Obloha nad Varaderem byla modrá jako šmolka, moře laskavé a přítulné jako kotě. V nádherném světovém letovisku poblíž pláže jsme s přítelem české země Davidem Paulovichem Escalonou nahlédli do výtvarné dílny. Jako host v ní již několik roků pracuje Manuel Hernández, tvůrce zasněného pohledu. Jeho doménou a uměleckou zbraní nejprůraznější je malířství a karikatura. Manuelovy kresby rozesmávají i nutí k soustředěnému zamyšlení Kubánce již osmatřicet let. Manuel Hernández začal kreslit nejprve pro deník Juventud Rebelde, pak publikoval v Granmě, Bohemii... Všechny své obrázky opatří podpisem: Manuel. Nyní se zaměřil na tvorbu plastik a dekorativní keramiky. S jeho uměním se seznamujeme v pěkně uspořádané galerii, v níž upoutává pozornost obraz Slunečnic, soupeřící svou žlutí s jasem sluncem zalitého letoviska, kam se jezdí koupat i zazobaná smetánka ze všech končin světa. Manuel Hernández má nejenom srdce umělce, ale i duši lidového politika, neboť byl národem zvolen, aby usedat nejen do křesla předsedy pobočky Svazu spisovatelů a umělců Kuby (UNEAC) ve městě Matanzas, ale i poslance v Národním shromáždění Kubánské republiky.
   Manuel se před drahnou řádkou let zastavil i v Praze, když se vracel domů z Bulharska, když na bienále humoru v Gabrovu získal v soutěži malířů Velkou cenu. »Dojem na mě udělalo korzo dvanácti apoštolů na Staroměstském orloji,« vzpomíná. Manuel také vyprávěl, že na Varaderu žije ještě jeden kubánský umělec, který dříve procestoval Československo, a ještě dnes dokáže českým turistům, jež náhodně potká, vyjmenovat čísla tramvají a trolejbusů, jimiž se svezl v našich městech, jména jejich stanic, dokonce si pamatuje i jména ulic, jimiž procházel. »A čeští turisté jenom žasnou, jakého má pamatováka,« zubí se Manuel. Když ho požádáme, aby v kostce vystihl znaky současného kubánského malířství, Manuel odpoví: »Má jeden společný charakteristický rys - a to jsou emoce. Na rozdíl od mnoha evropských malířů z děl Kubánců emoce a nálady přímo sálají. Evropané na plátna přenášejí spíš jen obrazy oproštěné od emočních vzruchů. A vnášejí do malby rozličné techniky. Musím zdůraznit - spoustu dobré techniky. V roce 1998 jsem putoval po obrazových galeriích v Itálii a ve Francii. Právě tam mne zaujala kvalita vyzrálé malířské techniky, avšak přitom tak chudá na emoce. Mluvil jsem o tom i s italskými tvůrců a byla to pěkně jiskrná debata«.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]