Jméno Lva Sergejeviče Teremina (1896-1993) se v encyklopediích příliš nevyskytuje. Tento ruský vědec a vynálezce se po velkou část svého života věnoval výzkumné a konstrukční činnosti pro sovětskou armádu a tajné služby, jež byla v režimu nejvyššího utajení. Přitom na konci třicátých let, když se vrátil z USA, byl zatčen a odsouzen za vlastizradu na deset let pobytu v pověstném Magadanu ve východní Sibiři. Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem však byl, podobně jako mnoho jiných talentovaných odborníků (z nich je snad nejznámější konstruktér raket a kosmické techniky Sergej Koroljov), osvobozen a zapojen do aktivit dynamicky se rozvíjejícího vojenského obranného průmyslu. Stalo se tak po intervenci leteckého konstruktéra Andreje Tupoleva, kterého zaujal Tereminův vynález letadlového výškoměru. O jeho novějších vynálezech však není dostatek informací, byly údajně převratné, ale zůstaly ve své době přísně utajené, stejně jako nejvyšší pocta, které se Tereminovi dostalo - Stalinova cena v roce 1953. Je jen známo, že pro tajné služby vynálezce zkonstruoval výkonné odposlouchávací zařízení umístěné v padesátých letech na americkém velvyslanectví v Moskvě.
Dramatik a režisér Petr Zelenka se ve své hře TEREMIN, napsané pro pražské Dejvické divadlo, věnuje jiné etapě vynálezcova života, avšak neméně pozoruhodné. Přibližuje působení Lva Sergejeviče Teremina ve Spojených státech amerických v letech 1927-1938, kde propagoval své fyzikálně-technické vynálezy, především "zařízení na generování zvuků" (thereminvox), první bezdotykový hudební nástroj na světě. Na thereminvox se svou kapelou vynálezce sám hraje a sklízí úspěchy v Carnegie Hall i na přeplněném baseballovém stadionu. Thereminvox, jehož zvuku pro filmovou hudbu mnohem později využili například Alfred Hitchcock nebo Miloš Forman, je předchůdcem Moogova syntezátoru, neodmyslitelného od moderních dějin hudby.
Zelenkovo drama však není jen historickou exkurzí po osudech vynálezu a jeho tvůrce, je zároveň působivým obrazem doby, konfrontace dvou zcela odlišných světů, v jejichž průsečíku se nalézá právě Tereminova složitá a rozporná osobnost. Teremin je původně zaníceným "apoštolem nového žití", upřímně věří komunistické myšlence o revolučním přetvoření světa, i svůj thereminvox vnímá jako součást široké avantgardistické koncepce revolučního umění, negujícího vše, co je spojeno s odcházejícím řádem, zároveň se však ve svém osobním životě často chová velmi pragmaticky, konformně k americkému způsobu života, vědeckému úspěchu bezohledně obětuje svůj manželský život, vedle toho tajně spolupracuje se sovětskými výzvědnými službami.
Zelenkův hrdina stále hledá svou identitu, o jistotách svého přesvědčení mnohdy pochybuje, zvláště když se dozvídá o složitých, často tragických osudech své rodiny a přátel v Sovětském svazu, utvrzuje se v nich však, když naráží na atributy "odcházejícího světa", zejména na rasismus a vykořisťovatelský princip americké společnosti. V průběhu hry sám často zpochybňuje své původní výroky, přidává k nim nové informace, zásadně měnící jejich vyznění.
Ivan Trojan představuje Teremina ukázněnými, niternými prostředky svého herectví, umí vyjádřit hrdinovu noblesu, zanícenost, kouzlo osobnosti, ale i dramatické konflikty jeho identity. K vrcholu Trojanova výkonu patří skvěle zvládnutá hra na jeden z originálních thereminvoxů, které nechal režisér dovézt z USA.
Rovněž autentičtí Tereminovi přátelé a spolupracovníci v USA našli kvalitní herecké představitele, manažer Hans Goldberg, který thereminvox dostal na americký trh, v Davidu Novotném, vědec a skladatel Joseph Schillinger v přesném a přesvědčivém Martinu Myšičkovi. A opomenout nelze výkony hostujících Venduly Křížové v roli mecenášky umění Lucie Rosenové, Jiřího Bábka coby neobratného detektiva a zároveň skvělého hudebníka Samuela Hoffmana či Elišky Bouškové představující Tereminovu černošskou asistentku a posléze i manželku.
Zelenkova hra, která následuje po úspěchu Příběhů obyčejného šílenství, které autor převedl i do filmové podoby, je cenná hlavně tím, že se snaží drama člověka a doby vyjádřit nečernobíle, že své hrdiny pojímá celistvě, nejen jako oběti tragické doby, ale i jako její spolutvůrce, žijící životem naplněným smutky i radostmi, statečností i zbabělostí, čistotou ideálů i jejich karikaturou. Zelenkova sonda do minulosti, na rozdíl od některých podobně zamýšlených exkurzí, není zasažena obvyklou dávkou tendenčnosti, jak ji diktuje všeobecně převládající mínění. Divákovi se neordinuje propaganda, ale nechává se na něm, aby si sám pro sebe vyjasnil postoje k zákrutům dramatické historie dvacátého století.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |