Nicolás Hernández Guillén, profesor matematiky na Havanské univerzitě a vnuk básníka Nicoláse Guilléna stojí v čele Guillénovy nadace, propagující jeho dílo nejen na Kubě, ale i daleko za jejími hranicemi. Rozhovor začal úsměvnou historkou: když básník? pobýval v Praze, hostitelé ho vodili na prohlídky mnoha zámků. A když už byl poslední den uchozený a unavený, nechal si napsat na prsa cedulku: UŽ ŽÁDNÉ ZÁMKY!

   Píšete také poezii jako váš dědeček?
   Napsal jsem nějaké eseje. Po dědečkově kritice některých mých klukovských básnických pokusů, kdy mi bylo asi čtrnáct let, jsem už poezii nepsal.

   V Čechách spíše než verše zvoní lidem v uších próza peněz. Čte se na Kubě poezie?
   Myslím, že čte. Snad proto, že se Kubě podařilo uhájit si revoluci, je poezie jedním z nejsilnějších momentů uchování národní kultury. Je zde skutečně mimořádné hnutí nejen literární, nejen básnické, nýbrž obecně kulturní, které není určováno trhem. Ne že bychom byli od trhu separováni, nebo že bychom si mysleli, že trh je třeba absolutně démonizovat... Například kubánské výtvarné umění má kontakty s trhem. A přitom velice dobře obstálo.
   Na Kubě se rozvíjí umění autentické, a současně nalézá příznivou odezvu na trhu. A to není špatné. V letech velkých ekonomických problémů (1991 až 1998), charakterizujících první etapu tzv. speciálního období, se publikační možnosti značně zúžily. Avšak aktivity tvůrců výrazně omezeny nebyly! Autoři sice často neměli kde vydávat, ale dál psali, dál se konaly dílny, recitovala poezie, konaly se festivaly, rostl počet příznivců poezie.

   Nadace, jíž předsedáte, má zřejmě také takovou básnickou dílnu?
   Ano, již sedm let. Tedy od časů, kdy naše země procházela velmi obtížnou ekonomickou situací. Přesto se zrodila dílna, čítající téměř 60 účastníků. Dnes mnohé z nich zdobí literární ceny...

   Je obdivuhodné, mít sevřené hrdlo dvojí blokádou po zhroucení socialistických zemí v Evropě, a přesto nenechat doma živořit múzy, jimž také není zrovna lehko...
   V naší zemi má poezie zvláštní význam. Je hluboce zakořeněná. Možná víc než v jiných zemích Latinské Ameriky. Je to poezie kultivovaná i poezie prostá, lidová, vyjádřená zejména v tvorbě decimistas, autorů popěvků. A to vše je živé a neuhasínající, to vše je silně podporováno vládou, zejména v nynějších letech. Kubánská kultura se těšila a těší státní podpoře. Člověk by řekl, že až neslýchané podpoře, přihlédneme-li k skromnějším materiálním podmínkám, jež naše země měla a má. Kultura byla v obtížné době velmi privilegovaná. Vyšla z ní posílená. A poezie zvlášť!

   Kteří čeští básníci jsou dnes na Kubě známí?
   Jsou velmi málo známí. Velmi málo. Myslím, že dříve u nás byli známější spíše čeští prozaici. To bylo tenkrát, kdy jsme měli ještě dobré vztahy s Československou socialistickou republikou. Někteří vaši prozaici, nikoliv básníci, zde byli hodně publikováni. Od rozpadu socialistického tábora a Sovětského svazu je kulturní výměna mezi Českou republikou a Kubou velice slabá.
   Proto jsem nesmírně příjemně překvapen, že mám nyní možnost hovořit s českými spisovateli, intelektuály, hovořit s vámi jako s přáteli naší země, protože nastal soumrak nepřátelství, odtržení se a vzdalování. Jsem velmi rád, že jste tu, abychom si popovídali o literatuře, o životě, o politice, o čemkoliv. Jako přátelé.

   Co pro novou generaci Kubánců znamená Nicolás Guillén a jeho dílo na prahu třetího tisíciletí?
   Pro mne a pro mnoho kubánských spisovatelů a intelektuálů je Guillénovo dílo trvalým odkazem, protože souvisí se zásadními prvky kubánské kulturní identity. To je hlavní důvod. Proto je Guillén stále přítomný. Je nezbytný pro pochopení kulturní identity Kubánců. Na Kubě jsou totiž přítomné, důležité a živoucí určité hodnoty. Nic není statické. Všechno plyne, mění se, ale hodnoty, jež Guillén ve své době hájil, zůstávají plně platné. Mír. Touha po míru. Touha po přátelství a solidaritě. Touha po úctě a vzájemně slušných vztazích mezi národy. Touha po vzájemných stycích a vzájemném poznávání nejlepších kulturních hodnot národů. To vše bylo v Guillénově díle obsaženo a je plně aktuální i nadále.

   A co pro vás osobně Guillén znamená?
   Východisko. Odkaz. Vodítko, podle něhož můžete posuzovat a analyzovat události současného bouřlivého a rozpory zmítaného světa. Člověk čte Guillénovy verše, věnované tehdejší okupaci Avisinie italskými fašistickými jednotkami, a nachází přímý vztah k okupaci Iráku americkými vojsky. Myslím, že Guillén jako básník dokázal překročit rámec své doby a zanechal jasnou a mimořádnou vizi příštím pokolením.

   Můžeme vám poslat nové překlady Nicoláse Guilléna do češtiny? Máme u nás nového, mladého překladatele Michaela Doubka...
   Toho neznám. Znám jen Lumíra Čivrného. Samozřejmě bych byl velmi rád. Rád bych s ním navázal korespondenci.

   Proč byli básníci jako Nicolás Guillén vždy na straně pokroku? Zachovali si kubánští intelektuálové tento postoj? U nás intelektuálové houfně přešli do tábora reakce.
   Kořeny bychom museli hledat v historii kubánského národa. Od první poloviny 19. století je zjevné, že existuje úzké sepětí poezie, literatury a společnosti. Od dob, kdy působily osobnosti z řad národní buržoazie jako Domingo del Monte, vznikaly debatní kroužky, na něž docházela také první velká osobnost kubánské poezie - José María Heredía. Jejich činnost se vyvíjela v kontextu, kdy byly poezie a literatura s vývojem společnosti těsně spjaty.
   V Herediových básních snad ještě není jasně zformovaná touha po nezávislosti našeho národa, avšak postřehneme zde již její náznaky. Nebo alespoň obraz národní vize Herediovy a jeho přátel, která byla v protikladu španělské koloniální nadvládě. Další nezapomenutelnou osobností je José Martí. Apoštol naší nezávislosti. Velký muž pera a předchůdce modernismu. Ruben Darío o Martím mluvil jako o Mistrovi. A přitom Martí byl člověk, který zažehl osvobozeneckou válku proti španělské nadvládě, připravoval nezávislost své vlasti. A tato tradice pokračuje i po vzniku republiky.

   Kdo tuto tradici ztělesňuje?
   Mám na mysli Rubéna Martíneze Villenu, další světlou postavu kubánské kultury. Básníka, jenž byl současně i tajemníkem komunistické strany a organizoval generální stávku, která skoncovala s Machadovou diktaturou v roce 1933. Zkrátka - je to jakési dědictví. Je to tradice naší kultury - vazby mezi politikou a literaturou. Do paměti se mi vrylo další významné kulturní hnutí, skupina minoristů, úzce svázaná s s projevy literární avantgardy na Kubě. Vyznačovali se vyslovováním pochybností nejen o uměleckých a literárních formách, ale také ve spojitosti se sociální realitou, v níž se museli pohybovat. Tato tradice je pevně zakódována v genech kubánského národa, ona politická angažovanost kubánské intelektuální fronty. Její součástí byl i Guillén. A tradice nalézá následovníky. Jsou to lidé, kterým nikdy nebyla politika lhostejná, lidé inteligentní, jasnozřiví, kteří dokáží pochopit a uchopit realitu, v níž působí. V jiných zemích existuje tradice distancování se od politiky, intelektuálové se uzavírají do věží ze slonové kosti. Kubánská tradice je však přesně opačná! U nás je politika permanentním prvkem. Pochopení pro lid je přivedlo k tomu, aby se zapojili do veřejného života na straně pokroku, sociálního rozvoje, levicového myšlení. To však neznamená, že mají mlčet kritici nedostatků, které může mít kubánská revoluce a společnost. Jistě, u nás nedostatky existují. Ale většina občanů cítí závazek vůči nejlepším ideálům národa.

   Kdo dnes na Kubě náleží k známým představitelům pokrokové inteligence?
   Je to Roberto Fernández Retamar, Cintio Vitier, Pablo Armando Fernández, Cesar López, Miguel Balneo, Nancy Morejón... Jsou to osobnosti, bytostně spjaté s Kubou. S tím, co se na Kubě děje. S blahobytem kubánského národa. A tento blahobyt je vyjádřen v revoluci, kterou vedl Fidel Castro. Myslím, že tak se to dá vysvětlit.

   Hovořili JAN JELÍNEK a KAREL SÝS

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]