Přednáška u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu na rok 2005 dne 7. prosince ve Stockholmu, Švédská akademie věd
V r. 1958 jsem napsal toto: "Nejsou výrazné rozdíly mezi tím, co je skutečné a co je neskutečné, ani mezi tím, co je pravda a co je nepravda. Některá věc není nutně pravdivá či nepravdivá, může být obojí."
Věřím, že tato tvrzení jsou ještě smysluplná a stále se vztahují na zkoumání skutečnosti prostřednictvím umění. Jako autor stále za nimi stojím, ale jako občan nemohu. Jako občan se musím ptát: Co je pravda? Co je nepravda?
V dramatu není pravda nikdy jednoznačná. Nikdy ji zcela nenajdete, ale hledat ji je vaší povinností. Hledání je to, co žene úsilí kupředu. Hledání je vaším úkolem. Každou chvíli klopýtnete ve tmě o pravdu, narazíte na ni, nebo prostě jen zavadíte o obraz nebo tvar, který zdánlivě odpovídá pravdě; často aniž byste si to uvědomili. Avšak skutečná pravda je, že nikdy neexistuje jediná pravda, kterou bychom našli v dramatickém umění. Je jich mnoho. Tyto pravdy jsou navzájem výzvami, střetávají se mezi sebou, navzájem se odrážejí, vzájemně se ignorují, škádlí jedna druhou, jsou vůči sobě slepé. Někdy pociťujete, že máte pravdu daného okamžiku v rukou, ale pak vám proklouzne mezi prsty a ztratí se.
Často jsem byl tázán, jak mé hry vznikají. Nemohu říci. Nedovedu ani své hry shrnout, mohu jen říci, co se stalo. To je to, co se řeklo. To je to, co se stalo.
Většina her se zrodila řádkem, slovem nebo obrazem. Po určitém slovu často ve zkratce následuje obraz. Uvedu dva příklady; jsou to dva řádky, které mě napadly z ničeho nic, následoval obraz a potom já.
Těmito hrami jsou The Homecoming (Návrat domů) a Old Times (Staré časy). První řádek z The Homecoming zní: "Co jsi to udělal s těmi nůžkami ?" První řádek Old Times je "Dark" (Tmavé).
Ani v jednom z těchto případů jsem neměl další informaci. V prvém případě očividně někdo hledal nůžky a ptal se na ně někoho jiného, kterého podezříval, že je ukradl. Ale já jsem jaksi věděl, že oslovené osobě ani trošku nešlo o ty nůžky, ani o tazatele.
"Dark" (Tmavé) jsem chápal jako popis něčích vlasů, vlasů ženy a byla to odpověď na otázku. V každém případě jsem byl nucen tu věc sledovat. Dělo se to vizuálně, byl to velmi jemný odstín, ze tmy do světla.
Vždy začínám hru tím, že nazývám postavy A, B a C.
Ve hře, která se stala The Homecoming (Návrat domů), jsem viděl muže vstupovat do vlídného pokoje a tázajícího se mladšího muže, který sedí na otrhané pohovce a čte noviny o dostizích. Měl jsem za to, že A je otec a B jeho syn, ale neměl jsem žádný důkaz. To se však potvrdilo krátce poté, když B (ze kterého se později stal Lenny) říká A (později Max): "Tati, mohl bych změnit téma? Chci se tě něco zeptat. Jak se jmenovala ta večeře, kterou jsme měli? Jak jí říkáš? Proč nekoupíš psa? Ty vaříš pro psy. Vážně. Ty myslíš, že vaříš pro spoustu psů." Takže, když tedy B říká A "Tati", zdálo se mi rozumné domnívat se, že jsou otec a syn. Bylo také jasné, že A je kuchař a zdálo se, že jeho vaření nepožívá valné pověsti. Znamenalo to, že tu nebyla matka? Nevěděl jsem. Ale v té době jsem si říkal, že naše začátky nikdy neznají naše konce.
"Dark" (Tmavé). Velké okno. Večerní obloha. Muž A (později se z něj stal Deeley) a žena B (později Kate) sedí a popíjejí. "Tlustá, nebo hubená?" ptá se muž. O kom mluví? Ale pak vidím, že u okna stojí žena C (z které se později stala Anna) v jiném osvětlení zády k nim, tmavovláska.
Je to zvláštní okamžik, kdy vytváříme postavy, které do této chvíle neexistovaly. Následuje něco neurčitého, blížícího se halucinaci, ačkoliv to někdy může být nezadržitelná lavina. Pozice autora je prapodivná. V jistém smyslu svými postavami není vítán. Postavy se staví proti němu, není snadné s nimi žít, je nemožné je definovat. Určitě jim nemůžete diktovat. Do jisté míry s nimi hrajete nekonečnou hru kočky s myší, na slepou bábu, na schovávanou. Ale nakonec zjistíte, že máte co dělat s lidmi z masa a krve, s vůlí a vlastní individuální citlivostí, sestávajícími z něčeho, co nemůžete měnit, manipulovat nebo deformovat.
Tak zůstává jazyk v umění krajně dvojznačným počinem, písečnou bouří, trampolínou, zamrzlým bazénem, který se může kdykoliv pod vámi - autorem - prolomit.
Ale jak jsem říkal, hledání pravdy se nemůže nikdy zastavit. Nemůže být odloženo na později. Musíme se s tím vypořádat hned, přímo na místě.
Politické divadlo představuje zcela odlišnou problematiku. Za každou cenu se musí vystříhat mentorování. Objektivita je nezbytná. Postavám se musí dovolit dýchat jejich vlastní vzduch. Autor je nemůže nutit, aby uspokojovaly jeho vlastní vkus nebo přístupy či předsudky. Musí být připraven přistupovat k nim z různých úhlů pohledu, z plného a nezaujatého souboru pohledů, někdy je možná překvapit, ale nicméně jim popřát svobodu dát se vlastní cestou. Nevychází to vždycky. A politická satira, ovšem, se neřídí žádným z těchto receptů, funguje dokonce přesně opačně, což je jejím vlastním posláním.
V mé hře The Birthday Party (Oslava narozenin) se odehrává celá škála možností, které se nakonec zaměří na jakési podmanění.
Mountain Language (Jazyk horalů) nepředstírá takovou škálu dění. Zůstává brutální, stručný a škaredý. Ale vojáci ve hře se docela baví. Člověk někdy úplně zapomíná, že mučitelé propadají nudě. Potřebují trochu smíchu, aby se udrželi v náladě. To se samozřejmě potvrdilo událostmi v bagdádském Abu Ghraib. Hra Mountain Language trvá pouze dvacet minut, ale mohla by pokračovat celé hodiny, podle téhož schématu, donekonečna se opakujícího.
Na druhé straně Ashes and Ashes (Samý popel) se odehrává pod vodou. Topící se žena, jejíž ruka se vynořuje z vln, ztrácí se z dohledu, snaží se chytit někoho jiného, ale nikoho tu nenachází, ani nad ani pod vodou; nachází pouze stíny, odrazy, plovoucí žena je ztracenou postavou v potápějící se krajině, není schopna uniknout zkáze, která se zdála být určena jiným.
Ale jak umírali oni, ona musí zemřít také.
Politický jazyk, jak ho užívají politici, se neodvažuje na žádné takové sféry, protože většina politiků, pokud jsou nám známi, se nezajímá o pravdu, ale o moc, o udržení této moci. Aby si tuto moc udrželi, je nezbytné, aby lidé zůstávali v nevědomosti, aby žili v neznalosti pravdy, dokonce pravdy o jejich vlastních životech. Proto nás obklopují rozsáhlé tapety lží, jimiž žijeme.
Jak zde každý víme, byla invaze do Iráku ospravedlňována tím, že Saddam Hussein vlastní vysoce nebezpečné zbraně hromadného ničení, z nichž některé by mohly být odpáleny během 45 minut a způsobit zhoubnou devastaci. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Bylo nám řečeno, že Irák je ve spojení s Al-Kajdá a je spoluodpovědný za zvěrstva v New Yorku dne 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni, že to je pravda. Nebyla to pravda. Říkali nám, že Irák ohrožuje bezpečnost světa. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda.
Pravda je něco úplně jiného. Pravda má co dělat s tím, jak USA chápou svoji roli ve světě a jak ji hodlají naplňovat.
Ale než se vrátím do přítomnosti, chtěl bych se podívat na nedávnou minulost, kterou mám na mysli, zahraniční politiku USA od konce druhé světové války. Jsem přesvědčen, že je naší povinností podrobit toto období alespoň určitému omezenému zkoumání, což je všechno, co v této chvíli můžeme dělat.
Každý ví, co se dělo v Sovětském svazu a východní Evropě během poválečného období; soustavná brutalita, rozšířené ukrutnosti, nelítostné utlačování nezávislého myšlení. Toto vše bylo plně zdokumentováno a ověřeno.
Ale já zde tvrdím, že zločiny USA ve stejném období byly jen povrchně zaznamenány, tím méně zdokumentovány, aniž by byly uznány, natož pak vůbec uznány za zločiny. Věřím, že toto musí být pojmenováno a že pravda má značný vliv na současný stav světa. I když USA musely do jisté míry brát v úvahu existenci Sovětského svazu, jejich akce po celém světě jasně ukazují, že došly k závěru, že si mohou dovolit vše, co se jim zachce.
Přímá invaze do suverénního státu nebyla nikdy oblíbenou metodou Ameriky. Dávala hlavně přednost tomu, co nazývala "konfliktem nízké intenzity" ("low intensity conflict"). Konflikt nízké intenzity znamená, že tisíce lidí umírají, ale pomaleji, než kdybyste na ně naráz svrhli bombu. To znamená, že infikujete srdce země, že nasadíte zhoubný nádor a pozorujete, jak bují gangréna. Když je obyvatelstvo podmaněno - nebo ubito k smrti, což je totéž - a vaši vlastní přátelé, vojsko a velké korporace se pohodlně usadily v mocenských pozicích, jdete před kameru a řeknete, že demokracie zvítězila. Toto byla otřepaná fráze v zahraniční politice USA v letech, o kterých mluvím.
Velmi závažným případem byla tragédie v Nikaragui. Chtěl bych ji zde uvést jako názorný příklad pohledu Ameriky na její tehdejší i nynější úlohu ve světě.
Na konci 80. let jsem byl přítomen setkání na velvyslanectví USA v Londýně.
Kongres USA se chystal rozhodnout, zda má věnovat více peněz kontrarevolucionářům na jejich kampaň proti státu Nikaragua. Byl jsem členem delegace hovořící za Nikaraguu, ale nejdůležitějším členem této delegace byl páter John Metcalf. Vedoucím delegace USA byl Raimond Seitz (tehdy druhý muž po velvyslanci, později se stal sám velvyslancem). Páter Metcalf řekl: "Mám na starosti faru na severu Nicaragui. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko a kulturní dům. Žili jsme v míru. Před několika málo měsíci přepadli faru kontrarevolucionáři. Zničili všechno: školu, zdravotní středisko, kulturní dům. Znásilnili zdravotní sestry a učitelky, lékaře pobili nejbrutálnějším způsobem. Chovali se jako divoši. Prosím, požádejte vládu USA, aby stáhla svoji podporu této hnusné teroristické činnosti."
Raimond Seitz měl velmi dobrou pověst racionálního, zodpovědného a vysoce erudovaného muže. Byl vysoce uznáván v diplomatických kruzích. Poslouchal, vyčkával a potom s určitým důrazem řekl: "Otče, já vám něco povím. V každé válce trpí nevinní lidé." Nastalo mrazivé ticho. Zírali jsme na něj. Nehnul ani brvou.
Opravdu, vždy trpí nevinní.
Nakonec někdo poznamenal: "Ale v tomto případě ti 'nevinní lidé' byli oběťmi ohavné krutosti podporované vaší vládou, a byla to jedna z mnohých. Jestliže Kongres odsouhlasí kontrarevolucionářům více peněz, bude se páchat více krutostí tohoto druhu. Není tomu tak? Neprohřešuje se proto vaše vláda podpůrnými činy, vraždami a destrukcemi na občanech suverénního státu?"
Seitz zůstal zcela klidným. "Nesouhlasím s tím, že vámi uvedená fakta podporují vaše tvrzení," řekl.
Když jsme opouštěli velvyslanectví USA, jeden z jejich diplomatů mi řekl, že se mu líbí mé hry. Neodpověděl jsem.
Chtěl bych vám připomenout, že tehdy prezident Reagan prohlásil toto: "Kontrarevolucionáři jsou morálně na úrovni Otců Zakladatelů".
USA podporovaly brutální Somozovu diktaturu v Nicaragui více než 40 let. Nikaragujský lid, vedený sandinisty, svrhl tento režim v roce 1979; byla to lidová revoluce, nad kterou se tajil dech.
Sandinisté nebyli dokonalí. Měli v sobě velkou dávku arogance a jejich politická filozofie obsahovala řadu rozporných elementů. Ale byli inteligentní, racionální a civilizovaní. Pustili se do budování stabilní, slušné, pluralitní společnosti. Trest smrti byl zrušen. Statisíce zbídačených rolníků bylo zachráněno před smrtí hladem. Více než 100 000 rodinám byla přidělena půda. Bylo postaveno dva tisíce škol. Zcela pozoruhodná kampaň gramotnosti snížila analfabetismus v zemi pod jednu sedminu obyvatelstva. Bylo zavedeno bezplatné školství a zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost se snížila o jednu třetinu. Dětská obrna byla vymýcena.
USA odsuzovaly tyto vymoženosti jako marxisticko-leninskou podvratnou činnost. Podle názoru vlády USA byl tím dáván nebezpečný příklad. Kdyby se Nikaragui dovolilo zavádět základní normy sociální a hospodářské spravedlnosti, kdyby se jí dovolilo zvyšovat úroveň zdravotní péče a školství a dosažení společenské jednoty a národní sebeúcty, kladly by si sousední země stejné otázky a dělaly by totéž. V té době byl samozřejmě tvrdý odpor proti status quo v El Salvadoru.
Já jsem zde již mluvil o "tapetách lží", které nás obklopují. Prezident Reagan obvykle označoval Nikaraguu jako "totalitářský žalář". Média to obecně přejímala a rovněž tak i britská vláda jako přesný a slušný komentář. Ale za sandinistické vlády nebyly nikdy žádné zprávy o popravčích četách. Nebyly zprávy o mučení. Nebyly zprávy o systematické nebo oficiální vojenské brutalitě. V Nikaragui nebyli nikdy zavražděni žádní kněží. Dokonce byli tři kněží ve vládě, dva jezuité a jeden misionář. Totalitářské žaláře byly skutečně v sousedních zemích, v El Salvadoru a v Guatemale. USA svrhly demokraticky zvolenou vládu v Guatemale v r. 1954 a odhaduje se, že více než 200 000 lidí se stalo oběťmi po sobě jdoucích vojenských diktatur.
Šest z nejvýznamnějších jezuitů na světě bylo hanebně zavražděno na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru v r. 1989 praporem pluku Alcatl, vycvičeného ve Fort Benningu, Georgia, USA. Nesmírně statečný muž, arcibiskup Romero, byl zavražděn, když sloužil mši. Odhaduje se, že zahynulo 75 000 lidí. Proč byli zabiti? Byli zabiti proto, že věřili, že je možný lepší život a že by měl nastat. Tato víra je ihned označila za komunisty. Zemřeli, protože se odvažovali zpochybnit status quo, nekonečnou rovinu chudoby, nemoci, degradace a útisku, která jim byla dána do vínku hned při jejich narození.
Nakonec USA svrhly sandinistickou vládu. Trvalo to několik let, ale i přes značný odpor a neustálou ekonomickou perzekuci a více než 30 000 mrtvých byl duch nikaragujského lidu nakonec podlomen. Byli vyčerpáni a znovu upadli do chudoby. Kasina se vrátila do země. Bezplatné zdravotnictví a školství vzalo za své. Velkokapitál se vrátil a pomstil se. "Demokracie" zvítězila.
Ale tato "politika" nebyla nikterak omezena na Střední Ameriku. Byla prováděna po celém světě. Nikdy neskončila. A je to, jako by se nikdy nebyla stala.
USA podporovaly a v mnoha případech nastolily každou pravicovou vojenskou diktaturu ve světě po ukončení druhé světové války. Mám na mysli Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, El Salvador a samozřejmě Chile. Hrůza, kterou USA vyvolaly v roce 1973 v Chile, nemůže být nikdy ospravedlněna či odpuštěna.
Statisíce lidí přišly v těchto zemích o život. Opravdu přišli o život? A lze to ve všech případech přisuzovat zahraniční politice USA? Odpověď zní ano, přišli o svůj život a lze to přisuzovat americké zahraniční politice. Ale vy byste to nevěděli.
Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce se nestalo to, co se stalo. O nic nešlo. Nikdo se o to nezajímal. Zločiny USA byly systematické, ustavičné, hanebné, bez výčitek svědomí, ale velmi málo lidí o nich skutečně hovořilo. Musíte to nechat na Americe. Ta prováděla zcela klinickou manipulaci mocí po celém světě a přitom ji vydávala za sílu obecného blaha. Je to brilantní, dokonce vtipný, vysoce úspěšný akt hypnózy.
Řekl bych vám, že USA jsou nepochybně schopny zinscenovat největší "tyátr" na světě. Je brutální, indiferentní, pohrdající a bezohledný, ale může být i velmi chytrý. Jako obchodník se neustále ženou za nějakými obchody, ale nejlépe prodejným zbožím je jejich samolibost. Neustále vyhrává. Naslouchejte všem americkým prezidentům v televizi, jak říkají slova "američtí lidé", jako ve větě "Říkám americkým lidem, že je na čase se modlit a bránit práva amerických lidí a vyzvěte americké lidi, aby důvěřovali svému prezidentovi v tom, co hodlá pro americké lidi vykonat."
Je to jiskřící strategie. Jazyk se ve skutečnosti používá k tomu, aby držel myšlenky na uzdě. Slova "američtí lidé" jsou opravdu pohodlným polštářkem uklidnění. Nemusíte přemýšlet. Jen se opírejte o svůj polštářek. Polštářek může dusit vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velmi pohodlný. To se ovšem nevztahuje na 40 milionů lidí, žijících pod hranicí chudoby, ani na dva miliony mužů a žen uvězněných v rozsáhlém gulagu věznic, rozprostírajících se napříč USA.
USA si již nedělají starosti s "konfliktem nízké intenzity". Nevidí důvod, aby něco zamlčovaly nebo se dokonce vytáčely. Vykládají bez obav karty na stůl. Prostě jim už vůbec nezáleží na OSN, mezinárodním právu nebo kritice disentu, který považují za bezmocný či bezvýznamný. Táhnou také za sebou na vodítku malé krvácející jehňátko, patetickou a pasivní Velkou Británii.
Co se stalo s naším morálním cítěním? Měli jsme vůbec někdy nějaké? Co znamenají tato slova? Týkají se výrazu dnes velmi málo používaného - svědomí? Svědomí, které má co dělat nejen s našimi vlastními činy, ale i s naší spoluodpovědností za činy druhých? Je to všechno mrtvé? Podívejte se na Guantanamo Bay. Stovky lidí zadržovaných více než tři roky bez obžaloby, bez právního zastoupení nebo řádného soudního procesu, technicky zadržovaných na vždy. Tato naprosto bezprávní situace přetrvává v rozporu se Ženevskou konvencí. "Mezinárodní společenství" to nejen toleruje, ale téměř na to nemyslí. Tento kriminální skandál je páchán zemí, která se prohlašuje za "vůdce svobodného světa". Myslíme na obyvatele Guantanamo Bay? Co o nich říkají sdělovací prostředky? Občas se nepatrně ozývají - v malé zprávičce či článečku na stránce číslo šest. Jsou vykázáni do země "nikoho", odkud prakticky není návratu. V současné době jich mnoho drží hladovku, jsou uměle vyživováni, včetně britských příslušníků. Na této umělé výživě není nic příjemného. Ani sedativa, ani anestetika. Jen trubička do nosu a do vašeho hrdla. Zvracíte krev. To je mučení. Co tomu říká britský ministr zahraničí? Nic. Proč nic? Protože USA řekly: Kritika našeho postupu v Guantanamo Bay je nepřívětivým činem. Jste buďto s námi, nebo proti nám. A tak Blair drží hubu.
Invaze do Iráku byla aktem banditismu, aktem křiklavého státního terorismu, demonstrujícího naprosté pohrdání pojmem mezinárodního práva. Invaze byla záměrnou vojenskou akcí, inspirovanou celou řadou lží a hrubou manipulací médií a tím i veřejnosti; byla aktem, který má konsolidovat americkou vojenskou a ekonomickou kontrolu Středního východu, maskovanou jako osvobození poté, co všechna ostatní ospravedlnění selhala. Strašlivé prosazování vojenské moci, zodpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí.
Přinesli jsme mučení, tříštivé bomby, vyplenili zásoby uranu, spáchali bezpočet vražd, zavinili jsme strádání, ponižování a smrt iráckému lidu a nazýváme to "přinesení svobody a demokracie na Střední východ".
Kolik lidí musíte zabít, abyste byl označen za masového vraha a válečného zločince? Sto tisíc? Více, než bych si sám pomyslel. Proto je spravedlivé, aby Bush a Blair byli postaveni před Mezinárodní soudní dvůr. Ale Bush byl chytrý. On Mezinárodní soudní dvůr neratifikoval. Kdyby se proto nějaký americký voják nebo politik ocitl před tímto soudem, Bush varoval, že by poslal námořní pěchotu. Ale Tony Blair Soudní dvůr ratifikoval a proto může být stíhán. Můžeme Soudnímu dvoru poskytnout jeho adresu, pokud o to bude stát. Je to číslo 10, Downing Street, London.
Smrt je v tomto kontextu irelevantní. Jak Bush, tak i Blair odsouvají smrt úplně do pozadí. Nejméně 100 000 Iráčanů bylo zabito americkými bombami a raketami před zahájením iráckého povstání. O tyto lidi nikomu nejde. Jejich smrt neexistuje. Zůstala po nich bílá místa. Nejsou ani hlášeni jako mrtví. "Nepočítáme mrtvoly," řekl americký generál Tommy Franks.
Na počátku invaze uveřejnily britské noviny na titulních stránkách fotografii, jak Tony Blair líbá malého iráckého chlapce na tvář. Titulek zněl "Vděčné dítě". O několik dní později byl na vnitřní stránce listu článek a fotografie čtyřletého chlapce beze zbraně. Jeho rodina zahynula při výbuchu rakety. Jen on sám přežil. Ptal se: "Kdy dostanu zpět své zbraně"? Ten článek o tom byl vypuštěn. Tony Blair ho nedržel v náručí, nedržel ani kterékoliv jiné zmrzačené dítě, ani žádnou krvavou mrtvolu. Krev je špinavá. Zašpiní vaši košili a kravatu, když v televizi pronášíte upřímný projev.
2000 amerických padlých vzbuzuje rozpaky. Jsou transportováni do svých hrobů za tmy. Pohřby jsou nenápadné, nikoho nevzrušují. Zmrzačení hnijí na svých lůžkách, někteří po celý zbytek svého života. Takže zahnívají jak mrtví, tak i zmrzačení, v různých typech hrobů.
Zde je výtah z básně Pabla Nerudy I'm Explaining a Few Things (Na vysvětlenou):
A jednou zrána všecko hořelo tu,
a jednou zrána hranice tu plály,
ze země šlehaly,
tvory požíraly,
a od té doby oheň,
prach zkázy od té doby
a od té doby krev.
Bandité s maury, lupiči s avióny,
bandité s prsteny, lupiči s hraběnkami
a černí mniši, mniši žehnající
zabíjet děti nebem přilétali.
A ulicemi proudila krev dětí,
jak dětská krev jen prostě proudit zná.
Hyeny, kterých hyena se zříká,
plazové, které nenávidí plaz!
Viděl jsem všude před vámi se zdvihat
španělské země spravedlivou krev,
která se vzdouvá, vás by všecky spláchla
jedinou vlnou hrdosti a dýk!
Hleďte, vy zrádci,
smečko generálů:
hleďte, je mrtev, mrtev je můj dům,
hleďte, jak v troskách španělská je zem!
Však místo květů ze všech mrtvých domů
žhavého kovu šlehá bílý blesk,
avšak z každé díry, ze všech pórů Španěl
Španěly nové pramení a vrou,
však puška míří ze všech mrtvých dětí,
však každý zločin lůnem stal se střel,
jež najdou jednou srdcí vašich střed.
Proč nezpívá vám, budete se ptát,
o květech básník, o milostných snech,
o velkých sopkách rodné země své?
Údolí vizte krví zaplavená,
přijďte a vizte po ulicích krev! *
(* ze sbírky básní Španělsko v srdci, nakladatelství Svoboda, Praha 1946)
Chtěl byl říci zcela jasně, že při citaci z Nerudovy básně nikterak nesrovnávám republikánské Španělsko s Irákem Saddama Husseina. Cituji Nerudu, protože jsem v soudobé poezii nikde nečetl tak silně emotivní popis bombardování civilistů.
Již jsem řekl, že USA nyní vykládají zcela bezostyšně karty na stůl. Je tomu tak. Jejich oficiální hlásaná politika se teď definuje jako "plné spektrum nadvlády". To není můj výraz, je jejich. "Plné spektrum nadvlády" znamená kontrolu nad pevninou, mořem, vzduchem a vesmírem a všemi příslušnými zdroji.
USA nyní disponují 702 vojenskými základnami ve 132 zemích po celém světě, ovšem s čestnou výjimkou Švédska. My dobře nevíme, jak se tam dostaly, ale prostě tam jsou.
USA vlastní 8000 aktivních a použitelných nukleárních hlavic. Dva tisíce jsou na "zmáčknutí spouště", jsou připraveny ke spuštění s 15 minutovým varovným poplachem. Vyvíjejí nové systémy jaderných sil, známých jako drtiče bunkrů. Britové, kteří vždy loajálně spolupracují, chystají se jimi nahradit svoji vlastní nukleární raketu Trident. Rád bych věděl, na koho míří? Na Osama Bin Ládina? Na vás? Na mne? Na Joe Dokese? Na Čínu? Na Paříž? Kdo to ví? Ale víme, že toto dětinské šílenství - vlastnit nukleární zbraně a vyhrožovat jejich použitím - je jádrem současné americké politické filozofie. Musíme si stále být vědomi toho, že USA jsou neustále ve stavu vojenské připravenosti a neprojevují žádnou známku jejího uvolnění..
Několik tisíc, ne-li milionů lidí v USA samotných jsou postupem své vlády zhnuseni, stydí se za ně a jsou pobouřeni akcemi své vlády, ale za současného stavu věcí nejsou dosud soudržnou politickou silou - dosud nejsou. Ale úzkost, nejistota a obavy, které každodenně v USA vzrůstají, se patrně nesníží.
Vím, že prezident Bush má náramně kompetentní pisatele projevů, ale já bych mu nejraději při tom pomáhal jako dobrovolník sám. Navrhuji následující krátký projev, který může přednést k Američanům v televizi. Vidím ho v duchu vážného, pečlivě učesaného, získávajícího si lidi, upřímného; často klamající, někdy se zahořklým úsměvem, zvláštním způsobem atraktivní, každým coulem chlap.
"Bůh je dobrý. Bůh je veliký. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bůh Bin Ládina je zlý. Je to zlý Bůh. Bůh Saddama byl zlý, pokud vůbec nějakého měl. Byl barbar. My nejsme barbaři. My neusekáváme lidem hlavy. My věříme ve svobodu. Bůh také. Já nejsem barbar. Jsem demokraticky zvolený vůdce svobodu milující demokracie. Jsme soucitná společnost. Popravujeme na elektrickém křesle a dáváme soucitné smrtící injekce. Jsme velký národ. Nejsem diktátor. On je. Nejsem barbar. On je. A je. Oni jimi jsou všichni. Já mám morální autoritu. Vidíte tuto pěst? To je moje morální autorita. A na to nezapomeňte."
Život spisovatele je vysoce zranitelná, téměř obnažená činnost. Nad tím nemusíme brečet. Spisovatel si to vybral a lpí na tom. Ale pravdou zůstává, že jste vystaven všem větrům, z nichž některé jsou opravdu mrazivé. Jste sám jako kůl v plotě. Bez přístřeší, bez ochrany - pokud nelžete - v kterémžto případě jste si vytvořil svoji vlastní ochranu a - dalo by se namítat - stáváte se politikem.
Zmínil jsem se dnes večer několikrát o smrti. Chtěl bych teď ocitovat jednu svoji báseň nazvanou Death (Smrt):
Kde bylo nalezeno mrtvé tělo?
Kdo nalezl mrtvé tělo?
Bylo mrtvé tělo mrtvé, když bylo nalezeno?
Jak bylo mrtvé tělo nalezeno?
Kdo nalezl mrtvé tělo?
Kdo byl otcem nebo dcerou nebo bratrem
nebo strýcem nebo sestrou nebo matkou nebo synem
mrtvého a opuštěného těla?
Bylo to tělo mrtvé, když ho opouštěli?
Bylo to tělo opuštěno?
Kým bylo to tělo opuštěno?
Bylo to mrtvé tělo nahé, nebo oblečené na cestu?
Co vás přimělo prohlásit to mrtvé tělo za mrtvé?
Prohlašujete to mrtvé tělo za mrtvé?
Jak dobře jste znal to mrtvé tělo?
Jak jste věděl, že to mrtvé tělo je mrtvé?
Umyl jste to mrtvé tělo
Zavřel jste mu obě oči
Spálil jste to tělo
Nechal jste je opuštěné
Políbil jste to mrtvé tělo
Pohlížíme-li do zrcadla, myslíme si, že vidíme přesný obraz. Ale pohneme-li se o milimetr, ten obraz se změní. Skutečně se díváme na nekonečnou řadu odrazů. Ale někdy musí autor zrcadlo rozbít - na druhé straně zrcadla na nás totiž zírá pravda.
Věřím, že přes obrovskou nejistotu, která existuje, neustupující, neodchylující se, pevné intelektuální určení je povinností, abychom jako občané definovali skutečnou pravdu o našich životech a našich společnostech, která spočívá na nás všech. Té se nevyhneme.
Pokud takovéto určení není ztělesněno v naší politické vizi, nemáme naději obnovit to, co jsme téměř ztratili - lidskou důstojnost.
Přeložila DAGMAR TRUXOVÁ
Autor: Harold Pinter
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)