Českou literaturu faktu v posledním patnáctiletí silně ovlivňuje fenomén spisovatele, překladatele a publicisty Ivana Brože. Vyniká nad jiné nejenom autorskou invencí, zcela ojedinělou pracovitostí, ale především úctou k poznání a k ověřeným faktům. Nemusí se uchylovat k sypání mrtvolného popele na vlastní hlavu, jako to činí někteří autoři z líhně Klubu autorů literatury faktu či Obce spisovatelů. Přestože byl v minulosti aktivním diplomatem, důstojníkem, historikem, komentátorem i v oblasti vojenství, neplýtvá kajícností v pofidérních prohlášeních o tom, že ulevuje svému svědomí ve snaze napravit podíl vlastní viny. Byl občanem tohoto státu, vlastencem a naplňoval jako voják slova přísahy. Kolik lidí u nás hodilo tyto hodnoty za hlavu? Na Ivana Brože si nepřijdou současné rychlokvašky, které vidí růst trávu bolševismu všude, kam vlezou, přestože jde o jejich vlastní semena, často vyrostlá právě z jejich neúrodného úhoru.
Brož patří k autorům, kteří ctí pravdu a umí ji dopravit ke čtenáři. Nezřekl se své minulosti, dějů, kterých byl očitým svědkem, využívá jich v zápase pravdy se lží. Konjunkturálně nemění hesla o svém životě ve slovníku, jako stovky jeho vrstevníků.
Jeho poslední kniha ARABSKO-IZRAELSKÉ VÁLKY (1948-1973) je zasvěcena dramatickým příběhům čtyř velkých ozbrojených konfliktů - válek palestinské, suezské, šestidenní a jomkippurské - které mezi sebou vedly arabské státy v čele s Egyptem a stát Izrael, a jež měly ve svých důsledcích celosvětový dopad. Knihu vydalo nakladatelství Epocha (2006). Ta kniha není proarabská, ani proizraelská (jak ve velké euforii pronesl jeden z kmotrů Brožovy knihy na setkání U Pinkasů Arnošt Lustig). Brožova jedinečná kniha je příspěvkem k objektivnímu hodnocení válečných a bolestných střetnutí, které se odehrály v minulosti a dramaticky zasáhly i do československé účasti ve prospěch obou stran a dodneška zasahují do vědomí téměř každého našince. Autor ze své vlastní povahy nemůže stranit jenom jednomu proudu. Ivan Brož nemusí své závěry odvozovat z kopií, ale sahá k originálu. Nemusí hochštaplersky opisovat ze současné přežvýkané angloamerické, arabské či izraelské či jiné vojenské literatury, nemusí ani přepisovat nic z minulé ani současné literatury ruské. U mnohých událostí byl totiž jako aktér a pozorovatel, a když píše například o zbraních na obou stranách, umí si představit, jaké tanky a s jakou palebnou silou proti sobě stály. Dokáže události zařadit do širších souvislostí, neboť byl u mnoha ozbrojovacích jednání - od New Yorku po Vídeň. Znal dokonale místo nejenom SSSR, ale i jeho tehdejšího spojence - Československa.
Ivan Brož ve své nové knize ukazuje, že ze všech čtyř válečných střetnutí vždy vyšel jako vítěz Izrael. Ztráty na arabské, ale i na izraelské straně byly většinou obrovské, především na lidských životech. Dovozuje, že nakonec byli za své značné mírotvorné úsilí, vedoucí k uzavření první dohody z Osla v roce 1994, iniciátoři Jicchak Rabin, Šimon Peres a Jásir Arafat poctěni Nobelovou cenou míru.
Nesmírným kladem aktuálního díla je autorovo optimistické přesvědčení o budoucím vývoji vztahů mezi Araby a Izraelem: "Důvodů k optimismu je jistě více než dost. Vždyť na Středním východě bylo prolito až příliš mnoho krve, došlo k celé řadě nesmyslných chyb a bylo zatím zaznamenáno více slz než úsměvů." Autor prožil na Středním východě mnoho událostí, aby to, co píše, mohl tvrdit i dokazovat. Škoda, že se musí ve svém úsilí nejednou srážet s českým analfabetismem a se zcela negramotnými bojovníky za vítězství lži nad pravdou.
Jsem přesvědčen, že ten kdo umí, ten opravdu umí (mezi takové rozhodně Ivan Brož patří), aniž musí denně klamně přesvědčovat český národ v rozhlasových Dobrých jitrech nebo v rozvášněných článcích či v předmluvách knih o svém myšlenkovém idiotismu v pohledu na historii i na současnost. Brož má výhodu, že může zůstat sám sebou, což je i dnes pro každého autora strašně obtížné. Neboť, jak se ukazuje, mnozí nakladatelé dávají dnes přednost lacinějším tématům před ožehavými náměty. Pro zdůvodnění svých zamítavých ortelů nad podobnou tématikou, po jaké sáhl Brož, nalezne takový nakladatel vždy dostatek režimních lokajů, kteří se ochotně projeví coby slouhové, cenzoři a tzv. odborní recenzenti ve službách režimní ideologie. Ti by dnes mnohem raději soudili i Brože za jeho "postbolševické myšlení", než aby mu přiznali právo na literární úspěch. Věřím, že právě tito lidé, odčiňující dnešní agresivitou a radikalismem někdejší dogmatickou "komunistickou" horlivost neprosadí, aby Brožovi nevyšla další stejně atraktivní kniha, věnovaná jednomu z československých ministrů zahraničních věcí a novináři a spisovateli Bohuslavu Chňoupkovi. Rukopis již čeká na vydání. A v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, objevuje se na knižním trhu kniha amerického spisovatele Davida Baldacciho, který patří k nejlepším současným spisovatelům thrillerů, s názvem Hrátky o hodinu (nakladatelství Mladá fronta), ve vynikajícím překladu Dr. Ivana Brože.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |