Ano, žije, žije duch slovanský, ale spíš v Bratislavě a díky profesoru Ivanu Dorovskému ještě tak v Brně. Kdepak asi je a co teď dělá mnoho kdysi docela pilných účastníků slavistických kongresů? Dnešní Mezinárodní fórum Vyslanci Slovanstva má svou základnu na Slovensku. To má ostatně tradici, slavnou Slávy dceru, základní to básnické dílo českého uvědomění slovanského, je přece dílem Slováka Jana Kollára, a také hymnickou píseň Hej, Slované, ubezpečující, že ještě naše slovanská řeč žije a duch slovanský bude žít na věky, napsal slovenský básník, prozaik a dramatik Samo Tomášik, a to nikoli náhodou při návštěvě Prahy, kde i nemálo Čechů vesele němčilo. A není situace tolik let po zrodu písně Hej, Slované znovu na pováženou, když se i na nás valí tsunami globalizace a naše slovanská řeč je v nebezpečí? Podle Českého národního zpěvníku, vydaného Bedřichem Václavkem a Robertem Smetanou poprvé 1940, tedy v jednom z nejhorších (neboť hitlerovskými triumfy skličujících) let národních dějin, píseň Hej Slované byla napsána na polský nápěv; tehdy se nedalo říci, že ten nápěv se stal polskou národní hymnou. Slováci, Poláci, Češi, to už není sousto jen tak snadno pohltitelné a lehce stravitelné ani v žaludku globálního obra, ale - jak píše Karel Sýs -, malé národy malým národům nerozumejú, nechcú rozumieť, protože, rád bych k tomu dodal, často nerozumějí ani samy sobě.
Výrok českého básníka Sýse cituji ve slovenštině, jak ho čtu v knize BYTIE A ČAS (kultúry), vydané na sklonku minulého roku nakladatelstvím CCW (a za přispění Nadace Ľudovíta Štúra a Slovenské rady Združenia slovanskej vzájemnosti) právě pro Mezinárodní fórum Vyslanci Slovanstva. Knihu tvoří deset statí; sedm z nich napsali slovenští autoři, dvě čeští, jednu běloruský literární historik.
Naštěstí nejde ani trochu o umělé kříšení původní podoby všeslovanské myšlenky ani o namlouvání si, že idea slovanské vzájemnosti znamená dnes sílu, s jakou se musí počítat a na jakou se už skutečně dá spoléhat, až se "nad námi hrozná bouře vznese". První přednost knihy Bytie a čas (kultúry) je v tom, že její autoři každý po svém a zřejmě bez předběžné úmluvy o rozdělení rolí věcně a střízlivě ohledávají terén.
Trenčanský vedoucí katedry kybernetiky Michal Boršč pojednává o Humanizmu a kultúre nášho bytia; nemohlo být šťastnějšího vstupu a rámce. A autor - aniž snad bagatelizuje nebezpečí komercializace a lesk a bídu působení trhu na kulturu - sází na pozitivní možnosti, které se otvírají, jen je třeba "vytriezvieť z opojenia" a taky spamätať sa z šoku, jaký způsobil "živelný výbuch slobody".
Boršč se oprávněně orientuje na "pozitívne dopady nášho členstva v Európskej únii", akademik Milan Čič připomíná nutnost formulovat "fundamentálne postuláty a princípy založené na prirodzených základoch, určujúce charakter národného štátu a jeho zvrchovanosť", uvažuje o "optimálnej štátoprávnej forme EÚ" a v sedmi bodech shrnuje náročnost cesty "úspechov každého a všetkých".
Běloruský slavista a literární historik Ivan A. Čarota, opíraje se o svou osobní zkušenost "s konkrétnou situáciou v Spolku bieloruských spisovateľov", klade provokativní otázku, zda je "vôbec možné v pravom zmysle sebaurčenie, obrodenie a ustálenie bieloruského národa, keď my samotní sa pyšne (prekonali sme vraj 'zaostalosť starších čias') snažíme vyzerať čím emancipovanejšími Európanmi, hoci je oveľa dôležitejšie, aby sa Bielorusi sami identifikovali ako národ" a ostatní národy je uznávaly a pokládaly (jak říká Čarota s Dostojevským) "nie za tajtrlíkov európskosti".
Neplatí to mutatis mutandis i o těch slovanských národech, svou identitu považujících už za tak zajištěnou a samozřejmou, že si jí ke své škodě neváží?
Pronikavým průhledem do aktuální situace v ruské literatuře a kultuře je stať Bytie a čas literatúry, ve které profesor Andrej Červeňák (také ze svých zážitků na Mezinárodním kongrese literárních vědců, konaném z podnětu Dostojevského nadace koncem roku 2004 v Moskvě) srovnává "ruský model" slovesnosti se západním modelem literatury a na výrazných dílech demonstruje, jak na ruskou literaturu působí tlaky postmoderny, spolu s níž "sa na nás valí reálna pustota šou-kultúry a literatúry", a končí otázkami: "Únava z textov? Únava zo života? Únava myslieť a tvoriť? Alebo preskupovanie hodnôt a príprava na život a tvorbu v synergetickom priestore budúcich bifurkácií, entrópií a virtualit?"
Nejrozsáhlejší v celé knize je sedmidílná kapitola Spredmetnené slovo alebo O kultúre a politike, ve které docent Jozef Mravík, předseda Združenia slovanskej vzájomnosti, konfrontuje slovenské pojetí kultury s pojetím celé řady zahraničních autorit, východiskové body kulturní politiky nalézá mj. u Lunačarského a Válka a hledá odpověď na otázky progresívnosti "vývinovej špirály dialekticky podmieneného vzťahu mezi politikou a kultúrou" a v souvislosti s diferencovanou masovou kulturou i hodnot dospívá k poznání dnes zapomínanému, že "odlúčenie kultúry od politiky neznamená len sterilizovanie a privatizovanie politiky, ale aj zmrzačenie kultúry".
Diplomat, spoluzakladatel Medzinárodného fóra Vyslanci Slovanstva Štefan Murín upozorňuje, že "absolútna väčšina ľudí vie veľmi málo o podstate toho, čo sa dnes deje vo svete", zamýšlí se nad člověkem jako ambivalentní existencí a o dvou škálách hodnot v něm a uvažuje nad tím, že anamnéza, podle níž je současný svět churavý, je možná nezbytným předpokladem terapie.
Možnou podobu takové terapie vlastně už nastiňuje ve svých "nefilozofických prologemenech k budoucímu literárnímu programu" český literární historik středního pokolení Alexej Mikulášek, který in margine pořadu Na střepech svobody (z května 2005) vymezuje podstatu, povahu a úlohu české "alternativní" literární tvorby a literární kultury jako projevu "radikální nedůvěry vůči pravdám", které předkládá panující "Systém", a akcentuje v ní "vědomí mravní čistoty a hrdosti, ba převahy" básníků, kteří jsou "svědomí lidí a občanů" své vlasti i Země.
Co to znamená "slovanská vzájemnost" v dnešním světě, frapantně dokládá všeho všudy sedmistránková lapidární stať Bytie a čas politickej (ne)kultúry, ve které předseda Spolku slovenských spisovatelů, básník a dramatik Pavol Janík iniciativně udělal, k čemu dosud nesebral odvahu žádný český historik: na tragickém příběhu Rudolfa Slánského, "ústrednej obete monštruózného procesu", odvažuje se kritické analýzy jedné z klíčových osobností, které "sú dnes všeobecne nekriticky uctívané ako historické idoly, disidenti, emigranti a iní priekopníci demokracie". Tohle je čin slovanské vzájemnosti (o níž na těch stránkách nepadne ani slovo) v praxi.
Několik autorů knihy Bytie a čas (kultúry) se odvolává na Dostojevského, ze zvláštního vztahu k němuž se už dávno vyznal prozaik a esejista Ján Tužinský. Jeho závěrečná kapitola dala název celé knize. Nemilosrdně analyzuje soudobou slovenskou "demokratúru" a "bytie v tomto čase a priestore" definuje - což přirozeně potěší českého čtenáře, ač jde o poznání věru smutné - parafrází slavné věty Vladislava Vančury: "vychádza mi poněkud nešťastným". I tak, neokázale, zdánlivě jen náhodnou citací toho, co si rádi říkáme, realizuje se v nitru kotvící slovanská vzájemnost pronikavěji než nějakým učeným výkladem. Opravdu v tom není náhody: Vančura podobně jako Nezval a jiní představitelé meziválečné české avantgardy hledal ve slovenském životě, kultuře a povaze (nejotevřeněji v Útěku do Budína) žádoucí korekturu české národní povahy, nadučitelsky mentorské a bodré spíš jen v pivní těžkopádnosti.
Vůbec nejkratším, naprosto však nepominutelným textem přispěl do knihy básník (a předseda Unie českých spisovatelů) Karel Sýs, proslulý mimořádným darem jasného lapidárního slova. Jeho zpráva nadepsaná Hrom a peklo! Slovania! je nadmíru hořká, a to nejen ve zmíněném už povzdechu, jak si malé národy vzájemně nerozumějí. Hořce píše Sýs o okoralých srdciach Pražanov (cituji v pozoruhodně adekvátním překladu Janíkově), hořké je doznání, že básník nemá na závěr žádné riešenie, ani takové to hore nohami ze zábavných časopisů, okrem otázky: Počúváme sa vôbec? Ale ještě jsou tam čtyři (taky kratičké hořké) básně - a poslední verš poslední z nich nevyznívá ani trochu sklesle a defétisticky, už ani stopa po sklíčenosti, zato nadhled: Aj dnešná politická mapa je len záchvat akné na pokožke Európy.
Ano, jak praví na poslední straně knihy Ján Tužinský: Kocky sú vrhnuté, ale ešte sa iba začíná osudová hra. O bytie a čas! Kým je čas...
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)