Magazín Dnes, čtvrteční barevná příloha MfD, vzal si v prvním čísle letošního ročníku na paškál Celebrity nového milénia. Konstatoval, že slovo celebrita je dnes častější než chleba. Ukázal, jak se "mohou směle nazývat hvězdami a celebritami" i ti, "kteří neumějí vůbec nic." Dokumentoval to bezelstnými i skandálně drzými intelektuálními výkony a výroky "celebrit", vyprodukovaných nyní televizními reality show. Autor článku se dokonce dal na vystopování kultu celebrit až do časů první republiky.
   V tom však bezděky projevil podobnou povrchnost, jakou pranýřuje u "celebrit", nad ubohostí jejichž vzdělanostní, myšlenkové a citové úrovně žasne. Tvrdí třeba, že "herečky za první republiky nosily šaty, za které se dala pořídit dvoupatrová vila" a že "herci si za jeden honorář mohli koupit dva šestiválcové automobily", jako kdyby se o takových honorářích i mnoha vynikajícím hercům ani nezdálo a herečky si drahé kožichy dost často nekupovaly, ale dostávaly je od zazobaných milenců, zatímco některé méně podnikavé, žel jen umělecky na výši, živořily z mizerných gáží, z nichž si ještě musely opatřovat na jeviště šaty. Ani jako nadsázka se podobně nedá z elaborátu Magazínu Dnes brát věta o spisovatelích, kteří "ani dnes nejsou zapomenuti, ovšem přibyla jim zdatná konkurence" (a to v podobě mediálních "osobností" a "celebrit" ze showbyznysu); o konkurenci se přece dá mluvit jen tam, kde má i ten druhý aspoň minimální šanci přežít bez žebroty, ne za cenu ponížení.
   Článek Magazínu MfD sice vyjevuje, jaká skandální mizérie jsou ty dnešní celebrity, ale zároveň lká nad čtyřiceti roky komunismu, kdy byl "kult celebrit umlčen" a kdy nebylo kde číst zprávy o soukromí třeba vítěze Zlatého slavíka, jako kdyby voyerství už nebyla pochybná deviace, ale jedno z nezadatelných lidských práv. V článku, na jehož první dvoustraně jasně dominuje smějící se vyVolený kuchař Vladko Dobrovodský s Anetou Langerovou po boku a okraje, případně pozadí zvané křoví mu tvoří Mandlová, Zátopek a Gott, vůbec nepadne klíčová otázka, kdo za takovou hodnotovou mesalianci může, kdo je za tristní stav odpovědný; a komu nebo čemu to vše vyhovuje a koneckonců i slouží.
   Pokud jde o odpovědnost za postupnou likvidaci jakékoli hodnotové hierarchie: Nejsou to čirou náhodou nezodpovědná média, jimž nejde o nic než o zisk, a ne ledajaký, ale výslovně o "rychlé prachy" bez ohledu na cokoli? Nenesou odpovědnost i ta média, která se explozivní expanzi průměru a podprůměru vydávaného za "celebrity" pokrytecky diví, ale zabývají se jí tak, aby se hlavně na chvilkové popularitě nýmandů vydatně přiživila? Což to není i případ už "dnes" totálně zbulvarizované MfD? Ta se každodenní stránkou a každotýdenní celou přílohou tak přisála na místní reality show sebemenší morálky prosté, a do podrobností se rozepisovala o truchlivých aktérech ochotných k čemukoli, až tím zpochybnila celé své zpravodajství.
   A komu taková rezignace na oddělování zrn od plev náramně vyhovuje a slouží? Ale ovšemže zcela už tržní demokracii, ve které vyhrává volby a též výběrová řízení nikoli ten, kdo je opravdu nejlepší, ale kdo se tak jeví, kdo prostě do své prezentace může investovat nejvíc, kdo rozvinul talent, jaký dříve pěstovali v malém jen sňatkoví podvodníci, totiž umění dobře a solidně jen vypadat a získat si důvěru. Vzdělaný a uvážlivý občan, který hned tak nenaletí a nedá na podbízivý úsměv, třpytivou nádheru, sympatická gesta a další produkty imidžmejkrů, není žádoucí: nedá se s ním po libosti manipulovat. Ideální je konzument, který prostoduše věří reklamě, a soutěž, v níž vyhrává a odnáší si velikánský balík naprostý pitomec, dodává naději všem blbům, kteří rádi uvěří reklamním sloganům i volebním slibům a heslům, takže jsou pro konzumní svět vítaná nenahraditelná záštita, a navíc názorně stále znovu předvádí, jak je nějaké vzdělávání zbytečné a vlastně k ničemu.
   Jestliže za tradiční vysokou úroveň národní vzdělanosti, jejíž oporou bývali písmáci, venkovští kantoři a kněží jako v Jiráskově kronice U nás, ale také studenti a drobná místní inteligence, náleží dík i velmi odpovědné žurnalistice národního obrození, jak asi bude vypadat česká společnost, až se plně projeví sugestivní vliv médií, která bezděky také vychovávají (a to k vulgaritě, brutalitě, agresivitě a bezohledné honbě za rychlými prachy), ačkoli se zapřísahají, že chtějí jen bavit, když přece lidé platí za zábavu ochotněji a radši než za cokoli jiného; co tu vyroste a doroste, když už i ctnostné paní učitelky si zvykají a čtou rozhovory s pornohvězdami, jejichž práce je "přece jako každá jiná", jenže mnohem líp placená než ta jejich - a kdo by snad nechtěl být placen co nejlíp?
   Otázku, kdo za to, totiž za zamoření "duchovního obzoru" pochybnými "celebritami", nemohou média vůbec položit, protože by tím ukázala jasně na sebe (kdo se prohlásí za celebritu sám bez účasti médií stane se jí stejně málo jako blázen, který se představuje jako Napoleon), ale zejména proto, že za jedinou zajímavou otázku považují, co za to.
   Magazín Dnes cituje v závěru svého nepřímého příspěvku k větší slávě celebrit sociologa prof. Petruska, podle něhož jsou nové hvězdy "produktem spotřební společnosti". Položit otázku, co s takovou spotřební společností, když nese tohle ovoce, to ovšem nesmí nikoho ni napadnout. Už proto, že se v evangeliu podle Matouše (nevydává se naše civilizace za křesťanskou?) čte o každém, výslovně každém stromě, který nedává dobré ovoce, že "bude vyťat a hozen do ohně." To tak!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]