Měl jsem štěstí, že jsem mohl osobně poznat Roberta Kalivodu (1923-1989), velkého českého marxistického filozofa. Nejprve jsem těžil z jeho knih; Husitská ideologie byla pro můj vývoj zásadní událostí. Pak se stalo, že jsem měl možnost s Robertem Kalivodou i osobně diskutovat, opakovaně probírat jednotlivá velká témata jeho intelektuálního a politického života. Byl to on, kdo mne utvrdil v přesvědčení o klíčovém významu Ernsta Blocha pro myšlení dvacátého století, a to nejen v marxismu.
   Druhá významná, zakladatelská postava západního marxismu, Ernst Bloch, se narodil 8. června 1885 v Ludwigshafenu v rodině úředníka bavorských železnic. Už jako gymnazistu ho zajímala filozofie. Roku 1905 začíná studium v Mnichově. Zajímá se tehdy především o Edmunda Husserla a Maxe Schelera. Vedle filozofie studuje Bloch i hudbu a fyziku. Po roce přesídluje do Würzburgu, kde už po šestém semestru napsal disertaci o Heinrichu Rickertovi, což ukazuje také sílu jeho nadání.
   Od roku 1912 sídlil Bloch v Heidelbergu, ve městě, kde se tehdy potkávali mladí vědci. Hrál v tom zvláštní roli Max Weber, u kterého se setkávali lidé úplně odlišných názorů. V těch dobách vykonal Bloch krátkou cestu do Budapešti, kde poznal G. Lukácse. Vlastně to byl Lukács, kdo uvedl mladého Blocha do Weberova domu.
   Roku 1918 poznal Bloch v Bernu Waltera Benjamina, se kterým ho pojily společné zájmy, zvláště pokud jde o možnosti jazyka z okruhu vyjádření utopického poznání. Po přečtení Blochova Ducha utopie (1918) napsal Benjamin známému, že za mnohé vděčí Blochovi; dodal ale, že sám autor je nejméně desetkrát zajímavější než jeho práce. Přátelství Blocha s Benjaminem trvalo více než dvacet let do jeho tragického konce na útěku před nacisty roku 1940. Po první světové válce se Bloch vrátil roku 1918 ze Švýcarska, kde pobýval, do Německa; nejdříve do Berlína, poté do Mnichova, kde vydal práci Thomas Müntzer jako teolog revoluce (1921).
   Bloch hodně cestuje a přikládá tomu velký význam. Nabývat zkušenost ("erfahren") vyvozuje od jezdit ("fahren"). Roku 1924 byl v Itálii, 1925-1926 ve Francii a Tunisu, 1929 v Rakousku. Spolupracoval s redakcemi Frankfurter Rundschau a Vossische Zeitung a uveřejňoval tam své fejetony. Do Berlína se vrátil roku 1930 a vydal tam sbírku esejů, aforismů a krátkých povídek pod názvem Stopy. Hořká ironie dílka Německá školní písemka, vydaného v březnu 1933 v časopisu Das tage-Buch vedla k jeho druhé emigraci. Nacistický list Völkischer Beobachter reagoval tak ostře, že Blochovi zbyl jen kvapný útěk. Emigrace zavedla Blocha do Curychu (1933), Vídně (1934), Prahy (1936-1938) a USA (1938-1949).
   V roce 1935 v Curychu vyšla jeho kniha Dědictví této doby. Dílo bylo napsáno hlavně v letech 1924-1932. Vyvolává dojem sbírky různých fragmentů esejů, aforismů a zpráv. Ale převládá otázka: Jak se Němci mohli propadnout do osidel nacistického barbarství? Proč rozklad došel vyjádření v orgiastickém opojení, které ovládlo pochodující kolony? Jak mohli selhat tzv. Němečtí křesťané? Vznešeného snu středověkých mystiků o třetí říši bylo zneužito nacistickou propagandou pro hnusné cíle. Hlavní slabost boje s fašismem v Německu viděl Bloch v podcenění významu boje s nacistickou ideologií.
   Do Německa se Bloch vrátil až v roce 1949 a stal se vedoucím katedry dějin filozofie Lipské university. Roku 1951 vydal vynikající práci Subjekt - objekt. Vysvětlivky k Hegelovi. Ovšem hlavní dílo Blochovo, Princip naděje, vyšlo celé až roku 1959 ve Frankfurtu nad Mohanem. První dva díly vydal ovšem už předtím v Berlíně po návratu do Německa roku 1949. Kniha je ohromující a originálními myšlenkami nabitá encyklopedie lidských snů, tužeb a utopií.
   Roku 1961 odešel jako emeritovaný profesor do Tübingenu. O tři roky později vydal Tübingenský úvod do filozofie. Kontroverzní práce Ateismus v křesťanství vyšla roku 1969, tři roky poté (1972) pak kniha věnovaná "příteli z mladých let" Lukácsovi, která nesla název Problém materialismu. Jeho dějiny a jeho podstata. Shrnující ráz mělo dílo Experimentum mundi, které vyšlo ve Frankfurtu nad Mohanem 1975. Oslabení srdeční chlopně způsobilo Blochův odchod ze světa 4. srpna 1977. Bylo mu 92 let.
   Leszek Kolakowski nazýval Blochovu filozofii největší extravagancí naší doby. Ale nezvyklost vyjadřování tématu je v Blochově případě spojena s odkrytím úplně nového terénu filozofie. Bloch postuluje především odmítnutí jakéhokoliv "analytického nihilismu", požaduje celkovou opci pro "živý proces". Člověk nemusí souhlasit se svéráznou koexistencí s prázdnotou. Opozice Blocha proti ochuzení myšlení, které by někteří chtěli zaměřit jen na výběr prostředků s ohledem na okamžité cíle, na bezprostřední příčinný svazek, se setkává s rostoucím zájmem. "Bloch nás uvádí do oblasti potenciálního bytí, umožňuje nám to plánování dějin v revolučních kategoriích".
   Hlavním úkolem člověka v usilování o objasnění bezprostředně prožívané chvíle je podle Blocha osvobození se od egoismu. Podobně stojí před společností úkol překonat inercii, která ovládá individualistickou buržoazní kulturu. Příliš vězíme v sobě. Jsme málo pro sebe navzájem. Lhostejně přecházíme kolem utrpení jiného člověka. A když se nám podaří pomoci druhému, přiblížit se k němu, ať už činně, nebo podsouvajíce mu naše myšlenky, ovládá nás pýcha nebo nedobré uspokojení se sebou samým. Náš pohled nedosahuje v podstatě k jiným. Jsme vzdáleni cítění, že já jsem vinen tím, že jiní setrvávají v nevědomosti, v "temnotě". Člověk je svou podstatou bytostí tvůrčí. Od té doby, co jsme upoutáni na hospodářský systém založený na oběhu peněz, vztahy mezi lidmi se staly kalnými a nejasnými. Nepřiznáváme si už, že my odpovídáme za to, že kalnost a temnota vkrádající se do vztahů mezi lidmi je zprostředkovaně zaviněna i námi.
   Myšlenka, že světové dějiny tvoří integrální celek, kterou je třeba chápat a vykládat z hlediska možného završení, vznikla u mladého Blocha jako záblesk intuice ještě ve studentských časech. Z oné intuice kosmické eschatologie, z pokusu pohledu na dějiny světa a lépe universa pod zorným úhlem možné spásy (sub specie possibilis salutis) rozvinul Bloch do šíře svůj filozofický systém. Vzorem pro něho byl v tom ohledu ještě jím jako myslitel vysoce oceňovaný Hegel.
   Bloch soudil, že společenský rozvoj bude spočívat na přechodu z dosud trvající říše nutnosti k říši svobody plné harmonie, v níž se individuum ztotožní s lidstvem, jehož je integrální částí, i s přírodou, v níž žije a s kterou kooperuje. V okamžiku dosažení totožnosti subjektu a objektu, člověka a přírody, svět se stane skutečným domovem (Heimat). Člověk bude především vidět to, co ho spojuje s jiným člověkem a s přírodou a ne to, co ho od nich dělí. Jestliže v Duchu utopie jsou kalkulace o příchodu "říše svobody" ještě silně zasazené do náboženského kontextu (křesťanského i judaistického) s aspektem očekávání příchodu "mesianistického království", pozdější koncepce má ateistický ráz.
   V přesvědčení Blocha se aktuálně dovršuje svého druhu metamorfóza člověka, který se nachází teprve v etapě tvoření sebe sama, maje proti tomu v roli spolutvůrce esenciální možnosti světa. Ve spojení se vstupem na cestu socialistického vývoje se objevila před člověkem reálná možnost osvobození se od všech forem odcizení, které mu znemožňovaly dosažení plného lidství.
   Bloch se snažil výrazně oddělit "konkrétní utopii" od "abstraktní utopie". Jedním z prostředků dovolujících vydělit konkrétní utopii je "detektivistická" věda o věcech. Konkrétní utopie je určitým způsobem vyzbrojena vědou. Pojem "konkrétní utopie" chápe Bloch jako metodický nástroj uchopení toho, co je nové, objektivní slovo k postižení toho, co vzniká. Subjektivní faktor zániku kapitalismu tkví v proletariátu, objektivní v akumulaci a koncentraci kapitálu, v monopolizaci, v krizích z nadbytku, pramenících z rozporu mezi kolektivní produkcí a soukromým přivlastňováním. Karel Marx není tím, kdo podával abstraktní anticipace detailů. Devět desetin jeho spisů je kritická analýza toho, co je nyní, jen mizivá část patří budoucnosti. Staví anticipaci na reálně založené dialektice dějin, na ekonomii, na analýzách produktivního a směnného procesu. Tak ruší zvěcněný dualismus mezi bytím (Sein) a patřičností (Sollen), mezi empirií a utopií. Jde mu o "aktivně vědomou účast na historicko-imanentním přetvoření společnosti".
   Chybí líčení budoucnosti, a přece, podle Blocha, "Marxovo celé dílo slouží budoucnosti, ba vůbec může být pochopeno a konáno jen v horizontu budoucnosti". Toto opomíjení líčení budoucnosti "se nedělo jistě kvůli revizionistům, kteří zaměňovali konkrétnost s empirismem", jimž hnutí bylo vším a cíl ničím. Stejně jako sektářství bere marxismu "bohatství a život hloubky, které nerozumí". Nastoupilo tak "podvyživení revoluční fantazie a pohodlné, totiž schematicko-prakticistické zmenšení totality; navzdory volání Lenina, aby tato totalita byla jak v subjektivním faktoru, tak i v objektivním faktoru udržena v přítomnosti". Marxismus není žádná anticipace (utopická funkce), nýbrž Novum procesuálně konkrétního. Patří k němu, že "ruku v ruce jdou nadšení a střízlivost, vědomí cíle a analýza daností". Skepse má nadšení pro cíl posílit, ne tlumit. Marx žádá zrušení všech poměrů, kde je člověk poníženou, opuštěnou a pohrdanou bytostí - tak "nejlepší z utopií dostává půdu, ruku a nohu". Od něho nastává "jednota naděje a znalosti procesu, krátce realismus".
   V úvahách Blocha měla velký význam hudba - prý víc než jiné umění nese s sebou hudba předchozí a předběžný cit nejvyššího dobra (sumkám bonum). Už před tisíci lety pastýř ve hře na šalmaj vyjadřoval stesk po něčem vzdáleném, nenasycenost. Hudba je ideálním nástrojem artikulace naděje, prostředkem spojení naděje se všemi stoupajícími i opadajícími "silami lidské duše". Bloch mluví výmluvně o této "zvukové zkušenosti" člověka. Bach, Mozart, Beethoven nebo Bruckner dokazují, že hudba je umění v nejvyšším stupni utopické. Hudba je svého druhu jazykem (Sprache sui genesis). Plné vyjádření se člověka se váže neodlučně s hudbou. Praformy vyběhnutí na dalekou cestu, cílení do vzdáleného cíle byly z pradějin převzaty do zvukového dědictví. Zvukové napětí vyjadřuje fyzikálně psychické napětí. Nejcharakterističtějším momentem v melodii je to, že v jejím každém tónu je možno zaslechnout či odhadnout tón po něm následující. To se podle Blocha váže na sám anticipační postup člověka do budoucnosti, v němž se vyjadřuje bytnost humanismu. Psychická energie uvede do pohybu zvuky tvořící hudbu jako výraz nejautentičtějšího vztahu k fenoménu času a společnosti, v níž vzniká. Nespočetná lidská napětí vyjadřovaná v melodii a rytmu tvoří dějiny hudby.
   Ve světě plném nepokoje a utrpení hudba zvěstuje mír a radost. Hudba slučuje to, co představuje "ještě-ne" ve světě i v samotném člověku. Nese nás tak daleko, že ani mlčení smrti není schopno zastavit její běh. Hudební symboly na nás působí tak silně, protože odpovídají nejhlubším vrstvám lidského nitra. Na chvíli vyvolaný zvuk sice nepřekonává smrt, ale "nemohl by se přece tak rozléhat, kdyby smrt, rozklad nebo neproniknutelná temnota představovaly konec všeho". Hudba jako dílo člověka nám vypovídá, že "non omnis confundor".
   Bloch bývá řazen někdy vedle Lukácse a Korsche do takzvaného esoterického marxismu nebo tvořivého marxismu. Jeho filozofie naděje se odrazila v Moltmannově teologii naděje, v politické teologii J. B. Metze, v teologii revoluce, v teologii osvobození. V době šedesátých let patřilo jeho myšlení mezi zdroje revolty nejen na univerzitách po celém světě. Jeho čas, tvrdili nám na začátku devadesátých let, prý minul. Opak je pravdou, zájem o jeho knihy a jeho myšlenkový svět roste. Kéž by tomu tak bylo i u nás!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]