Oldřich Rafaj byl už šestatřicetiletý, když po letech práce literárněhistorické (debutoval knihou o literatuře na Ostravsku 1945-1960 Literatura a současnost, 1963), literárně kritické a překladatelské (zvláště z polské a slovenské poezie) našel odvahu přijít s první knihou svých veršů To nejbližší; to se kritikům jen tak nepromíjí, mají se držet svého kopyta. Vždy tvrdohlavý autor si však nedal pokoj a následovaly Tři poémy a testament (1984), Báseň o zemi (1985), Noční přesun (1986) - a pak, když čas sametovou oponou trhnul, až 1995 (u Strože v mnichovské PmD a pod pseudonymem Josef Klaner) Psí čas, pod stejným jménem a nákladem Výboru národní kultury a Nadace Futura Černé blesky (1996) a potom jako separát Zpravodaje VNK už zase pod vlastním jménem Prameny cest (podle tiráže 2000, vyšlo později).
Zatímco bratr (dvojče) Oldřicha Rafaje Miroslav (1934-88), absolvent fakulty lesního inženýrství, prosadil se jako prozaik a žil po celý život na severní Moravě a ve Slezsku, nakonec co ředitel ostravského nakladatelství Profil, Oldřich Rafaj, který vystudoval češtinu a polštinu na filozofické fakultě v Brně a po redaktorských letech v Profilu zakotvil v Praze, kde se stal nakonec šéfredaktorem Literárního měsíčníku, poměrně dlouho odolával pokušení uplatnit se v literatuře jinak než jako její kritik, literární historik, překladatel a redaktor. Až do konce osmdesátých let psal poezii jako osobní doplněk svého hlavního úsilí, navraceje se ke svým rodinným, rodovým, krajovým kořenům a k tradici svého kdysi nepředstavitelně chudého a tvrdého, za války partyzánského kraje.
Po roce 1989 se jeho vždy střídmé, bezozdobné, na literární módu se neohlížející verše paradoxně staly jeho hlavním podílem na literatuře vzdorně a tvrdošíjně oddané ideám sociální spravedlnosti a solidaritě proti atakům a aroganci bohatství, bezohledného trhu a pokrytecké moci.
Stíhán nemocemi a jinými strastmi doléhajícího stáří Rafaj zůstává, jako vždy byl: nepoddajný, přímý, bez sebemenší snahy - pro dnešek tak příznačné - se zalíbit. Sílu pro uchování své integrity i naději navzdory všemu konzumnímu (a konzumní způsob života zajišťujícímu politickému) běsnění čerpá Oldřich Rafaj, odkud také odjinud, ze své nejosobnější zkušenosti s krajinou a lidmi svého srdce.
Jeho zatím poslední sbírka veršů PAMĚŤ SRDCE (nakl. Šárka, Přerov 2005) dovršuje, co se rýsovalo už od první autorovy sbírky veršů. Nejnovější sbírka, s apostrofou Matce na začátku (uvnitř knížky je - rovněž v básnické próze - apostrofa Otci a závěr tvoří básnická próza Krajina mého srdce, už tím názvem hlásící se k Vilému Závadovi) na to přímo upozorňuje, je v ní přetištěna báseň Všecko tvé, která se objevila už v debutu veršem z roku 1980.
Jednou jistě nějaký adept literární vědy vyhledá všechny básně, jimiž Oldřich Rafaj zrál ke své Paměti srdce, ať už to bylo v Básni o Zemi před dvaceti lety Výročí mého tatínka a jeho syna, ať v Černých blescích před devíti lety báseň Maminka chová na rukou svou dcerku. Oldřich Rafaj věru neobjevuje svou hlubinu bezpečnosti až nyní. Proto také má jeho vyznání i touha po láskyplném pohledu a pohlazení tolik přesvědčivosti.
Součástí Paměti srdce jsou i namnoze drásavé Kladrubské zlomky (zřejmě vytěžené z rehabilitačního pobytu), minicyklus prosvětlených Básní z Ochridu, ale sbírka se uzavírá verši Ze zuberského sešitu, tedy z inspiračního zdroje dětství a rodiny, v němž je těžiště celé knížky.
Paměť srdce tak tvoří s Prameny cest z doby před pěti roky dilogii; k paměti dospívání v Odrách nyní tu přibyla paměť ještě hlouběji zabírající ke kořenům, ke kořenům lidskosti, poezie života a básníka, který se podobá krajině svého srdce.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |