K těm architektům, kteří dělili svůj čas mezi vlastní architektonickou tvorbu a jejich teoretickou reflexi, patřil i Karel Honzík. Letošního 2. února uplynulo již 40 let od jeho úmrtí (1900-1966). Dlouholetý profesor ČVUT bývá řazen k funkcionalistům, a to jak z hlediska své architektonické tvorby, tak i teoretické reflexe, která v kontextu českého myšlení o architektuře sehrála, a to nejen ve své době, velmi významnou roli.
K jeho nejvýznamnějším realizovaným stavbám patří Všeobecný penzijní dům v Praze, dnešní Dům odborů (spolu s architektem J. Havlíčkem). Za soustředěnou pozornost, a to právě dnes, stojí jeho rozsáhlá teoretická práce. Již ve 30. letech koncipoval své stěžejní myšlenky, které soustavně publikoval v tisku i v knižní podobě. Jeho představa o smyslu, možnostech, poslání "lidských" zásahů do okolního světa měla tak svou konkrétní i teoretickou, někdy až vizionářskou podobu. Mám na mysli jeho představy o budoucí Praze, tedy Praze našich dnů. Jeho vize však přinášely konkrétní řešení. Podal návrhy, jak udělat ze zahlceného města město příhodné k životu. Jak koncipovat dopravu, aby sloužila a nepřekážela, jak a kde vytvořit oázy pro život. Bohužel vývoj našeho velkoměsta jde právě opačným směrem.
Honzík byl funkcionalista jako architekt i jako teoretik. Jeho přístup k životu vycházel z širokého a plastického chápání a respektování funkčnosti. Ke své funkcionalistické estetice dochází na základě mnohaleté soustavné výzkumné činnosti na pomezí různých disciplín. Výsledky pak publikuje na stránkách různých periodik, především Volných směrů, Almanachu Kmen, Musaionu, Přítomnosti, Stylu, Kvartu, Práva lidu, Stavby, Lidových novin a Architektury.
Jeho funkcionalismus zásadně dodržuje jeden základní předpoklad: respekt k člověku. Veškerá funkčnost vychází právě z něj a zase se k němu vrací. Respektování a vciťování se do nějaké situace, nějakého vztahu, nějaké funkce, nebylo pro něj jen teoretickým východiskem, ale mělo svůj zdroj v hlubokém přesvědčení. Jeho úvahy týkající se široké oblasti uměleckého i mimouměleckého estetična vycházejí z aktivního pojetí všech jevů a dějů, jsou chápány doslova v "provozu". Jde o aktivní vztah, o stálý proces. Příznačný je například název článku, který v roce 1933 uveřejnil v Almanachu Kmen s názvem Domy na kolech.
Předností Honzíkova esteticko-výtvarného pohledu je soustavně respektovaná historická dimenze. V historických souvislostech chápe a posuzuje funkční adekvátnost či neadekvátnost, s jakou se určitá doba vyrovnává se vztahem estetického rozměru a praktických požadavků. Ideálem je pro něj funkční vyváženost, kterou chápe jako harmonii. Svým způsobem předběhl Honzík svou dobu. V častých diskusích, které stavěly přírodu proti civilizaci a chápaly ji jen jako služku, která se musí přemoci, nezastával naivní stanovisko, které se však přímo nabízelo, obhajující přírodu proti technice, ale žádá po technice, aby se přírodě podrobila a přizpůsobila, aby ji respektovala.
Do poválečného období vkládal Honzík velké naděje. Nešlo mu jen o architekturu, ale o celkovou proměnu života, kde architektura a vše, co vytváří prostředí lidského života, je jen podmínkou nového životního stylu. Považoval své studie ne za odborná či dokonce vědecká díla, ale v podstatě za práce šířící osvětu nového životního způsobu. Již v roce 1945 vychází útlá knížka Za novým životním slohem. Text je doplněn Honzíkovými typickými kresbami a obsahuje problematiku vyjádřenou názvy kapitol, jako například: Co je sloh? Proč je sloh? Má naše doba svůj vlastní sloh? Tvorba nového lidového životního slohu. V závěru autor vysvětluje pohnutky, které jej vedly k vydání tohoto textu a zdůrazňuje: "Úvahy o tvorbě životního slohu se snad mohou zdát poněkud utopickými pro dobu poválečnou, kdy je nutno řešit základní otázky existenční pro široké vrstvy. Mnoho hodnot je zničeno, města zpustošena a prvním úkolem bude asi vybudování základní výroby. Přesto však lze z tohoto bezděčného zjednodušení čerpat optimism. Co jiného se tu naskýtá modernímu člověku, než budovat od začátků, od prvků, jak to požadoval elementarism. Probili jsme se ke skutečným hospodářským prvkům a jen z nich může vyrůst nový životní sloh, který bude patřit jen své a žádné jiné době".
Pro Karla Honzíka byla situace po roce 1945 inspirativní nejen po stránce teoretické, tedy především esteticko-architektonické, ale zajímal se i o problematiku konkrétní. V článku z roku 1946 vehementně upozorňuje na devalvaci tvůrčí práce, kdy nositel nové myšlenky, autor, je ohodnocen mnohem méně než pouhý zprostředkovatel. Porovnává práci spisovatele a třeba knihkupce, nakladatele a jejich finančního ohodnocení. Je přesvědčen že "Nebudeme mít skutečně původní tvorbu, jestliže tato tvorba nebude hmotně odměňována, aspoň jako tak jako práce zprostředkující, reprodukční a výkonná". Kdyby se Honzík dožil našich osvícených let...!
K problémům vztahu dobové společnosti a jejích hmotných projevů se vrací v studii Společnost a sloh (1947). Vychází z Protagorovy věty Měřítkem všech věcí je člověk. K tomuto prostému definování vztahu člověka a jeho životního prostoru přidává, že člověk v tomto vztahu nefunguje pouze "jako jednotlivec, ale i jako člen společnosti". V podstatě vidí dvojí přístup koncipování a budování obyvatelného prostoru: kolektivní a individuální. Prosazování obou krajností považuje za nebezpečné jak pro vývoj architektury, tak pro společenské vztahy.
Dnes bychom měli podtrhnout to nejzásadnější: Honzíkovo celoživotní snažení, kdy na pozadí hlubokých znalostí dějin a teorie architektury byl schopen propojit řadu oblastí mimouměleckého estetična, jako estetiku prostředí, oblékání, situací, předmětů do souborného problému nazvaného Tvorba životního slohu. Právě v této komplexnosti vidění estetické problematiky spočívá přednost a stálý přínos myšlení Karla Honzíka.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |