V nedělním rozhlasovém Dobrém jitru, moderovaném teologem, donedávna patriarchou Církve československé husitské ThDr. Janem Schwarzem (který ze jmenované církve vystoupil po skandálech z využívání pražského chrámu svatého Mikuláše), jsem uslyšel neuvěřitelnou a zajímavou poznámku. Kněz vzpomenul v úctě a s pokorou díla Nikolaje Ostrovského Jak se kalila ocel. Ne, že by se teolog s autorem ve všem ztotožňoval, ale sklonil se nad jeho vůlí a vírou v ideály, o něž usiloval, když si přál, aby svět byl spravedlivější než dříve.
   Schwarz učinil něco, co v posledních letech neprošlo přes ústa žádnému československému ani českému politikovi. Natož církevnímu hodnostáři. Nepohrdl vírou a občanskou odvahou hrdiny, narozeného v roce 1904, který prožil strastiplný život. Poklonil se pozdějšímu spisovateli Nikolaji Alexejeviči Ostrovskému, jehož kniha byla podrobena kulturní deratizaci a vyhozena většinou do popelnic se smetím (vydání z roku 1949 jsem našel zrovna v těchto dnech s razítkem Školní knihovna - Gymnázium Jižní Město). Od svých dvanácti let se tento člověk protloukal životem na vlastní pěst, v patnácti letech se stal komsomolcem a zúčastnil se bojových akcí v občanské válce. Pracoval jako dělník na železnici, byl politickým pracovníkem pohraničních útvarů, ve dvaceti letech se stal členem bolševické strany. Jeho vstupu do života se však postavila do cesty nepřekonatelná překážka, před kterou většina z nás kapituluje. Projevily se následky válečného zranění, těžká nemoc jej nejprve připoutala na lůžko, zbavila možnosti pohybu a posléze i zraku. Přesto se jako slepec rozhodl, že nadiktuje svůj životní příběh své ženě Jeleně do řádek románu Jak se kalila ocel, v němž hlavním hrdinou bude Pavel Korčagin. Bytost, která se rozhodla jednat tak, aby ani v okamžiku posledním se nemusela stydět za svůj život sama před sebou a před nikým.
   Nevěřil jsem vlastním uším naslouchaje farářovým slovům z Českého rozhlasu 2, v době mnohaletého vymývání českých mozků tvrzeními, že bolševici (jejichž jméno se stalo v České republice nejsprostší nadávkou) požírali zaživa nevinné děti a dopouštěli se krvelačných zločinů proti lidskosti. Že by i někteří z nich přece jenom měli rovnou páteř, chovali se čestně a statečně a dokázali za pravdu a za svou vlast položit hlavy na špalek, jak tomu zpravidla bývá i v jiných společenských seskupeních? Nebo snad po tom, co se nyní stalo, je třeba rebelujícího neposlušného kněze, dnes přednášejícího teologa v kapli Betlémské a novopečeného odborného pracovníka Ministerstva vnitra České republiky, vyobcovat i odjinud, nejenom z jedné u nás existujících církví?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)