Jen tak mimochodem, když se naši američtí přátelé vydali do Iráku vybudovat demokracii, poznamenal jsem před přítelem Ondrou, že Irák není jejich úsilí hoden. Oni, taková supervelmoc, vyrazili na malinkého trpaslíčka. Raději měli jít osvobodit Tibet, aby se nám dalajláma mohl vrátit do svobodné země, dodal jsem.
Nechápu, proč se přítel Ondra začal chechtat. On se nechechtal, on se svíjel v záchvatu smíchového šílenství. Asi nezná zásadu, že velký se nemá prát s malým, ale proti sobě se mají postavit soupeři stejné váhové kategorie, jako třeba v boxu. Teprve pak se pozná, který z nich je lepší, že ano. To »že ano« miluji od chvíle, kdy jsem ho poprvé uslyšel od exprezidenta Havla, a používám ho, kde se dá.
Osvobodit Tibet a rovněž tak mimochodem Čínu od nedemokratické vlády by bylo velkou zásluhou jak Ameriky, tak všech demokratických sil Evropy. Těch, co nám neustále připomínají zlo na pekingském náměstí a soustavně pláčou nad těžkým osudem čínských disidentů.
Ovšem to je naprostá maličkost proti tomu, co čínská vláda zavedla a dosud tvrdě prosazuje - řízenou porodnost. Jedno dítě do rodiny. To znamená, že na svět přijde mnohem méně dětí, než kdyby se řídila tradičními demokratickými a křesťanskými idejemi, to je, měj tolik dětí, na kolik ti sexuální síly stačí. Ale o tom naši ochránci lidských práv nemluví. To jako by pro ně bylo tabu. My totiž v naší humánní společnosti vyrostlé na základech křesťanství máme právě opačné problémy. Proto je dobré si připomenout zlatá slova minulého Svatého Otce, že používání kondomů a interrupce jsou svým způsobem genocida.
Takové problémy určitě nemají v rozvojových státech, které za námi v materiálním zabezpečení rodiny zaostávají ne o desítky let, ale možné o staletí. Přitom je pozoruhodné, že tam mají dětí dost. V Kosovu je průměrný věk obyvatel pod dvaceti roky. A rozhodně tam nemají přídavky na děti a mateřskou dovolenou jako máme my a proto se to musí považovat za zázrak. Zázrak, který spočívá v tom, že pro ně je důležitější mít děti než peníze nebo společenské postavení, jako je tomu u nás ve vyspělých demokraciích. Proto jich bude stále víc a víc a nás stále méně a méně. Nic na tom nezmění fakt, že my zase budeme bohatší, bohatší a bohatší. A línější.
Vrátíme-li se k Číně, jistě by bylo velkou zásluhou jejich disidentů a našich ochránců lidských práv, prosadit tam zrušení zákona o preferenci rodiny s jedním dítětem. Moc by tím sobě i nám pomohli. Když by pak jejich rodina měla v průměru pět dětí, jistě by se u nich počet obyvatel rychle zdvojnásobil. My bychom prosadili Celosvětovou unii všech států, aby mohl probíhat volný pohyb osob a kapitálu, ten kapitál nám hlavně leží na srdci, a z druhé strany by do Evropy mohla přijít vydatná lidská pomoc. Dejme tomu pro začátek sto milionů lidí ochotných dělat tu práci, nad kterou my už ohrnujeme nos. A pokud by to bylo málo, jistě by lidské zdroje přišly i odjinud.
Miluji demagogii, která vyzdvihuje naši euroamerickou civilizaci, která spočívá na základech křesťanství. Je to vynikající demagogie, a je pro nás velmi příjemná. Ale stačí tu demagogii jen trochu polechtat absurditou a okamžitě se náš spokojený úsměv promění v obyčejný škleb.
Jednu malou anekdotičku na závěr. Zeptal se mě přítel Ondra, zda vím, jak se dnes zdraví mladí muži.
Když my jsme byli mladí, tak jsme na sebe křičeli »Jak ti dupou králíci«, řekl jsem.
Blbost, zavrtěl hlavou. Dnes na sebe pokřikují »Jak se ti mrskaj spermie«.
A ony se ty potvory u našich chlapů mrskaj stále míň a míň. Občas pak vůbec ne. Zřejmě díky našemu... vlastně čemu? Že ano.
Autor: Josef Charvát
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |