu: Michal Polický - Sbohem a šáteček; a sarkastický komentář k justičnímu procesu se známým polským antiklerikálním žurnalistou Jerzym Urbanem: Ivo Havlík - Nikdo se nesmál, bestie odsouzena.
Leč zpátky k zmíněnému "časovému" hledisku. Výrazná část knihy Psáno do budoucna se zaměřuje na zápas o minulost - o levicový (a neoddělitelně též humanistický, demokratický, vlastenecký...) výklad historie naší (české, slovenské, československé, slovanské...) a v nejširším záběru i o výklad dějin světového pokroku; jde o interpretaci minulosti nejen nedávné, papouškovitě omílané jakožto "totalitní čtyřicetiletí" nebo "bolševické sedmdesátiletí", nýbrž i o pojetí smyslu historie sahající do hlubin několika staletí. Permanentní koncentrovaný útok dnešních vítězů na minulost dnešních poražených je mimořádně účinná taktika. Na jedné straně naše důsledná levicová obrana všeho, co pokládáme v dějinách za progresivní, je nezbytným východiskem pro putování za budoucím progresem, na straně druhé nám ale urputné, okolnostmi zarytě vnucované a vynucované sebeobhajování poněkud odčerpává síly. Síly, jež nyní potřebujeme právě na projektování alternativní budoucnosti, její inovované vize a metod její realizace. Nejasnosti ve vytyčování této perspektivy si uvědomují i mnozí sborníkoví autoři, např. František Stoklasa v esejích: Chybí osvobozující myšlenka; Obrana člověka a levice bez hranic; Téma zvané dialog; Z pozice nadhledu. V posledním z nich, odvolávaje se m.j. na práci Zygmunta Baumana Tekutá modernita, říká: "Zdá se, že čas revolucí skončil. Postmoderní doba, jejíž průnik i do střední a východní Evropy tvořil zřejmě skutečnou podstatu událostí na konci minulého století, roztavila pevné struktury univerzální odpovědnosti, kterou přenesla na bedra jedinců a nastolila vládu neosobních sil. (...) Vrátit myšlenku pokroku ve smyslu vzestupu společenských řádů do hlavního tahu dějin může být problém. Éra industriální modernity s její sociální strukturou, do které byl celý socialistický projekt situován, je dávno pryč a podobný projekt pro novou fázi modernity na svůj vznik teprve čeká, zatímco moc mají v rukách vyznavači konce dějin. Jenže jak napsal Karel Kosík v eseji Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler, u konce nejsou dějiny, 'v koncích jsou dějiny moderního paradigmatu. Tyto dějiny jsou vyčerpány a ztratily tvořivost... jsou u konce se svým rozumem, ...jejich rozum... poklesl na služebnou součást fungujícího systému'" (s. 300).
Neustálý zápas o minulost, který v přítomnosti běsní se vzrůstající brutalitou, se promítá i do vyostřené polarizace naší současné popřevratové kultury, jak to nedávno doložil např. sborník Unie českých spisovatelů příznačně pojmenovaný Na druhém břehu (Orego, Říčany 2002). Vojna o minulost - přesněji vojna proti jejímu orwellovskému přepisování vítězi studené války, je vedena na všech tematických frontách a svým způsobem ve všech 93 příspěvcích, včetně těch, které marně volají na opačnou stranu řeky po dialogu se (zatím?) "hluchými". Zvolím jen tři příklady za všechny: Vladimír Přibský - Co je normalizace - a co je tolerance. Daniel Strož - Kdo s vlky nevyje, prostě neexistuje? Karel Sýs - Několik vět o marasmu. Tvrdé pře se potom logicky vedou o hodnocení dějinných zlomů a významných osobností: Josef Haubelt - Hanba barokní Čechie (o pokusech o ostudnou adoraci smutně proslulé figury časů Temna - pátera Koňase alias Koniáše); tentýž autor - Sú v rúše ovčiem, a vnitř vlcie hltaví (Jan Hus v zrcadle dnešní knižní produkce a otázka jeho ne-rehabilitace katolickou církví); Vlastislav Hnízdo - Být, a nebýt sám (k 100. výročí narození Ladislava Novomeského); Zdeněk Hoření - Kdo chce /Fučíka/ bít, hůl si najde aneb Malé pojubilejní účtování; Emil Hruška - Pád Třetí říše (o kontroverzním německém filmu zobrazujícím poslední dny Hitlerova života); Ladislav Hrzal - Karel Marx - osobnost tisíciletí; Martin Kučera - Vladimír Holan, Jiří Taufer a historická přesnost; Stanislava Kučerová - Případ správného data narození (k účelovým sporům o plebejský, či aristokratický původ Boženy Němcové); Daniel Strož - Deset let po Krylovi aneb Štrachání ve vzpomínkách.
Obdobně bitvy o minulost - a také již o přítomnost - lítě řinčí na polích literární vědy (literární historie, teorie, kritiky), v literární výchově na školách všech stupňů (v učebnicích, čítankách, encyklopediích atd.), jak dosvědčuje např.: Milan Blahynka - Zábavně poučné slovníky naučné, ba i literární; zn. flash - Rojení jepic v čase chuchmy; Josef Kohout - Uhdeho manifesty malosti aneb Orgie /ultra/vulgárního sociologizování; četné stati Alexeje Mikuláška, např. Česká literatura v pokřiveném zrcadle, Vztek na konci milénia, Z dějin českého myšlení o literatuře; a práce dalších přispěvatelů.
Pro ilustraci ocituji úryvek z recenze s výmluvným názvem Paskvil aneb Ignorování jako vědecká metoda, ve které se Josef Kohout zabývá objemnou monografií Česká literatura od počátku k dnešku: "Potlačená umělecká a esejistická díla a zamlčení autoři - vytěsnění z literatury, tedy zatlačení do bezvýznamnosti, jak se kdysi vyjádřil M. Jungmann - by mohli docela dobře tvořit paralelní dějiny literatury. Ale na to naše 'autority' jen čekají, neboť ghettizace nepohodlných je jejich programem. Ne tedy dějiny paralelní, ale dějepis JINÝ, nevykastrovaný, objektivní, dělaný se skutečnými odborníky a schopným týmem - to je badatelský úkol pro začátek (.) tisíciletí" (s. 56).
Podotýkám, že tento badatelský úkol, nezbytně vyžadující pohled a nadhled "z druhého břehu", zatím soustředěně nese na svých bedrech toliko několik osamělých, nikým nedotovaných, proskribovaných, avšak houževnatých literárních vědců, jako jsou právě Milan Blahynka a Alexej Mikulášek.
Z literárněkritických článků sborníku, které sledují a srovnávají "oba póly" současné české beletristické tvorby, především básnictví, zmiňuji alespoň tři: Milan Blahynka - Poezie a postpoezie na začátku tisíciletí; Michal Černík - Poezie jako oběť doby; Alexej Mikulášek - Poezie bez poezie.
Manipulátorská dezinterpretace minulosti je výplodem deformované přítomnosti, je jejím falešným zdůvodněním, lžioporou, lžizákladem... A hlavně má být předpokladem a zárukou pokračování deformované přítomnosti v deformované budoucnosti. A to nejenom v maličkém euroatlantickém dominiu pitvorně překřtěném na Česko, nýbrž všude - celosvětově, globálně a globalizovaně. Čímž se dostávám k druhému hledisku, s jehož pomocí bych chtěla přiblížit obsah publikace, k hledisku "předmětnému". I tady, stejně jako u kritéria "časového", vystupuje určitá stejnorodost problémů, jejichž jádrem je - jak již napověděly i výše jmenované eseje F. Stoklasy - globalizace. Český a slovenský společenský a kulturní prostor jsou pak pouhými zrnky mezi mlýnskými kameny tohoto bezuzdného, všežravého procesu, zrnky drcenými o to rychleji a neúprosněji, oč jsou ve srovnání s ostatními státy a národními kulturami nepatrnější - a též, bohužel, zaprodanější, poturčenější, lokajštější, grantově a tržně nenárodní až antivlastenecké atd. Hierarchicky, tj. od záběru "celosvětového" po tuzemský, od obecných charakteristik této etapy totálního imperialismu po konkrétní fenomény různého kalibru a lokalizace (např. role státu, masmédií, reklamy, konzumismu, úloha USA, československý "sametový" převrat a jeho výsledky atd., atd.), táhne se dotyčná námětová linie desítkami varovných esejů a dalších textů sborníku.
Z "předmětného" hlediska se tedy příspěvky nejvíce zaměřují na řetězec vzájemně souvisejících otázek, v němž se rozličně prolínají následné tematické okruhy: Globalizace versus demokracie a svoboda (např. Jan Cigánek - Svoboda pod uzamčením; Michal Černík - Demokracie bez odpovědnosti je zmetkem; Michael Doubek - Přízrak svobody; Jiří Jobánek - Džinové vypuštění z láhve; Stanislav Suja - Cena moci). Globalizace a postmodernismus versus kultura a literatura (např. Jan Cigánek - Předehra k apokalypse: Svět bez kultury; Ján Tužinský - Postmoderna alebo Smrť literatúry?). Moc versus kultura, umění, literatura, spisovatel... (např. Jan Cigánek - Umění a moc; Pavol Janík - Štát bez kultúry; Vladimír Janovic - Věštkyně z Én-dóru /Moc a bezmoc poezie/; Jaroslav Sekera - Spisovatel a moc; Ján Tužinský - eseje: Moc sa nám odcudzila; Bezradnosť súčasníka). Masmédia, konzumismus a reklama versus kultura a literatura (např. Milan Blahynka - Permanentní mobilizace - permanentní pumpa na peníze; Zdeněk Frýbort - Zrcadlo globalizovaného světa; Stanislav Holubec - O novořeči; Jan Stern - O rybě, která smrdí od hlavy; Pavel Sýkora - Opium konformní povrchnosti aneb Leibnitz by se uaplaudoval). Globalizace a "knižní trh" (čili kšeft se zábavným čtivem a brakem) versus národní umělecká literatura (např. Milan Blahynka - eseje: Čekání na čtenáře; Líbivý liberální blud literární hojnosti; Michal Černík - Národ bez kultury nemá naději; Vladimír Janovic - Soumrak alchymistů; Vladimír Přibský - Perpetuum silentium; Karel Sýs - Deset let poté). A konečně články kriticky pojednávající o popřevratových českých a slovenských poměrech (např. Vladislav Hájek - Zloději křičí: «Chyťte zloděje!»; Zdeněk Hrabica - Jak jsme se v Česku dobrali ke svým majetkům?; Stanislav Holubec - Výměna elit - Sociologické aspekty tzv. sametové revoluce).
Hrozivá naléhavost dotyčných "versus" zatlačila do pozadí i témata, která by v jiné historicko-společenské situaci v knize daného druhu jistě dominovala, jako např. obecnější úvahy o funkcích umění a literatury či o podstatě literární tvůrčí činnosti; ty zde zastupuje jen hrstka příspěvků (např. Vladimír Janovic - Poezie jako přesah; Svatopluk Kopeček - Něco se mění všem před očima; František Skorunka - Moji přátelé aneb O tonáži jedné metody).
Termín "versus" v načrtnutých relacích asi nejlépe vystihuje alarmující stav, jenž trápí všechny autory bez výjimky. Ačkoli jen málokterý z nich neprojeví ohledně možností řešení zákonité obavy, přesto zde nikdo nezaujímá pozici vyloženého defétismu. Vedle prostého konstatování a definování těžkého postavení, ve kterém se ocitly česká a slovenská společnost, demokracie, kultura, literatura, spisovatelé a svět jako celek..., jsou vyjadřovány i naděje, přesvědčení o nazrávání vývojové krize a nevyhnutelnosti změny. A objevují se rovněž návrhy východisek, vesměs však povšechných nebo dílčích a omezených, zřetelně svědčících o tom, že v dané věci stojíme teprve na počátku fáze hledání. Ostatně, sám sborník, nemluvě o celé desetileté činnosti Obrysu-Kmene, představuje drobný úsek na oné klopotné, dosud hodně mlhavé cestě z krize, pro niž jen obtížně nacházíme historické analogie. Dějiny akcelerují. Svět se v převratně krátkém čase převratně změnil. A tento převratně změněný svět, nemá-li záhy dospět ke zkáze, musí být převratně změněn. Kardinální otázka zní: kým a jak?
Z textů, které budují noetickou mozaiku negativně změněného světa, vybírám alespoň několik příznačných myšlenek:
"Nevěřím, že tahle peripetie, tenhle globální tržní ráj pro bohaté se stal trvalým stavem světa, ale džinové již byli vypuštěni z láhve a já se děsím toho, co by snad nastat mohlo. Možného konce civilizace. Máme pro to i historickou paralelu: rozklad a zánik globalizované civilizace antické. Mnoho symptomů na to ukazuje - vláda nepatrné menšiny bohatých a mocných, rozmělnění základních hodnot etických a barbarizace." (Jiří Jobánek - Džinové vypuštění z láhve, s. 72.)
"Pro jistotu si jen znovu zopakujme, že svoboda, demokracie a sociálně spravedlivá společnost tvoří trojjedinost. Teprve v ní se stávají naplněním tužeb většiny a také její výsadou. Bohužel, určující silou jsou dnes v kapitalistické společnosti nadnárodní korporace. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii nepotřebují. Jak dlouho ještě? Až se zbavíme té poslední iluze a pochopíme, že soudobý kapitalismus nemůže žít v přirozeném svazku s demokracií." (Michal Černík - Až se zbavíme poslední iluze, s. 298.)
"Naší době chybí zaujetí vlastenců snících o Národním divadle, vlastenců bořících roku 1918 Rakousko-Uhersko, slzy radosti z května 1945, chtějme, nebo ne, i víra ve spravedlnost po roce 1948 a touhy roku 1968. (.) Víru v lepší budoucnost si lidé berou samozřejmě sami, neboť věří floskulím, černobílým frázím servírovaným na křídovém papíře nebo transformovaným do vln, jež nasávají bezmasá žebra antén na domovních střechách. (.) Jsou generace lidí, které hýbou dějinami, které o sobě daly vědět v již zmíněných letech 20. století. Zatím nevím, jestli je něčeho převratného schopné dosáhnout pokolení narozené v posledním třicetiletí. Chce vůbec něčeho dosáhnout a něčím vyniknout?" (Michael Doubek - Přízrak svobody, s. 252-3.)
Velmi autory znepokojují perspektivy české a slovenské národní kultury v epoše globalizace, přitvrzené specifickým tlakem restauračního režimu:
"Čas však nezadržateľne plynie a odkladanie terapie môže viesť aj k úmrtiu pacienta. Tým pacientom je práve tak štát bez vnútornej podpory vlastnej kultúry, ako aj kultúra bez podpory štátu." (Pavol Janík - Štát bez kultúry, s. 200.)
"Národní kultura není jednolitý monolit. Vždy existuje kultura vládnoucí a alternativní, pronásledovaná, trpěná nebo 'zatlačovaná do bezvýznamnosti' proto, aby 'uvolnila místo', jak zněla frazeologie 90. let, a jak zní dosud. Jsou slovesní umělci, kteří si nemohou, popř. nemají právo stěžovat na malé možnosti své prezentace. Jsou součástí kultury vládnoucí, spojené s restaurací liberalistického, kapitalistického pojetí demokracie a lidských práv, jsou podporování tu- i cizozemskými nadacemi, jejichž cílem je vytvořit právě elitní kulturu vládnoucích vrstev. Jsou vydáváni v prestižních nakladatelstvích, dotovaných ministerstvem kultury atp. Jiní spisovatelé, sdružení např. v Unii českých spisovatelů, jsou marginalizováni, a to v nejlepším případě. V horším se musí podřídit diktátu trhu, tedy toho, co se prodá dobře a ještě lépe. V nejhorším případě jsou zbaveni možnosti publikovat, kulturně i sociálně existovat, když je zatím nikdo nezavírá do vězení, nepokutuje pro 'nečeskou činnost' nebo nestřílí jako 'škodnou'. Alternativní česká revoluční kultura je ohrožena, nikoli kultura komerční nebo 'elitní'." (Alexej Mikulášek - Jsem v konečné instanci optimista, s. 225-226.)
Přirozeně značná pozornost je věnována změněné roli spisovatele (umělce), jeho statusu a poslání v éře globalizace; konkrétně potom v českých a slovenských poměrech, jak již uvádí výše A. Mikulášek a níže četní další, např.:
"Autor se přes noc stal největším outsiderem, člověkem na samém chvostu dění. (.) Spisovatelé, nejsou-li ozářeni mocí mocných, prožívají hrůzný efekt ze své literární práce, jsou často na holičkách. Někdy na hranici bídy. (.) Postavení českého spisovatele je i pro dnešek stále jenom cestou ve slepé uličce a nemůžeme ji nikterak ovlivnit. Odpor k jakýmkoliv pozitivním změnám je zatím příliš velký, zápas o jakoukoliv změnu stále ještě hraje v neprospěch opravdového pokroku. (.) Přesto všechno věřím, že zcela určitě přijde doba, přicházející podle Egona Bondyho s každým závěrem každého dvacetiletí, kdy se svět znovu probouzí k lepšímu. Bude to ve chvíli, kdy si sáhneme až na samé dno našeho bytí a našeho jsoucna. Jaké však bude toto probuzení, si nedovedu zatím ani představit, nevím totiž, zda ryzí bojovníci za zrušení národa neovládnou toto pole. Techniku i technologii k tomu mají. Otázka postavení českého spisovatele je tedy podle mého zatím nastolena předčasně." (Zdeněk Hrabica - Kam se ztratil český spisovatel?, s. 128-129.)
"Slová spisovateľa obvykle nie sú v súlade s tendenciou kolektívneho ohlupovania, v ktorom sa ako vždy najlepšie bačuje usádzajúcej sa politickej triede, ktorá by si najradšej priamo ku stoličkám prišila gate. Raz, a předovšetkým navždy. (.) Takže čo so spisovateľom v tomto svete, čo s ním doma, keď aj my sme priamo alebo nepriamo súčasťou veľkého, zvráteného sveta konfliktov? Čo si má počať moc, stále viac (ale rovnako ako vždy!) podriadená ešte väčšej moci, s ľudskou individualitou? Čo s nepohodlným ustrojením človeka, keď je to ešte stále bytosť fyzická i metafyzická? Ako pristrihnúť ustavičným metafyzickým tendenciám spisovateľa krídelká? Ako to urobiť v situácii, keď moc nechce uvolniť prostriedky ani na chlieb, ani na hry? Keď sa napĺňa ono staré inter arma silent musae... A svet je stále vo vojne. Zrejme by mala všetko vyriešiť stará dobrá hlúposť. Hlúposť ako kategória. Priam centrálny kľúč a kód - manuál moci! Aby bol po ruke, treba vyčistiť (presnejšie vybieliť!) celý priestor integrity človeka a jeho vedomie o sebe. O vlastnej dôstojnosti... Schopnosť analyzovať jedinečné bytie a vedomie podstát spoločenstva...(.) Literatúru a spisovateľa treba vyhnať na okraj literatúry a do jej centra treba nasvietiť ako na plátno scifi-filmu surogáty, bezduché hviezdičky, aby predsa len aká taká zábava bola. Nejakí drúci už pritom asistovať budú. Veď raz nás poučovali o proletárskej literatúre, teraz nás kádrujú a zajtra možno budú vyrábať životopisy svätých." (Ján Tužinský - O nepotrebnosti spisovateľa, s. 268-269.)
V logické návaznosti na "společenskou úlohu spisovatele" se objevuje i vymezení pojmu intelektuál, zavdavší na stránkách Obrysu-Kmene dokonce důvod k polemice mezi Zdeňkem Frýbortem (Století intelektuálů: slavný začátek, neslavný konec) a Aloisem Dvořákem (Století intelektuálů: jinak). Týmž tématem se zabývají i jiní, např. Věra Beranová - Má intelektuál ještě místo na zemi? Nebo Ivan Hlivka - Inteligence na rozcestí. A společně se ptají, jak se intelektuál (spisovatel, umělec, filozof, vědec...) může a musí podílet na změně změněného světa.
Změna, změna, změna... Svým způsobem klíčové slovo většiny úvah ve sborníku. Slovo, jež nás opakovaně burcuje: "Nemyslíte, že nastal vhodný čas pro změnu?" táže se např. Karel Sýs (Bůh začal větřit, s. 207) a mnozí další, kromě již zmíněných též např. Nikolaj P. Savický - Může se svět ještě změnit?
Několikerá odvolání se na slavný Marxův výrok: "Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit," jsou ale zatím pouze tápavě ohmatávanou startovací plochou k letu do neznáma. A pověstné leninské "Co dělat?" čeká kdesi v dálavách na svou novou programovou konkretizaci.
Co tedy může a musí dělat český a slovenský levicový literát? Co dělat dnes a v nejbližší budoucnosti?
Na tuto nejsložitější a nejdůležitější otázku se pokouší přímo odpovědět toliko menšina příspěvků, nicméně odpovědí - činem je samozřejmě samotné vydání sborníku a zejména vydávání týdeníku Obrys-Kmen v tištěné a internetové verzi, úsilí všech, kteří se podílejí na jeho tvorbě i tvorbě jiných levicových tiskovin a knih. Na důrazné čelení nepřátelské masmediální ofenzívě a lavině konzumního čtiva je to ale sebevražedně málo. Pokusím se na několika citacích naskicovat mezníky putování levicového literáta, jenž se navzdory všemu snaží splnit své poslání (ano, jde o poslání!) a dorazit k cíli - čtenáři:
"Spisovatel, a tím méně básník, si nemůže vybrat dobu, ve které žije. Může si pouze vybrat mezi dvěma alternativami: psát, nebo mlčet. V občanském životě platí: kdo mlčí, souhlasí. V umění však může i mlčení nabýt hrozivého významu. Já však myslím, že spisovatel mlčet nemá právě ve zlých časech." (Karel Sýs - Nebezpečné mlčení, s. 126.)
Levicový literát proto nemlčí, nýbrž píše, jak nejlépe umí. Toť jeho úkol a smysl bytí. Leč ouvej! Jakmile svůj levicový opus dopíše (a předpokládejme nyní, že jde o opus umělecky zdařilý) a hodlá jej publikovat, smrtelně narazí na stohlavou saň knižního trhu:
"Poslední léta zpochybnila samu definici literatury, její smysl i její roli. Zdá se, že ve společnosti, která nechce vytvářet nic než zboží, které by přinášelo zisk, se takovýmto zbožím neodvratně stává i literatura. (.) Roli, kterou si literatura sama udělila, může ovšem plnit jen tehdy, bude-li čtena, a čtena být může, pokud nabude podoby knihy. Knihu předává čtenářům trh a kniha je bezpochyby zboží, sama však předává čtenářům texty, které zbožím být nechtějí a nesmějí se jím stát, má-li literatura zůstat rovnoprávným účastníkem sporu o podobu světa. Dějiny literatury jsou právě dramatickým a povznášejícím příběhem této její společenské role. Tato role však končí, stane-li se zbožím nejenom kniha, ale i literatura, svolí-li, aby jím byla. Tržní společnost, ve které žijeme, založila moc, která nestojí o partnery, jakým je literatura. Mění ve zboží sebe samu, natož literaturu. Nechce, aby existovalo něco jiného než zboží. Chce vést své mocenské, fiktivní spory a nechce slyšet o žádné alternativě. Jenže literatura, která není pouhou lekturou, pouhým čtením, nemůže alternativy nepředkládat, nemůže nebýt alternativou sama o sobě, sama sobě a především světu. Boj o literaturu proti lektuře je bojem o alternativu a perspektivu světa. Bez literatury a bez umění je budoucnost světa odňata lidem a svěřena trhu, který obchoduje se vším, lidé jsou vyhnáni z účasti na ní... (.) Jsme si vědomi toho, že návrat ke stavu, který trval po celá staletí a ve kterém literatura a umění nebyly jen hodnotami tržními, by si vyžadoval podstatnou proměnu společnosti, v níž žijeme. Naše sdružení (tj. Unie českých spisovatelů - pozn. I. B.) chce dosáhnout aspoň to, aby se povědomí toho, co je literatura, nevytratilo zcela z hlav čtenářů, jako se vytratilo z hlav těch, co náš svět spravují." (Zdeněk Frýbort - Boj o alternativu, s. 228-229.)
Jakými zbraněmi (krom týdeníku Obrys-Kmen) však naše sdružení v tomto rozhodujícím boji ještě vládne?
"Znám lidi, mladé lidi, kteří veškerý svůj volný čas věnují práci pro levici, propagaci levicových myšlenek, zdarma dělají levicové internetové prezentace, píšou pozoruhodné a inspirativní romány a básně, jimiž pronikají věcem pod nažehlené košile, odhalují nespravedlnosti této doby a ukazují na nezastupitelnost levice v našem světě, chceme-li si jej udržet se vší jeho pestrostí a krásou, ale bez bídy (hmotné i duchovní), tvoří literární díla, která však nejsou schopni vydat ani v levicovém nakladatelství. Dělají zdarma, jaksi nezdravě samozřejmě to, za co by je jinde, pokud by to dělali v inverzivním pojetí, královsky odměňovali. Mají prosit? A koho? Je levice opravdu taková chudinka, že je nemůže podpořit? A to nemluvím ani zdaleka pouze o penězích! Co je více než myšlenky? Bez čerstvých a slyšitelných idejí mladých (nemyslím mladých věkem) levicových básníků, spisovatelů, inženýrů, dělníků, všech lidí práce budou levicové subjekty šedivé a nezajímavé, jako jsou ostatní politické partaje, a nikdy na svoji stranu nezískají onu mlčící většinu." (Michael Doubek - Co dnes v České republice znamená být nalevo?, s. 294-295.)
Takže které další efektivní nástroje, respektive návody "co dělat", jsou levicové literatuře k dispozici? Sborník nabízí tyto: namísto magazínového škváru kupovat dobré knihy a vést k jejich četbě své okolí (Milan Blahynka - Čekání na čtenáře). Urputně bušit na vrata "hluchým" místním i unijním mocipánům, již rozhodují (či už před šestnácti lety rozhodli, a basta?!) o finančních transfúzích do žil choré kultury, a doufat, že si snad jednou nějaký ten grantík nebo dotaci(čku) přece jenom "vybubnujeme" (např. Michal Černík - Otevřený dopis ministru kultury Pavlu Dostálovi; Daniel Strož - Bušit dál vytrvale na vrata ohluchlým; Stanislav Vácha - Říci ne!). Případně velkomožné panstvo donutit (jak?) k velkorysému gestu - k vypsání ideově bezpředsudečné celostátní soutěže na podporu původní české literatury, tak jak to kdysi v roce 1960 učinil "zločinný" československý režim (Vladimír Přibský - Nesnášenlivost nevede k ničemu dobrému).
Zaznamenané, nepochybně správné a nezbytné kroky se mi nicméně zdají v naší situaci tu příliš slabé, tu bláhově snílkovské (omlouvám se, jsem letory krajně skeptické). Přesto však ve sborníku zaznívá také oprávněně optimistická nota - pravda, o to optimističtější, oč dále do budoucnosti je zahleděná v protikladu k neradostné přítomnosti (Milan Blahynka - Žít jen přípravami nového řádu; Alexej Mikulášek - Jsem v konečné instanci optimista).
A tím se nutně vracím zpět k hledisku "časovému". Boj o levicovou alternativu kultury (coby součást boje o levicovou alternativu vývoje světa) je v této chvíli bojem o čas.
Kolik času naší levicové kultuře zbývá? A kolik levicové kultury zbývá našemu času?
Autor: Ivana Blahutová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |