František Stoklasa, člen Unie českých spisovatelů a stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, slaví 14. února sedmdesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě, napsal básník Jiří Wolker, aby vyjádřil rozměr pokory před nebe se dotýkající velikostí přírody a lidskosti. Staneš se menším a ještě menším, až budeš nejmenším na celém světě a zcela zanikneš v davu prolézajícím hypermarkety, přikázal duch neviditelné ruky trhu, pronikající hluboko do vědomí fascinovaného a pokořeného přívalem věcí, nabízejícím ceny přijatelné pro střední vrstvy a něco levnějšího k jídlu i pro vrstvy o trochu nižší. Jedno je o velikosti a pokoře, druhé o malosti a pokoření. Problém je v tom, že dnes se to snadno poplete a zamění.
Kde jsou ty časy, kdy nejvyšší revolucionář sliboval obchůdky a hospůdky. V zájmu pravdy je nutno připustit, že obchůdky a hospůdky sice existují, avšak ve stínu tržních katedrál obchodních řetězců, od kterých se i větší obchody drží v uctivé vzdálenosti. Konec konců, podobně je tomu s pravdou a láskou, jejichž zvěstování zvedlo kdysi davy ze židle. I tady je v zájmu pravdy a lásky nutno přiznat, že se skutečně najdou odvážlivci odhodlaní vyslovit pravdu, marně však hledající v mediálním veletoku posluchače, že se najdou jednici snažící se milovat bližního, obtížně ho však hledající v tržním davu. Lidí je hodně, bližních málo, bližní jsou vzdáleni. V tržních katedrálách je nenajdeš, spíše v hospůdkách a obchůdkách, a to ještě v těch levnějších.
Již dříve, celá staletí, se lidé nacházeli ve stínu či pod klenbami katedrál. Architektura těch původních však svými vertikálami mířila a dodnes smíří k nebi, k vesmíru, a symbolizuje převahu ducha nad hmotou, věčnosti nad přítomností. Panorama mnohých měst si bez nich a bez jejich věží dodnes nelze představit. Pak přišly katedrály v podobě velkých továren s vysokými komíny a vysokými pecemi. V jisté době - v době zavržené, požívaly úcty jako chrámy práce, ve kterých duch a hmota splývaly v jedno a ve kterých pracovat bylo věcí cti a slávy. Ty vyšly z módy. Ona také práce už není věcí cti a slávy.
A tak klasickým chrámům i samému Bohu přetahují "klienty" o nedělích a svátcích celkem úspěšně chrámy trhu, symbolizující triumfální vítězství hmoty nad duchem. Jejich architektura ve slohu, který by snesl označení "arogantismus" (tedy od slova arogantní, abychom si rozuměli), zatím naštěstí neoplývá vertikálami, takže nehyzdí prostředí do výše, ale o to více tak činí v rovině horizontální, do šíře. Přikázání, podle kterého je třeba den sváteční světit, sice platí i nadále, pouze způsob svěcení je odlišný: nikoli na modlitbách či rozjímáních, ale účastí ve hře prodávání a nakupování. Kdo na to nemá, ať jde z kola ven.
Abychom nekřivdili příliš, chrámy trhu nejsou jen "super" a "hyper", ale také "multi", tedy víceúčelové, neprotékají jimi jen statky hmotné, ale tu a tam i výtvory tak říkajíc duchovní. V rámci nakupování lze zajít i do kina, jinde se najdou i knihy či jiné předměty rázu kulturního, aby se neřeklo, že jsme barbaři bez duše, ale aby současně bylo jasné, že i duše je na prodej a že její produkty lze přibalit k čemukoli.
Takové multicentrum je přímo ideálním cílem rodinného výletu s dětmi o víkendu. Čím delší dobu v něm člověk stráví, tím více pociťuje svoji sounáležitost s trhem, tím hlouběji a ochotněji sahá do kapsy, aby se ještě rychleji roztáčela kola prodávání a nakupování, které už není jen pouhým uspokojováním potřeb, ale přímo cílem a smyslem bytí. Zejména ve dnech předsvátečních se již tento typ nakupování sám stává svátkem a den sváteční už jen jeho pouhým dozníváním. Poslouchat před Vánocemi spolu s básníkem, jak hlas zvonů táhne po závějích a v dáli tiše zaniká, a cosi o tom, že všechny struny v srdci znějí, atd. atd., je vskutku jen nepatřičný anachronismus, znevažující svátosti tržního hospodářství.
Nabízí se otázka, jak nalézt slovo, které by výstižně pojmenovalo budování tržních monumentů spojených koridorem řetězců, po kterých proudí věci jedním směrem a zisky směrem druhým. Na počátku byly supermarkety, nyní máme hypermarkety a při troše fantazie, spíše bujné než tvořivé, lze očekávat megamarkety, do kterých se přímo mezi regály bude jezdit v autech a dlouhými chapadly, řízenými počítačem od volantu, se bude zboží nakládat do zavazadlového prostoru. Když se to všechno podtrhne a sečte, je název na světě: superhypermegalomanie. Výhodou takto vytvořeného názvu je možnost jeho dalšího prodlužování, pokud stále mohutnější veletok věcí a zisků plynoucích po řetězcích obchodních společností bude vyžadovat další monumentalizaci budování tržních katedrál.
No a co člověk? Ten bude menší a menší úměrně tomu, jak se bude tržní dav rozmnožovat a jak budou svatostánky trhu nabývat na významu a na velikosti. Může se ale také naopak snadno stát, že tržní moloch se přesytí, řetězce se přetrhnou nebo přesměrují jinam, děti našich dětí si najdou jiné cíle víkendových výletů - velké nákupy si beztak pořídí přes internet, chrámy trhu osiří.
Co potom s nimi? Těžko říci. Každá doba za sebou zanechá nějaké pomníky. Hlavně když přestanou vrhat stín na slibované obchůdky a hospůdky, ve kterých se člověk potká s člověkem a nikoli s anonymním davem.
Autor: František Stoklasa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |