Ze všech knížek Jaromíry Kolárové mám nejraději Krutou lásku (vyšla v roce 1988). Četla jsem ji mockrát a teď, když Jaromíra odešla, znovu.
Začíná takto: Máte rádi zvířata? My strašně. A to je právě pro zvířata v naší blízkosti nejstrašnější...
Čtu si názvy kapitol: Salám z žížal. Muška jenom zlatá. Včelka Madlenka. Svinky a slintavky. Rak samotář. Rosnička drahokam. Had samotář a zmijí louka. Nevděčný kanár. Papoušek, který se nenaučil mluvit. Konec kvočen do čítanky. Kačer proměněný v prince. Vrána letí. Myši a myšky. Tvrdohlavý ježek. Snědení přátelé. Černé kotě a smůla. Dynastie Mourků. Rybařící kočka. Kocour schizofrenik. Filip s instinkty. Pes, vůdce smečky. Štěně plaší smrt. Bytové zařízení pro psa. Pes motýlek s ratličí příměsí. Zbrojní pas na psa?
Je to knížka o zvířatech a o lidech. Působí laskavě, úsměvně, humorně. Dětské zkušenosti s okolní přírodou. Vlastní rodina, děti a jejich zážitky s nejrůznějšími živočichy, vnoučata a jejich zážitky.
Je psána jakoby lehkou rukou. Krásně se čte. Říká mnoho také o rodině a o společnosti minulého století. Kdyby vyšla dnes - kéž by znovu vyšla! - řeklo by se, že je to ekologická bible. Laskavá, léčivá, místy humorná.
Otevřeme ji na počest spisovatelky.
»Znala jsem motýlí napajedla, na písčité cestě prosakovala spodní voda a bývalo tu křídlo na křídle. Stačilo dupnout a rozvířil se sníh, velké bílé vločky se odpoutaly od země a vznesly se, mrazivě krásné v tetelivém vzduchu léta. Byli tu samí bělásci, a když jsem byla větší, namlouvala jsem si, že tu někdo roztrhal milostné dopisy. A co teprv modrásci na pasekách, útržky oblohy, které spadly dolů a touží vzhůru... Můj bráška onemocněl a přestal chodit, celé dětství projezdil na kočárku. A já musela běhat za jeho motýly. Číhala jsem na ně večer, když usnuli na stéblech trávy a na květinách, naučila jsem se odhadovat mimikry, lapla jsem po zavřených křídlech. Bráška svíral motýla v holých dlaních, chudinka krása vycházela z láskyplného objetí pošramocená, křidélka ušoupaná, zbavená pelu. Ale bráška byl šťastný, držel vlastníma rukama kousek života, třepotající se křídla vykouzlila zasněný úsměv na jeho tváři. A tak jsem bojovala mezi láskou k bráškovi a láskou ke kráse, bráška vyhrál... Májko, májko! Dej mi masti na bolesti!
Když jsem smrtelně onemocněla a nezůstal ani stín naděje na život, vracely se mi pod vlivem milosrdných léků všechny květiny a všechna zvířata, která jsem si vtiskla kdy do mysli, vrátily se mi všechny zaznamenané krásy světa, před očima mi proplouvaly barevné ryby, srnky se nořily do fialové vrbovky, stromy cedily zelení slunečná prasátka, hvězdy se spouštěly z temněmodrého nebe, byla bych umřela tiše a pokojně. Ale snad mě právě ta krása, kterou jsem si za léta nashromáždila, přivedla znovu k životu a zachránila mne. Májko, májko, dej mi masti na bolesti!
...Když Mourek dospěl, přišly na něho touhy a začal vykrápět byt. Moje štítivá maminka drhla, myla, větrala, ale kocouří vůně byla pronikavá. A navíc se drala i do zavřených skříní a usazovala se ve vlněných šatech. Vešla jsem někam do místnosti a lidé začali natahovat nosy, já se propadala studem, koupila jsem si voňavku, ale směs karafiátů s kočičinou byla ještě nelibější, slyšela jsem poznámky v tramvaji, v divadle, všude. Moje láska k Mourkovi dostávala vážné trhliny, vychládala. Kocour mi dál projevoval bouřlivou náklonnost, i za mé nepřítomnosti se mazlil s mými věcmi, lehl si na můj střevíc, objal v packách klubíčko vlny, vypárané z mého svetru... A tak jsme Mourka darovali. Mourkova máma Míťa přišla do cizích rukou, když gestapáci tetu zatkli a odsoudili k trestu smrti. Sametová Míťa chodila ještě dlouho mňoukat k zapečetěným dveřím. Stejně jako pes Lumpík chodil ke každému autobusu, když mu pány odvezli navždy do koncentráku... Ale vysvětlete hloupým zvířatům naše lidské pojmy jako poprava, koncentrák, válka.
...Vždycky mě mrazí v drůbežárnách, kravínech a výkrmnách prasat, dali jsme zvířatům hygienu a žrádlo a na oplátku jim vzali všechny radosti života... Co když připravujeme podobný osud i lidem?...pracovat, abychom mohli konzumovat, a konzumovat, abychom mohli pracovat - a kde se skryla radost, kde krása? Kde jsou křídla? Slepice v drůbežárně dávno zapomněla, že nějaká křídla měla...
Nedaleko naší chalupy je chráněné území Kokořínského údolí. Na výsluní u borového lesa je Robertova loučka. Pojmenovali jsme ji tak po našem vnukovi, který ji v útlém věku objevil: Polštářek mateřídoušky, pár kvetoucích omanů, pupava a růžové kvítky zeměžluče, chrastavec v sousedství máty peprné, žluté svíčky řepíčku. A nad každou rostlinou motýl, od malého modráska až po smuteční babočku osikovou, která si od něho vypůjčila modré lemování...
Myslím, že z takových oáz mezi obdělávanými poli opět vzejde život, až půdu přechemizujeme a zničíme. Špendlíčkem budeme hrabat neporušené mikroorganismy, množit je a ozdravovat zem.
...Jednou se přestěhuji na chalupu a koupím si poníka. Nebo bílého osla. Nebo zakrslou kozu. A dvě, tři kočky, psa...
Nikdy se nerozhodnu, zůstanu ve svém rodném městě s věčnou touhou uchýlit se do přírody.
Proč jsem psala tuto knížku? Ani nevím. Snad pro radost z vyprávění. A také, abych se s vámi rozdělila o své chovatelské zkušenosti, žel většinou negativní. Abych ve vás vyvolala zamyšlení nad vaším vlastním vztahem ke zvířatům. Máte je opravdu rádi?
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme.«
Kolikrát jsem si četla v téhle knížce Jaromíry Kolárové, tolikrát odplavovala moje osobní bolesti. Májko, májko, dej mi masti na bolesti! Je v ní naděje. Jaromíra Kolárová je naděje.
Život jí podrážel nohy. Ale vždycky se zvedla. Manžel za války sloužil v československé zahraniční armádě v Anglii, v padesátých letech byl zatčen a vězněn a ona zůstala sama s třemi malými dětmi.
Vylučování a rehabilitování a znovu odsunování na okraj. Ale vždycky se zvedla, i po těžkých operacích, i po amputaci nohy, nikdy nebyla postava k podpírání, sama podpírala, pomáhala, starala se o děti a psala. Bolelo ji, když v posledních letech ji nepoznávali lidé, kterým pomohla.
Z bolesti a taky z nouze vzcházely její knížky. Nikdy to psaní nebylo jen o rodinných záležitostech. Věřila, že naděje má hluboké dno.
Jsem vděčná, že jsem se směla Jaromíře Kolárové přiblížit. A také její rodině.
Kdykoli otevřu její knížky, jsem v bezpečí. V bezpečí i sama před sebou. Před zveličováním vlastních stesků.
Májko, májko, dej nám masti na bolesti!
Autor: Eva Bernardinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |