Zcela nedávno vyšla KNIHA OBĚTÍ NACISTICKÉHO NÁSILÍ A DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Z OKRESU PARDUBICE (léta 1938-1946). Připravil ji František Dosoudil ve spolupráci s Českým svazem bojovníků za svobodu, s pardubickým Státním okresním archívem a rovněž s pardubickým Východočeským muzeem.
Tato kniha je smutnou, velice smutnou četbou. Obsahuje v abecedním pořádku osobní údaje a charakteristiky celkem 1174 obětí nacistické perzekuce a druhé světové války z okresu Pardubice v jeho hranicích před rokem 1946. Oběti násilí a války se v ní důvodně uvádějí v čase od diktátu z Mnichova a z dobrých důvodů i z týdnů za datem osvobození Československa. Lidé předčasně umírali před tím, co světová válka začala, a také poté, co tato válka skončila.
Česko-Slovensko bylo politickým útvarem s fragmentem státní suverenity. Protektorát Čechy a Morava nebyl ani satelitním politickým celkem a měl vlastně nulovou až negativní státní suverenitu. Od 30. září 1938 neexistovala suverénní česko-slovenská a pak česká reprezentace. Takzvané vlády se tehdy nevytvářely na základě ústavně zakotvených postupů. Měly pouze fragmentární, vlastně jen omezené správní pravomoci, determinované vnějším diktátem. Lidé, kteří za těchto podmínek přišli na našem území předčasně o život, jsou v pravém slova smyslu nevinnými oběťmi. Jsou pochopitelně bez viny i tehdy, pokud kdekoliv padli v boji, se zbraní v ruce. I pracovní tábor v Letech u Písku mají na svědomí jedině ti, kdo válečnou a okupační hrůzu zapříčinili.
Pomnichovský a pak protektorátní válečný režim znamenal stav nouze, bídy a hladu, s nedostatkem všeho, chlebem počínaje a léky konče. V těchto podmínkách předčasně skončil život mnoha lidí a zejména dětí: to jsou rovněž nevinné oběti nacistického teroru a války, i když se "nepočítají". Stejně jsou jejími nevinnými oběťmi lidé, kteří po 9. květnu 1945 přišli o život v důsledku terorismu werwolfů anebo banditismu banderovců např. na Slovensku, v Orlických horách, na Vitorazsku a Novobystřicku, také v Ústí nad Labem a jeho okolí.
Jedině nacismus má na svědomí i předčasná úmrtí v řadách německého obyvatelstva, z bojů všeho druhu, ze spojeneckého bombardování i při odsunech. Přitom mnoho z těch, kdo takto zahynuli, nebyli bez viny, pokud aktivně podporovali nacistickou hrůzovládu anebo se na ní dokonce podíleli. Brány téměř dokořán strašné válce se otevíraly v Mnichově, dočasným zničením demokratického Československa. Má ji ovšem na svědomí nacistické Německo, které válku zahájilo. Nelze proto umenšovat jeho ostatně justičně v Norimberku deklarovanou vinu poukazem na oběti ze dnů a týdnů po 9. květnu 1945. Tyto oběti jsou rovněž výsledkem válečného pekla, které rozpoutal nacistický terorismus.
Na prvním místě Dosoudilova seznamu je uvedena "Abelesová Josefína, nar. 20. 3. 1868. Bydlela v Pardubicích, členka židovské náboženské obce. Deportována z Pardubic do Terezína transportem Cg 9. 12. 1942, z Terezína do Osvětimi transportem Dr 15. 12. 1943. Zde zahynula, přesné datum úmrtí nebylo zjištěno." Pak jsou zaznamenání v abecedním pořadí Regina Abelesová, Bohumil Adler, Jiří Adler, Karel Adler (*1901), Karel Adler (*1917), Lubomír Adler, Zdeněk Adler, Berta Adlerová, Lily Adlerová, Marie Adlerová, Olga Adlerová a Pavlína Adlerová. Regina Abelesová byla zavražděna pětasedmdesátiletá, Lubomír Adler desetiletý, Eva Sladkusová osmiletá, Marie Roubíčková tříletá... Na konci seznamu 1174 zavražděných a obětí války jsou manželé Anna (Aja) a Vladimír Žváčkovi, zavražděni u Zámečku v Pardubicích 2. července 1942. Hrozné, varující čtení!
Dále máme před sebou dva podivné spisy. Jejich autorem je "súdruh priatel'ko" Ján Mlynárik. První z nich nese název Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve (Libri, Praha 2005), druhý má titul Tragédie Vitorazska 1945-1953 - Poprava v Tušti (Carpio Miroslav Hule, Třeboň 2005). Oba spisy jsou produktem protičesky orientované luďácké a sudeťácké xenofobie. Mlynárik sice nedosáhl dokonalosti Lidových novin, které 28. ledna 2006 otiskly větší stať s názvem Češi vraždí kočky, tvrdí ochránci. Čechy však představil málem jako pohodlně přežívající oportunisty, kteří po ukončení války nacházeli na povel Edvarda Beneše potěšení v mordování Sudeťáků, i těch, kteří na Vitorazsku byli vlastně Čechy. V banderovských tlupách spatřuje bezmála nevinné psance, kteří vlastně byli bojovníky za svobodu a museli za ní před zlotřilými bolševiky utíkat napříč Československem na západ. A vláda z Prahy prý porušovala suverenitu Československa tím, že se spikla s Varšavou na společném boji proti banderovským zločincům!
Mlynárik vždy obchodoval. Zprvu výnosně prodával jako pedagog marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu dějiny "revolučného robotníckeho hnutia na Slovensku". Dnes kupčí ještě výnosněji s jiným zbožím. Dříve se pilně prodával, dnes už sám sebe jenom vyprodává. A není kůlem v plotě. V antickém Římě se říkalo: Pecunia non olet! Peníze nevydávají zápach! Proto je dnes jako kobylek Mlynárikovi podobných konvertitů, kteří pilně vydělávají na destrukci vědeckého obrazu nejzávažnějších témat našich národních dějin. Jejich motivaci nelze ovšem vysvětlit jenom imperativy tržního, správně kapitalistického hospodářství. Stejně důležitá je politická motivace toho, co provádějí. Dobře totiž vědí, že národ, který ztrácí svou paměť, se snadno nejenom ohlupuje, ale tím i ovládá.
František Dosoudil by měl mít následovníky ve všech okresech České republiky. Neboť pravda o čase, na který se zaměřil, je vlastně důležitou kapitolou obrany vědeckého výkladu našich dějin! A připomíná nám, že dnes jde o paměť národa! A jde o ochranu paměti národa ve všech významných kapitolách jeho dějin!
Autor: Josef Haubelt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)