Když jsem v létě psal svůj pokus o kontury moudrosti a budoucnosti české literatury v čase tsunami globalizace, udělal jsem chybu, že jsem mezi autory obzvlášť citlivými na zlověstná znamení doby - nehotov ještě s četbou jeho poslední sbírky - nejmenoval Petra Buriana (ročník 1945). A tak svou recenzi na jeho nejnovější sbírku TO KARMICKÉ!... (Protis, edice Večernice sv. 2, ilustrace Jan Kristofori) píšu tak trochu jako dodatek ke své situační a výhledové zprávě.
Někdejší samizdatový autor (dvě vydání prvotiny Úzkost vyšla 1981 a 1983 v České expedici, další pak 1990 ve Strožově PmD) a 1990-92 poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum prošel cestou těžké deziluze. Už 1995 pranýřoval (ještě v mnichovské PmD) "lotry na pravici i levici", kteří "plná ústa lidství / plná ústa lásky / plná ústa Boha (...) už ani nevědí / komu darebačí víc" (Stále stejné zdi), a takto pokračoval i dalšími básněmi bez sametu ve sbírkách, z nichž tu Před prahem mlčení vydali roku 2000 v jugoslávském Smeredevu dvojjazyčně - česky a srbsky; rok na to vyšel v Bělehradě i srbský výbor z jeho poezie (Nedovršeno svedočanstvo) a počet ocenění poezie Petra Buriana v zahraničí (v Srbsku a v Itálii) je zatím vyšší než domácích cen (1996 cena Masarykovy akademie umění, 1999 cena K. H. Máchy).
Pět let po sbírce Před prahem mlčení přichází nyní Burian s knihou, ve které jednak přetiskuje z dvojjazyčné sbírky téměř polovinu básní (to má svůj dobrý důvod, sbírka vydaná v Srbsku se k mnoha českým čtenářům jistě nedostala), jednak na ni přímo navazuje. Na konci tisíciletí byl básník "před prahem mlčení", teď už je Na prahu mlčení (tak zní název závěrečného oddílu nové sbírky). A na tom prahu, jak tomu bylo u něho vždy, vrací se k erbovním motivům svým a svého Mistra - Františka Halase -, k motivům prázdnoty, nicoty, smrti, a Téměř bez oddechu (tak nazval ústřední oddíl) nevyléčitelně, neúplatně, evergreenově, ba teď stále znatelněji (řečeno s jeho oblíbenými adverbiálními názvy jeho básní) bilancuje "totální výprodej studu", vše přebíjející "pach kšeftů", "dorůstající prázdnotu" a praktiky vládnoucích, kteří "rádi by / ba vynucují si / aby se tvrdilo že je líp / že kat již odstoupil / zatímco na jeho místě / už pracuje jeho nadržený pacholek".
Některé z těch hořce bilančních básní, Neklamných znamení (tak se jmenuje vstupní oddíl knihy), četly se už v Před prahem mlčení, místy však nejde o reprízu, ale prohloubení, domyšlení, nejfrapantnější u básně, která se původně jmenovala Včera jako dnes a nyní Dnes jako včera; před pěti roky Burian apostrofoval "malé i velké zaklínače / Bohem Socialismem Demokracií", které poznal "zblízka a dobře", mj. verši: "Vaše vysýchající srdce by snad vzkřísila / jen potopa všelidské lásky". Nyní jdou ty dva verše dál, moudřejší o zkušenost: "Vaše vysýchající srdce by nevzkřísila / ani potopa všelidské lásky."
Pozoruhodné je soustředění, s jakým Petr Burian neustále znovu, téměř bez oddechu, klade otázky odpovědnosti za svět, ve kterém žije. V jeho knihách i v jejich řadě si básně odpovídají a korigují se. Už v knize Úsvit přichází slzami se četla báseň Téměř bez oddechu, ta přešla pak i do sbírky Před prahem mlčení i se znepokojivou otázkou "museli jsme se hodně provinit / Nebo nepovést?"; nyní se to výmluvné téměř bez oddechu objevuje jako verš básně Ani v příštím životě a je jím pojmenováno celé jádro (nejrozsáhlejší oddíl) sbírky. Mlčení z titulu knihy napověděla už dvojdílná báseň Před velkým mlčením z prvotiny Úzkost.
Ve sbírce To karmické!... jsou dvě básně nazvané Útěšlivě. Za názvem první je otazník a báseň končí verši: "Možná než vnitřně dorosteme / z posledních rezerv nadějí / je právě i naše nevědomost", ta druhá o uhynulém "jediném příteli" psu Bročkovi končí tesknými verši o tom, že "věrná útěšlivost jistojistě / nemůže přicházet než z psího ráje". Nicméně kniha To karmické!... není útěk od lidí, naděje nečerpá z karmických představ o převtělení v jiné než lidské bytosti, útěšný je tu tlukot blízkého srdce a výslovně pozemská láska:
Nevím jak lépe přiblížit božské / a zdali a jak vůbec / nás přesahuje // ale naše pozemská láska / přinejmenším k němu je klíč.
Lakonická titulní báseň sbírky s incipitem Připozdívá se.) ústí v jistotu, že "jen v hloubi mlčení / je šance dorůst". Básník však mlčet nemůže, básník jde jen na práh mlčení, aby se ujistil, že naděje, která stále víc průsvitní / před ostrými jevy světa, přesto přidržovat bude věčnost / i otevřenou tepnu poezie. Ano, přes neklamná znamení zla je To karmické!... vlastně To lidské!! A posledním slovem knihy je nikoli náhodou slovo poezie.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)