Za malířem a grafikem Miroslavem Hourou
Málokoho jsem poznal za svého života tak hluboce, jako jsem niterně poznal skvělého českého malíře a grafika, překrásného charakterního člověka Miroslava Houru. Narodil se 3. srpna 1933 v Krhanicích na Sázavě, ale byl celým svým tvůrčím životem spjat se severními Čechami, zejména s Ústím nad Labem. Málokoho ze svých kamarádů jsem mohl od prvního setkání považovat za zcela nenahraditelného a pociťovat k němu vztah, jaký se nedá žádnými slovy vyjádřit. Měl velké ruce a čisté srdce. Uměl malovat a kreslit, uměl vzít rydlo a dláto, tužku, pastelku i štětec do ruky a kouzlit. Uměl do soch vestavět velké balvany. Menhiry.
Když někteří výtvarně přeodění umělci později namítali, že jeho tvorba je až příliš placatá, sváděli jej ke zradě.
Říkali mu, že je čtyřprsťák a on na ně kašlal. Nechtěl být ani Vladimírem Komárkem ani Josefem Jírou, přitom jej oba zmínění měli nesmírně rádi a obdivovali ho. Stejný vztah měl on k nim.
Říkali to o něm jiným, i mně - ale málokdy to sdělovali nahlas na veřejnosti. Zklamal se v mnoha lidech, nikdo se nezklamal v něm.
Měl jsem vždycky i své vlastní hodnocení jeho díla, proto jsem jej mohl milovat.
Miroslav Houra byl vždycky nesmírně šťastný především svou velkou prací. Trpěl, když mu ji kdokoliv bral. Pouštěl se jako živel do monumentálních zakázek v architektuře. Vytvořil bránu ústeckého kostela, vytvářel mozaiky v sídlištích i ve školách, vytvořil největší evropskou reliéfní mozaiku v centru města Ústí nad Labem. Zcela určitě jednou zvítězí svým pojetím a dokonalostí, až vymře lidská omezenost a tupost ambiciózních kariéristů jakýchkoliv společenských převratů. Po roce 1989 z ní musel odstranit kdysi rovněž vnucené heslo socialistické ústavy (jinak heslo Velké francouzské revoluce) a nahradil ji převoznickým domečkem ze Sázavy ze svých rodných Krhanic! Právě teď ji místní mocní potentáti s ptačími logy a symboly obkličují jinými stavbami. Poté, co ji chtěli ještě nedávno vůbec zničit a rozdrtit na prach.
Miroslav Houra se učil malovat u velkých duchů doby, od raného mládí miloval Vincenta van Gogha, Marka Chagalla, Fernanda Légera, stejně jako obdivoval Maxe Švabinského, Cyrila Boudu a své další profesory.
Vynikl figurativní grafikou, vtělil ji do obrazů i drobné grafiky. Od roku 1954 do roku 2005 vytvořil přes 500 novoročenek, téměř tisíc exlibris, desítky kalendářů (poslední vinařský pro rok 2006) a desítky knižních ilustrací.
Mezi opravdové skvosty výtvarné tvorby patří Hourovy obrazy s reliéfními rámy. O nich řekl: ".Obraz má proto rám, aby malíř věděl, kde skončit. Plastičnost reliéfního rámu má nádhernou příchuť zápasu s konkrétním materiálem. Lipové dřevo medově voní, i když závěrečná polychromie, voskování původní chutě přehluší. Proces vzniku je pro autora větším zážitkem než výsledný tvar. Ten dlouhý čas se k principu spojení obrazu s reliéfním rámem vracím. Musím se vracet, je to posedlost." Výtvarné tvorbě trpělivě učil děti a mládež.
Vyměnili jsme si spolu za život mnoho set dopisů, přicházely do našich domovů po desítiletí každičký týden, někdy i dvakrát, téměř do konce roku 2005! Mirek si denně vedl svůj profesní a životní deník!
Miroslav Houra byl nejenom velký umělec - ale i velký český vlastenec. Vlast jej za jeho lásku k sobě velmi často nesmírně trestala.
Sám vyšel z kamenického posázavského kraje, jeho bílý převoznický domeček na sázavském břehu zdobil téměř každou jeho grafiku, stejně jako se na ní objevoval převozník a pištci, většinou na koních.
Houra vynikl - jak už jsem zmínil - svými reliéfními rámy, na něž přecházely jeho obrazy: Vzkříšení, Charón, Pocta rodnému kraji, Vzpomínka...
Po roce 1970, počátkem normalizace, byl Miroslav Houra vyhnán z KSČ a poznamenán Kainovým znamením neposlušnosti. Prověrkoví komisaři ze severních Čech začali po létech nesmírně citlivému umělci jeho hříchy odpouštět. Dokonce jej ověnčovali vavříny, které jim nakonec hodil na hlavu.
Jak krutá a nesmyslná byla rozhodnutí o vyobcování velkého člověka, který měl hluboko ve své duši zakotvenou sociální spravedlnost a vštípenou touhu zápasit o pravdu a o nejčistší lidské vztahy! Ještě dnes je tento odsouzeníhodný čin mementem té doby. S touto nespravedlností se nemohl Miroslav Houra smířit do posledního vydechnutí. Přesto nikdy svůj zápas nevzdal.
V osmdesátých letech, kdy se mu i pracovně začalo více dařit, žil radostnou nadějí, že čas i doba spějí ke skutečné svobodě. Myslel si, že polistopadové období bude znamenat více svobody a demokracie pro všechny i pro něho samotného.
Nakonec jasně pochopil, že nic takového se nestalo a nestane, že zvítězila vláda peněz nad lidmi a k moci se prodrali neskuteční kariéristé a podvodníci!
Chtěli spolknout i Miroslava Houru a nejednou jej zcela bezostyšně vláčeli stokou vlastní hanby.
Miroslav Houra byl členem Hollaru (od r. 1967) a Unie českých spisovatelů a s jeho tvorbou se čtenáři často setkávali i na stránkách Obrysu-Kmene.
Svůj optimismus vtěloval umělec do své tvorby, nikdy z něho však neprýštila žádná nenávist ani zloba.
Sám chtěl dávno realizovat rozsáhlou "Křížovou cestu" , naskicoval čtrnáct jejich zastavení, v malém je vyřezal do lipového dřeva. Nenašel však žádného realizátora.
Vlastní křížovou cestu však sám do posledního kroku prošel.
V prosinci 2005 uklouzl na ústecké ulici a nešťastnou náhodou se těžce zranil, z kómatu se již nikdy neprobral k plnému vědomí.
Zemřel ve čtvrtek 19. ledna 2006 ve věku 72 let.
Odešel vzácný člověk a velký český malíř a grafik.
Tolik věřil, že náš svět se za jeho vlastního života, který tolik miloval, přece jenom změní k lepšímu.
Miroslav Houra nemá v české výtvarné tvorbě žádnou obdobu, byl zcela a úplně svůj. Bude nám všem dohromady moc scházet.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)