Pan Hvížďala ukončil svou úvahu, vysílanou na počátku ledna Šestkou Českého rozhlasu a věnovanou vztahu médií a politiky či politiků, pádnou tečkou v podobě ortelu nad literaturou. Řekl, že »braku se přiblížila téměř celá oficiální literatura«. Měl samozřejmě na mysli literaturu po roce 1948 a před rokem 1989. Svým tvrzením chtěl mimo jiné doložit, že zákazem braku či bulvárního tisku se nic nevyřeší, protože brak pak proniká především do toho, co sám označil za »oficiální« literaturu, bulvár pak do toho, co by jistě sám označil za »oficiální« tisk.
Jelikož redakce v nakladatelstvích, novinách i časopisech tu byly, jak se pan Hvížďala určitě domnívá, především hlavně a nejspíš výlučně od toho, aby se na světlo boží dostalo jen to, co bylo možné považovat za »oficiální«, neboli tak či onak souhlasící s vládnoucí mocí, pak by do této »braku se blížící« literární produkce bylo třeba zařadit veškerou vydanou literaturu, včetně těch (Kundery, Klímy, samozřejmě Hrabala atd.), kteří by panu Hvížďalovi měli jeho zařazení do braku určitě za zlé. A ani literární kritika by nad tím nejásala. Že by vycházela vůbec nějaká literatura a redakce nebyly nástrojem pusté diktatury, nýbrž existence literatury, to si radši vůbec nepřipouštějme. Měl by nám to za zlé pan Hvížďala.
Když se pak po roce 1989 literatura nevydávaná čili »neoficiální« stala naopak literaturou »oficiální«, nedošlo k tolik očekávanému zjištění zásadního rozdílu mezi jednou a druhou. Pokud se »braku blížila« oficiální literatura předlistopadová, ve stejné míře se jí blížila literatura neoficiální. Rozdílná byla pouze stanoviska vůči společnosti, v níž obě vznikaly, ta však sama o sobě existenci nebrakové literatury nezaručují.
Pravda literatury (a ne »pravdivost«, zapomenuté kritérium padesátých let, které si pan Hvížďala kupodivu bere za své a povyšuje je na kritérium estetické) je »být literaturou«, nacházet sebe samu v dosud nezaznamenaném společenském kontextu a umět toto místo pojmenovat.
Pan Hvížďala se obezřetně vyhnul ošidnému rozlišení mezi literaturou »svobodnou« a »nesvobodnou«. Svoboda literatury nespočívá jen v tom, zda se promění či nepromění v knihy. Literatura žije od svých počátků v dvojznačnosti, která jí svobodu odnímá. Tou dvojznačností je právě kniha. Literatura je textem a zároveň knihou, která se prodává, je zbožím. Jenže psaní, jehož výsledkem je literatura, ale zbožím být nechce, pokud se ovšem nechce stát brakem. Text se stává knihou, pokud svolí stát se zbožím. Žádné zboží však není svobodné, nevolí si konzumenta, konzument si volí je.
Autor, který ze všech sil chce, aby se jeho text stal knihou a kniha pak úspěšným a zisk přinášejícím zbožím, se při psaní musí stávat hypotetickým čtenářem, který ji bude číst. Tvoří a zároveň stvořené konzumuje; aby byl tvůrcem, musí být konzumentem. Jeho tvůrčí svoboda je iluzí od samého počátku a je jí tím více, čím je vláda trhu pevnější a důslednější.
Trhu nezáleží na literatuře, ale na knize. Trh je žalář, do něhož je literatura vsazena na doživotí. Útěk se může výjimečně povést (povedl se Joyceovi, Rimbaudovi, atp.), ale až po autorově smrti.
Myslí-li pan Hvížďala výrazem »brak« nadměrnou konzumnost a konzumovatelnost, pak si nemohl nevšimnout, že ta se dnes zmocnila literatury jako takové a jako nikdy předtím. Vytvořila dokonce nejen brak konzumní, ale »postmoderní«, charakteristický ochablostí jazyka a ztrátou postoje jak vůči světu, tak vůči literatuře, čímž budí dojem tvůrčí svobody. V tomto případě bývá kniha zbožím určeným pouze jejímu autorovi a jeho přátelům, pokud jim ji sám koupí.
Obdobou brakovosti literatury je bulvárnost médií. Usilují o přízeň čtenáře zhruba stejně jako brak, bulvárnost proniká do médií týmiž dveřmi, jakými se dere do literatury. Podobají se dveřím do supermarketu. Pod maskou investigativnosti a občanské angažovanosti se skrývá nutnost vytvořit skandál, který znamená další čtenáře. Bulvár otevírá dveře braku a brak bulváru, kráčejí ruku v ruce a ani na okamžik se nepustí.
»Zbrakovění« literatury a médií je zbrakověním konzumenta a společnosti. Banalita zdánlivě odháněná a ve skutečnosti vytvářena skandály a televizním řehotem houstne jako smog, ve kterém už brzy jeden na druhého neuvidíme. Tentokrát v něm zabloudil i pan Hvížďala. Banální úsudky jsou brak, který se ovšem nenachází tam, kde by jej pan Hvížďala rád měl.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |