Před časem vydalo pražské nakladatelství Libri knihu Karla Sklenáře BOHOVÉ, HROBY A UČITELÉ. Název osahuje jemnou narážku na Ceramovu knihu Bohové, hroby a učenci. Zatímco se však anglický autor rozmáchl vskutku celosvětově, český badatel opatřil publikaci podtitulem Cesty českých spisovatelů do pravěku, přičemž pojem spisovatel ještě zúžil na pojem učitel. Tím není řečeno, že českého čtenáře jakkoli ochudil, právě naopak. Pravěk je pevnina stále natolik neprozkoumaná a pravěk českých zemí natolik bohatý, že se čeští spisovatelé, včetně kantorů, v tomto oboru vskutku obejdou bez dovozu.
Bádání na téma pravěk bylo postiženo nejen všemi přednostmi národního obrození, ale i jeho nešvary - touhou obmyslet Čechy ještě bohatší, ještě starší, ještě senzačnější minulostí než pravěk národů sousedních, zejména germánských, a navíc darovat českému čtenáři, zejména mladému, ještě mravoličnější poučení, než se mu dostávalo v knihách vlastenecko-náboženských.
Karel Sklenář nešetřil námahou, aby z často téměř anonymních hlubin, počínajících už Kosmovou a Hájkovou Kronikou či bezmála scifi spisem Historie rozličné o divných a mnohých věcech Buriana Valdy (1580), vynesl na světlo dneška dobové pohledy na šerý pohanský dávnověk, první představy o nejstarší české minulosti. Historie přitahovala probouzející se národ o to víc, když se k obrozenství přidal romantismus. Neboť byl-li pravěký Čech, sotva přejinačený z opice (nebo sotva stvořený, to vyšlo prakticky nastejno) svobodný, proč by neměl být svobodný jeho potomek, momentálně sevřený v rakouských kleštích? Vždyť v roce 1841, čtyři roky před revolucí, prohlásil básník Václav Bolemír Nebeský ve Vlastimilu: "My nejsme národ nynějška, nýbrž národ minulosti a budoucnosti."
Tzv. pohanské povídky najdeme u Prokopa Františka Šedivého (České Amazonky aneb Děvčí boj v Čechách pod zprávou rekyně Vlasty, 1792), Šebestiána Hněvkovského (Děvín), Josefa Lindy (Záře nad pohanstvem) a dokonce i Josefa Kajetána Tyla (např. Poslední pohanka). Tyto práce dýchají neopakovatelným kouzlem nechtěného (například Antonín Machek oblékl hrdiny Příchodu Čechů na Říp do perských krojů!). Přeskočme však obrozence, i Jiráska (povídku Nevolnice zasadil do šerého 9. století), Třebízského, pomiňme i počátky české, zprvu spíše jen osvětové "archeologické povídky" (Pelcl, Amerling, Ziegler, Krejčí, Vocel, Hraše), středoškolského učitele Karla Jaroslava Mašku i prvního klasika, čáslavského učitele Klimenta Čermáka, všechny ty badatele, archeology, často amatérské, i pedagogy, kteří pěstovali v mládeži vztah k minulosti, na niž se nemá jen hledět s nekritickou úctou jako na zdroj neomylného poučení, nýbrž i jako na pokladnici hmotných pozůstatků, jež je třeba zachovat pro budoucnost. Čermák dokonce zapojil i Mikoláše Alše a ten vytvořil několik stylově zcela typických, leč námětově zcela netypických kreseb pravěké krajiny i jejích obyvatel, lidských i zvířecích, v podstatě prvních české scifi ilustrace vůbec.
Od Čermáka máme totiž už jen krok k vpravdě nesmrtelnému Eduardu Štorchovi, který přes četné peripetie, plynoucí z rozporu mezi pedagogickou, vědeckou činností a beletristickými, bohémskými sklony, vytvořil dílo zřejmě stále živé. Podobně jako Jules Verne vyřešil zmíněný rozpor vcelku jednoduše - neřešil ho vůbec a vyšperkoval dobrodružství vědou (či vyšperkoval vědu dobrodružstvím?). Ať tak či onak, stal se géniem žánru a jeho Kopčem je jedním z českých erbovních charakterů vedle Kašpárka, Hloupého Honzy, Broučka, Ferdy Mravence, Spejbla a Hurvínka, Káji Maříka, Rychlých šípů a Švejka.
U Štorcha svou recenzi končím, knížku si prostě opatřete a přečtěte, kdo se chce vyznat v české minulosti i povaze, musí ji mít. A nezapomeňte na méně šťastné autory a zajeďte se podívat třeba do Rožmitálu pod Třemšínem na obydlí druhého klasika, oč kdysi obdivovanějšího, o to dnes vyčichlejšího, jehož spisy obtěžkávají police antikvariátů, nicméně pozoruhodného Rudolfa Richarda Hofmeistera.
Jen ještě poznámku na závěr. Škoda, že autor se - jak je dnes v Čechách zvykem - uchýlil k drobným či větším špílcům na adresu minulého režimu, které se však s badatelskou ctí naprosto nesrovnávají, neboť jsou zavádějící či nepravdivé. Není jistě nutné, aby badatel Sklenářova formátu uváděl na adresu Zdeňka Nejedlého charakteristiky typu "zprofanovaný", aby se pokoušel udělat z Eduarda Štorcha jednou skorodisidenta a vzápětí zas koryfeje, který bezmála cenzuroval práce svých konkurentů. Nikdo to nemá zapotřebí, ani Sklenář, tím méně Štorch, natož český čtenář, který má dozajista svou hlavu otevřenou. Vše si přebere, když ne hned, tedy za pár let, a pak bude vystavovat vysvědčení, mnohdy nelichotivá.
Autor: Karel Sýs
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)