Prostým zhlédnutím filmu režiséra, autora námětu a scénáře Jiřího Svobody SAMETOVÍ VRAZI by mohl divák nabýt dojmu, že jde o plytký snímek komerční provenience, zbytečně plný násilí v nedůvěryhodné podobě a množství. Tento závěr má však jednu podstatnou chybu. Film totiž není výplodem bujné fantazie ambiciózního scenáristy, bažícího zaujmout diváka za každou cenu a vytřískat kapitál z jakkoliv mrzkého škváru. Předlohou Sametových vrahů byla u nás velmi dobře známá kauza orlických vražd.
   Na snímek Sametoví vrazi by se člověk s minimálním zbytkem etiky a lidství měl dívat raději na lačno. Mohlo by se mu udělat nevolno z toho, jak film věrně (v rámci umělecké licence - není to dokument) zobrazuje hrůzy, které se v naší zemi na začátku 90. let objevily.
   Považuji Sametové vrahy za opravdu kvalitní dílo. Profesionální režie i scénář, nádherná hudba. Film je také v jisté věci unikátní. Něco jiného je vidět jej se znalostí skutečného případu a některých souvislostí, a bez nich. Je to jeho největší síla a zároveň slabina. Pokud je divák dostatečně obeznámen s kauzou, porozumí některým aspektům díla lépe. Např. na první pohled trochu nesourodému výběru herců. Stačí se však podívat na fotografie orlických vrahů... Jestliže divák neví o kauze zhola nic, je možné, že z kina odejde zklamán.
   Někteří z recenzentů a kritiků prskají a vyčítají Svobodovi, že chce jakýmsi téměř propagandistickým počinem sprostě poplivat polistopadový režim v Česko-Slovenské republice. Tímto povykem však ony hlasy docílí jen toho, že bezděky upozorní na skutečnost, že Svoboda na nikoho a nic neplivá, pouze pravdivě zobrazil součást reality společenského života v popřevratové době. Statečně se pokusil udělat to, co se zatím jiný filmový tvůrce dle mého neodvážil.
   Řeči o tom, kterak byl svého času předsedou komunistické strany atd., atd. jsou nemístné. Svoboda natočil film jakožto umělec (ne expředseda čehokoliv) a tento svůj umělecký počin předkládá divákovi. Neudělal víc, než že převyprávěl jeden kriminální případ. Tak proč ten povyk? Nelhal! Kde to bylo možné, stavěl na faktech vyplývajících z policejního vyšetřování. Nastavil realitě zrcadlo. Že tím symbolicky vyjádřil, co nová doba, nový režim s sebou přinesl, za to nemůže a není to v žádném případě nějaká jeho konstrukce.

   Pod Žďákovským mostem...
   Protože film Sametoví vrazi vychází ve všem podstatném ze skutečného příběhu orlických vražd, nebudu líčit jeho děj (koneckonců alespoň se budete mít nač těšit při návštěvě kina), ale pokusím se ve stručnosti nastínit průběh kriminálního případu tak, jak se skutečně udál. Myslím, že to za připomenutí stojí, neboť většina z nás si již přesně události z té doby nevybavuje a navíc uvidíme, že od samého počátku 90. let až dodnes se v této oblasti kriminality nic k lepšímu nezměnilo, jak nás denně přesvědčuje zpravodajství a stránky černých kronik.
   Je 14. července 1995. Na Orlické přehradě pod Žďákovským mostem pátrá skupina báňských potápěčů z Ostravy v šedesátimetrové hloubce u dna vodní nádrže. V této hloubce je viditelnost sotva 30 cm a dno je poseto všemožným haraburdím, které tam zbylo po dělnících stavějících kdysi most. Kolem půl třetí odpoledne hlásí potápěči nález zavařeného sudu. Po jeho otevření a odhalení lidských ostatků rozleptaných louhem začíná nabírat na obrátkách snad největší kriminální kauza v dějinách Českých zemí.
   Hlavními aktéry zločinů, které kriminalisté odhalili, byli Karel Kopáč, Ludvík Černý a Vladimír Kuna. Gang doplnili ještě Kopáčova sestra Irena Meierová a Petr Chodounský.
   Jejich první obětí byl podnikatel Aleš Katovský. Černý s Kopáčem jej 5. dubna 1991 vylákali na schůzku pod záminkou výměny valut v hodnotě 800 000 Kčs. Černý ho v autě zastřelil a poté s pomocí Kopáče tělo přivázali k traverze, omotali pletivem a shodili ze Žďákovského mostu.
   9. ledna 1992 zastřelil Černý Jugoslávce Leorenta Lipoviciho ve sklepě rodinného domu Vladimíra Kuny, kde mělo dojít k obchodu se zbraněmi dodanými Kopáčem. Kuna poté zavařil mrtvolu do sudu s louhem a "rybička" putovala na dno orlického jezera. Získali tak 30 000 Kčs, stvrzenky na opravu dvou prstenů a zlatý řetízek. Prsteny si vyzvedl Černý a navíc potom nosil na krku řetízek své oběti!
   7. února 1992 doručila pošta matce Vladimíra Kuny balíček, který jí v rukou explodoval a těžce zranil. 12. února zemřela v nemocnici. Téměř půlkilovou nálož ze semtexu a trinitrotoluenu sestrojil Kopáč, Černý balíček zabalil a odeslal. Kuna vše zosnoval s vidinou dědictví domu po matce - majitelce sadomasochistického salonu. Dům byl silnou explozí natolik zničen, že ztratil část své hodnoty.
   V létě roku 1992 přišla další oběť - starožitník Vlastimil Hodr. Hodra vylákali k fiktivnímu obchodu se zlatými pečetěmi a Černý jej v autě zastřelil. Kuna opět ve sklepě zavařil sud s mrtvolou a hladina přehrady Orlík se rozvířila po třetí.
   6. července 1993 zastřelil za odměnu 100 000 Kč Černý Jaroslava Meiera, manžela Ireny Meierové, která si vraždu objednala. Akci naplánovala tentokrát celá pětice. Šlo o dědictví Meierova domu.
   Dále je známo, že se v létě 1992 pokusil v Kunově sklepě Černý zastřelit policistu Jána Mata, aby získal jeho byt v Praze. V pistoli se náboj vzpříčil a rána nevyšla. Mato s orlickými vrahy spolupracoval, prodal jim služební odznaky. Smrti však neunikl. V roce 2002 byl v pražském metru zavražděn Rusem Alexandrem Kručininem, který vhazoval výbušninu do kolejiště metra a pobodal jednoho muže. Mato proti němu zakročil a zaplatil životem. Byl za to in memoriam povýšen a vyznamenám medailí za statečnost.
   Celkem tedy pět vražd, jeden pokus o vraždu. Mezi další delikty gangu patřilo nedovolené přechovávání zbraní, obchod s nimi a nejrůznější podvody. Je docela možné, že zavražděných bylo více. Vyšetřování však stálo především na výpovědích Kopáče. Kuna a hlavně Černý nevypovídali a svou vinu popřeli.

   Recenze, kritiky a Jiří Svoboda
   Kritika přijala Svobodovy Sametové vrahy vcelku příznivě. Film však nevyvolal nějaké jásavé nadšení, ani nevyprovokoval diskusi odpovídající závažnosti a kvalitě zpracování předloženého tématu. Osobně si dovolím tento snímek zařadit mezi to nejlepší, co bylo u nás po roce 1989 natočeno. Dá se říci, že co recenzent, to názor. Jeden chválí kameru, střih, práci režiséra, druhý to samé s vyjmenováním stejných argumentů negativně kritizuje a pohaní. Seriózních a smysluplných kritik bylo napsáno jako šafránu. Nabyl jsem dojdu, že často je hodnocení filmu odvozeno od osobního názoru recenzenta na Jiřího Svobodu jakožto svého času politicky angažovaného člověka.
   Režisér Jiří Svoboda se vrátil do kin se svými Sametovými vrahy po patnáctileté odmlce, kdy točil pouze pro televizi. Mezi jeho známá filmová díla patří Skalpel, prosím!, Zánik samoty Berhof, Řetěz, Jen o rodinných záležitostech, Schůzka se stíny, Jehla aj. Celkem natočil 13 celovečerních a 25 televizních filmů či inscenací. O Sametových vrazích vždy zdůrazňoval, že jsou pouze inspirováni orlickou kauzou, že vycházel ze skutečných osob a faktů, ale spoustu dialogů a situací vyfabuloval. Pravdou však je, že film a realita jsou si v tomto případě velice blízko. V rozhovoru se Soňou Štroblovou uvedl k jejímu dotazu na množství brutality a sexu v Sametových vrazích a zda je správné neustále divákům ukazovat tyto stránky života: "Od mého dětství se vývoj toho, co se může ukázat a o čem se může mluvit, značně posunul. (...) Mnozí pedagogové, rodiče i někteří kriminalisté tvrdí, že podobné filmy jsou návodné, ale podle mne tomu tak není. Film naopak reflektuje život, takže otevřenější vztah k erotice, k drogám a brutalitě existuje nejdříve ve společnosti. Teprve potom je reflektován ve filmu."
   V době, kdy byl Jiří Svoboda předsedou komunistické strany, prožil své vlastní děsivé setkání s násilným zločinem. Ve vlastním bytě byl v noci maskovaným útočníkem vyzbrojeným nožem napaden a těžce zraněn bodnými ranami. Život mu zachránily manželka s dcerou, které jej s obdivuhodnou statečností bránily.

   Hrdinové a "hrdinové"
   Karel Kopáč (ve filmu Karel Hrubeš, hraje Michal Dlouhý):
   Vyučený mechanik, pracoval krátký čas u útvaru rychlého nasazení (URNA). Dělal i vyhazovače v baru a ochranku podnikatelům. Mimo jiné obchodoval se zbraněmi (pistole, samopaly, protitankové střely RPG, Semtex, Tritol atd.), které mu dodávali jeho bývalí kolegové z URNY. Za organizování pěti vražd odsouzen na 21 let vězení. V roce 2004 (během natáčení filmu) se ve věznici v Kuřimi oběsil. Ještě před svým dopadením měl autohavárii a zůstal upoután na invalidním vozíku. Z vyznavače kultu těla a peněz se stal invalida, což přispělo k tomu, že začal vypovídat a vyšetřování mohlo dojít ke zdárnému konci.
   Herci Michalu Dlouhému role padla na tělo, dobře se do hlavního hrdiny a jeho světa vžil. Aby však z této příležitosti vytěžil svoji životní roli, to se mu, myslím, ne zcela podařilo.
   Ludvík Černý (ve filmu Ludvík Křížek, hraje Jan Dolanský):
   Vyučený zedník, přilepšoval si drobnými kšeftíky, v soukromí vzorný manžel a otec. Odsouzen na doživotí za vykonání pěti vražd. Ke svým činům se nikdy nepřiznal. Jeho manželka, o kterou se v době její těžké nemoci láskyplně staral, o jeho aktivitách nevěděla, nevěřila tomu a žádala manželovo propuštění. Když v roce 2000 utekl z Mírova vězeň Kajínek, 40 dní se u manželky Ludvíka Černého ukrýval.
   Ve filmu je zosobněním dobra a zla v jedné osobě, ohromujícího rozporu. Jan Dolanský svým pojetím Křížka předvedl nejlepší herecký výkon snímku. V hlavě vám uvízne především autentická věta: "To jsem ale čtverák!", kterou vrah s andělským úsměvem pronese ve chvíli, kdy ještě ani nedozněl smrtelný výstřel z jeho pistole.
   Petr Chodounský (ve filmu Petr Vychodil, hraje Jan Vondráček):
   Zadlužený podnikatel, realizoval osmnáctimilionový úvěr. Odsouzen na 14 let za přípravu vraždy Jaroslava Meiera.
   Janu Vondráčkovi postava evidentně sedla a zahrál ji s přehledem.
   Vladimír Kuna (ve filmu Vladimír Rejsek, hraje Dušan Urban):
   S Kopáčem vyrůstal, znali se velmi dobře. Pracoval jako dělník, jeho matka byla majitelkou sadomasochistického salonu. V roce 1993 se pokusil neúspěšně o sebevraždu. Odsouzen na 25 let za spoluúčast na vraždě své matky a mužů, které dával do sudů.
   Irena Meierová (ve filmu Irena Reinerová, hraje Lucie Benešová) :
   Sestra Karla Kopáče, pracovala jako servírka v baru Evropa (majitelé Gott a Janeček). Odsouzena ke 12 letům, po sedmi letech jí byl zbytek trestu prominut. Objednala si vraždu svého manžela Jaroslava Meiera, kterou provedl Ludvík Černý. Motivem byla snaha získat v dědictví společný rodinný dům a jím pak za úplatu ručit bance za úvěr Chodounského a Kopáče. Když Meierová viděla film Sametoví vrazi, stěžovala si Jiřímu Svobodovi, že se cítí zostuzena, neboť je zobrazena jako děvka. (Zajímavý morální apel od ženy, která si objednala vraždu vlastního manžela., pozn. aut.)
   Lucie Benešová v roli Ireny předvedla nejlepší ženský herecký výkon.
   Policisté Jan Stoček a Josef Doucha:
   Ve filmu se jmenují Hošek a Pouzar a jejich ztvárnění je herecky i scenáristicky dost nevýrazné. Vůbec je jim ve filmu věnován malý prostor, což je jistě záměrem režiséra, neboť příběh není o nich a jejich práci. Jiří Svoboda uvedl jako zajímavost, že scény natáčené v bytu majora Hoška byly pořízeny ve skutečném bytě Jana Stočka. Stoček dal filmařům klíče a šel se vyspat jinam, aby nepřekážel.

   Podnikám, podnikáš, podnikáme
   Ještě dnes lze v obchodním rejstříku nalézt firmy spojené s pachateli orlických vražd. Firma Corpus Sanus byla zapsána v roce 1993 s předmětem podnikání nákup a prodej, zdravotnické služby a pronájem bytových a nebytových prostor. Společníky jsou Karel Kopáč, Petr Chodounský, Halim Al Azawi a MUDr. Petr Hanuš. Hanuš Kopáče léčil, byl také za ODS členem Zastupitelstva hlavního města Prahy. Do případu však nebyl nijak zapleten.
   Dále existuje v rejstříku zápis o firmě PEKA, kde jsou jako společníci uvedeni Karel Kopáč, Petr Chodounský a jednatelka Alena Petráková (s případem také nemá nic společného). Předmětem podnikání jsou koupě a prodej, realitní kancelář, ubytovací služby a hostinská činnost.
   V databázi podnikatelů - fyzických osob (nezapsaných v obchodním rejstříku) je ještě Karel Kopáč s předmětem činnosti maloobchod se smíšeným zbožím.
   Chodounský a Kopáč dostali za úplatky v hodnotě 300 000 Kč úvěr 18 milionů. Časopis Týden přinesl 21. 2. 2005 informaci, že bankou, která úvěr poskytla, byla Česká spořitelna. Za část peněz koupili vilu, již chtěli zrekonstruovat a využít pro podnikání. Ve sklepě plánovali vybudovat zázemí pro efektivnější likvidaci budoucích obětí. Ve výpisu katastrálního úřadu je uvedeno, že vila je stále vlastnictvím Chodounského a Kopáče a je nyní zastavena věřitelům (České spořitelně a lucemburské firmě Corsair). Dluh bance samozřejmě nikdy neuhradili a nikdo jej ani nevymáhá.
   V knize Vratislava Horáka Orlík - děsivý hřbitov (Mladá fronta, 2004) se objevují závažné poznámky ohledně Petra Chodounského. V publikaci, která je sérií rozhovorů s Karlem Kopáčem, poukazuje autor na rozpory, jež se váží k Chodounskému, a připouští, že byl v jeho případě možná odsouzen nevinný člověk. Soud při vynesení rozsudku přihlížel především k svědectví Kopáče, který jediný z obžalovaných spolupracoval s vyšetřovateli a soudci, a v jehož výpovědích jsou určité nejasnosti. Otázky kolem odsouzení Chodounského a odhalení případných dalších vražd, které měl gang na svědomí, možná rozřeší až budoucnost.

   Strašák trestu smrti
   V magazínu Koktejl (duben 1997) vyšel unikátní rozhovor Josefa Klímy s Karlem Kopáčem. Na otázku týkající se trestu smrti odpověděl Kopáč, sám odsouzen na 21 let vězení za zorganizování pěti vražd, následující: "Dával bych ho vrahům (trest smrti). Pochopte, my měli daleko víc zakázek. Půl milionu a fotka - a je to hotový. To, co jsme dělali, není nic zase až tak mimořádnýho. Je to novej styl života. Pokud tady nebude viset trest smrti jako velkej strašák, budou si muset podnikatelé na tenhle novej styl zvyknout."
   Nahlédněme do čísel hovořících o vykonávání trestu smrti v bývalém Československu v letech 1945-1989. V tomto období byl udělen tento trest celkem v 1176 případech. Za vraždu bylo v letech 1948 až 1989 popraveno celkem 192 pachatelů. Po válce dle retribučních dekretů byl trest smrti udělen v rozmezí let 1945-1949 v 738 případech, jeden v roce 1958. Za velezradu a souběh velezrady a vyzvědačství bylo od roku 1950 do roku 1960 popraveno 173 lidí. Za souběh velezrady a vraždy 57 (roky 1950-1955). Po roce 1960 nebyl již nikdo, vyjma jeden kriminální případ, popraven za jiný trestný čin než za vraždu. Poslední poprava v České republice se konala 2. února 1989, na Slovensku 8. června 1989.
   Ve statistikách vražd v historii České republiky (tedy bez Slovenska a Podkarpatské Rusi) uvidíme tato fakta:
   Za první republiky ve třicátých letech byl počet vražd v jednotlivých letech v podstatě stejný jako dnes. Ročně to bylo něco kolem 250 případů. Za socialismu např. v letech 1966 až 1978 to bylo v průměru 235 vražd ročně, což rovněž odpovídá dnešku i první republice. Avšak výrazně nižší počet vražd byl v letech 1981-1989, a to v průměru 103 za rok.
   Počet vražd v letech 1990 až 2004 v podstatě stagnuje na víceméně ustálených hodnotách. V roce 1990 jich bylo 212, v roce 2004 227. Nejvíce v roce 1998 - 313. Hospodářská kriminalita vzrostla ze 7165 policií evidovaných případů v roce 1990 na 33 464 v roce 2004. Vrchol byl zatím roku 1999 s 42 907 případy. Ze statistik vyplývá, že kriminalita obecně kulminovala v letech 1998 až 1999 ve všech oblastech (vraždy, krádeže, násilná a hospodářská kriminalita, majetkové a jiné trestné činy). Padá tím tedy mýtus, že situace v oblasti kriminality byla nejhorší těsně po listopadovém převratu a byla daní za nově získanou svobodu. Do roku 2004 nastal sice mírný pokles, ale o nějakém výrazném zlepšení nelze vůbec hovořit.
   Pokud tedy srovnáme počet vražd v roce 1989 (107) a v roce 1990 (212), vidíme zde nárůst o více než 100 procent z roku na rok. To samo o sobě o čemsi vypovídá.
   Navštivme nyní krátce galerii některých známých vrahů.
   Václav Mrázek byl popraven 30. prosince 1957 za vraždy sedmi žen, které spáchal v období let 1951-1956. Trpěl agresivní sexuální deviací, sexuální uspokojení dosahoval při usmrcení oběti.
   Štefan Svitek, poslední popravený na Slovensku, byl psychopatická osobnost, sadomasochista a zoofil. Jedné noci neuvěřitelně brutálním způsobem (nechci jej zde raději podrobněji líčit) zmasakroval svou těhotnou manželku a dvě malé dcerky.
   Olga Hepnarová úmyslně najela 10. července 1973 nákladním autem na tramvajovou zastávku. Usmrtila 8 lidí, 11 těžce zranila. Trpěla komplexy a frustrací, rok se léčila na psychiatrii. Popravena 12. 3. 1975 ve věku 23 let.
   Případ Miroslava Somory, popraveného 9. srpna 1976, byl námětem filmu Smrt stopařek. Sexuální deviant.
   Roman Kučerovský 4. dubna 1984 za přítomnosti tříletého syna oběti zavraždil a šíleným způsobem rozčtvrtil svou přítelkyni. Motiv jeho činu nebyl spolehlivě zjištěn. V rámci amnestie v roce 1990 byl propuštěn a odpykal si pouze 6 let trestu!
   Další vrazi jako Hojer, Stehlík, Lupták, 16tiletý spartakiádní vrah Straka a další byli motivováni nejčastěji sexuálními úchylkami a trpěli duševními poruchami.
   To, čím se orličtí vrazi liší a co přinesli nového, je chladný kalkul a jiná motivace - hmotný zisk. To bylo do té doby nepředstavitelné. Samozřejmě byla loupežná přepadení a podobná trestná činnost, ale vraždit v takovém rozsahu jen pro peníze, to tu dosud nebylo. Zvlášť když přihlédneme k faktu, že za pět vražd v rozmezí dvou let se podělilo pět lidí o asi 3 miliony korun. Stály jim ty hrůzy vůbec za to? Oproti výše uvedeným příkladům vrahů z naší historie, kteří byli vesměs psychicky narušenými jedinci, můžeme se v rozsudku nad orlickým vrahem Ludvíkem Černým dočíst mj. toto: "Znalci z odvětví psychiatrie a psychologie dospěli k názoru, že Černý netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly v době páchání trestné činnosti porušeny. (...) Uvedli, že připadá v úvahu zištná motivace, popřípadě snaha prosadit se a vyniknout."

   Malé shrnutí
   Dát odpověď na určité otázky, které vyvstávají z kauzy orlických vražd, je velice těžké. Nepokouší se o to ani režisér Svoboda. Pracuje s podklady z případu, fakty a především psychologií postav a emocemi.
   Následující řádky jsou jen mé úvahy a ve filmu Sametoví vrazi nic takového Jiří Svoboda neříká ani nenaznačuje. Sám se také v publikovaných rozhovorech vždy brání zbytečnému politizování kolem svého díla.
   Možná se nabízí mimo trestu smrti i diskuse na téma majetková přiznání, příživnictví a prokazování původu peněz. Jestliže někdo není schopen doložit, odkud bere prostředky na svou obživu, případně z čeho financoval stavbu vily za 20 milionů korun, lze logicky předpokládat, že tyto prostředky pocházejí z nekalé činnosti. To nevnímám jako omezování svobody. Naopak, omezováním svobody je neřešit stávající stav. Pokud totiž někdo tyje z neodhalených kriminálních činů, nutně na to musí někdo jiný doplácet - okradený či podvedený občan, na daních krácený stát. Nejde přece o to někoho šikanovat, nebo nutit pracovat, ale položit prostou otázku: Ukažte nám, prosím, vaše daňové přiznání, potvrzení o výši pravidelného příjmu, dědictví, výhry v loterii... Samozřejmě by to nebylo definitivní a samospasitelné řešení, ale připadá mi to lepší než současné alibistické pozice vládnoucích kruhů.
   Co bylo příčinou toho, že se u nás začaly objevovat případy jako orlické vraždy, je rovněž složité přesně vyjmenovat. Vše souvisí se vším, ale přesto bych se odvážil poukázat na dva závažné aspekty.
   Jednak je tu polistopadová horečka s privatizací a restitucemi. Nastupující režim potřeboval ke svému fungování vytvořit dostatečně početnou movitou vrstvu. Proto nebránil privatizování podniků za symbolické ceny, nebo přivíral oči před rozkrádáním společenského majetku. Rovněž restituce splnily svou úlohu výborně, i když o jejich oprávněnosti by se dalo v řadě případů úspěšně pochybovat. Ale cíl byl jasný. Vytvořit vrstvu, která bude mít v rukou dostatek kapitálu, aby mohla začít fungovat soukromá sféra ekonomiky. A prostředí, které umožní snadné zbohatnutí každému, kdo na to má dostatečně silný žaludek a ostré lokty, nutně musí být živnou půdou pro bujení kriminality spojené právě s těmito kruhy.
   Nu a o amnestii Václava Havla v roce 1990 snad ani nemusím mluvit. S panem Havlem jako politikem můžeme souhlasit, či nikoliv, můžeme s ním polemizovat, nebo jej obdivovat. Jeho politické kroky a jejich důsledky zhodnotí s odstupem času historie. Ale to, co napáchal svou děsivou a naivní amnestií, by svědomí nejednoho smrtelníka zatížilo noční můrou do konce života.
   Film Sametoví vrazi mě donutil pokusit se pohlédnout na stav naší společnosti z jiného pohledu. Dosud mě téma kriminality (přiznám se) nijak zvlášť nezajímalo, ale když jsem při přípravě tohoto materiálu procházel různé statistiky a informace z této oblasti, vstávaly mi chvílemi na hlavě vlasy hrůzou a po zádech běhal příšerný mráz. Napadala mě neustále jedna fatální věta: Kde to proboha žijeme?

   P. S.
   Děkuji svému příteli Luboši Doležalovi za pomoc s vyhledáním mnoha užitečných informací. Zájemcům o kauzu orlických vražd doporučuji zmíněnou knihu Orlík - děsivý hřbitov. Na internetu pak lze nalézt Policejní muzeum (adresa www.spsmvbr.cz/cesky/os_stranky/jedlicka/menu/menu.htm ) JUDr. Miloslava Jedličky, kde najdete neobvykle obsáhlou studnici zajímavostí o kriminalistice a dějinách zločinu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]