O husitství jsem toho již psal hodně ve svých knihách a článcích, nerad bych se moc opakoval, a tak se pokusím zdůraznit spíše některá méně známá a opomíjená fakta a souvislosti. Myslím dokonce, že v dnešní době, kdy tak mnozí zapomínají na slova Františka Palackého: "Má-li zajisté historie nám býti učitelkyní, nesmíme dělati z ní sobě děvku!", bude dobré si připomenout i mnohá, také zapomenutá fakta o husitství, která uvádí již Palacký. I když na druhou stranu mám pocit, že v dnešní době protihusitské hysterie, kdy se z historie stává navíc hysterická děvka, se toho slovy moc nezmůže.
Jak víme, v době husitské nikdo nepochyboval o tom, že Vatikán chce vyvraždit všechny Čechy podobným způsobem, jako kdysi Řím vyvraždil albigenské. Nedávno také ještě nikdo nepochyboval o tom, že nacisté chtěli vyvraždit všechny Čechy. Dnes se často na obojí jaksi "zapomíná".
Historické role Zikmunda a Hitlera byly stejné - oba byli nepříliš inteligentními, pokud nechceme říci přímo dementními, loutkami v rukou církve. Také máme k roku 1420 doloženo, že papežský legát Zikmundovi radil držet se zásady "nordické lsti" (že ten, kdo není v právu, nemusí dodržovat sliby dané tomu, kdo je v právu).
Představy některých hysteriků o tom, jaké by to bylo krásné, kdyby Češi poslouchali uherského krále Zikmunda, jsou asi stejně fundované, jako představy hajlujících skinhedů o tom, jaké by to bylo krásné, kdyby Češi "neremcali" proti rakouskému führerovi Hitlerovi. Zikmund mluvil o tom, že se ujme úkolu vyvraždění všeho obyvatelstva, již v roce 1418. Další svědectví, že Zikmund přísahal, že vyvraždí veškeré obyvatelstvo a zemi osadí jiným - samozřejmě německým - národem, pak máme například z jara roku 1420. (O tom, že v plánu je vyvraždění českého národa a osazení země Němci, se píše také v manifestu pražské obce z dubna 1420.) Již z první protičeské křižácké války máme také svědectví, že křižáci vyvražďovali veškeré obyvatelstvo i v případě, že se jednalo o katolíky. Zikmund se dal téhož roku slyšet, že by dal celou uherskou zemi za to, aby v Českých zemích nepřežil jediný Čech.
Jen nevím, proč ještě dnešní pravicoví hysterici, oslavující kolaboraci všeho druhu, vynášejí kolaboraci knížete Václava, která je těžko doložitelná a vůbec ne jistá. Jak to, že je ještě nenapadlo vynášet právě Zikmunda, který byl těžko Němec, jak nám tvrdí - to je u někoho, kdo měl za otce Čecha a za matku Polku, dost málo pravděpodobné (a takové tvrzení proto považuji za dost těžko udržitelné), ale který byl naopak největším českým kolaborantem dějin.
Pokud jde o Zikmunda, nemusím snad připomínat, že za bojů proti českému národu nebyl žádným císařem nebo českým králem, ale pouze něčím na způsob "korutanského hejtmana". Císařem byl až od roku 1433, českým králem - "uznaným", ovšem nikdy ne korunovaným, byl až roku 1436. Pokud jde o jeho "korunovaci" roku 1420, ta byla neplatná jednak proto, že nebyl zvolen, a pak i proto, že při korunovačním obřadu samém nebyly přítomny osoby, které ze zákona přítomny být měly.
Z toho důvodu bylo za neplatné považováno i pasování některých kolaborantů na rytíře, ke kterému při té příležitosti také došlo. Tito kolaboranti se však stejně dlouho neradovali, neboť Zikmund jim nedůvěřoval a za pár měsíců je postavil do první linie v bitvě u Vyšehradu, kde byli - přes pět set nejprominentnějších osob - zlikvidováni. Přes velké nářky u Palackého nad touto událostí tím možná Zikmund nechtěně Čechům prokázal velkou službu a přispěl k jejich sjednocení. Nebýt této události, byl by totiž další vývoj velkým otazníkem. Těžko dnes odhadovat, jestli mohli tito pobití kolaboranti tenkrát změnit poměr sil na politické scéně, i na čí stranu by se nakonec dali.
Je také dost úsměvné, když vidíme, jak mnozí dnešní negramotní antihusitští hysterici ztotožňují husity s islámskými teroristy, často přímo s al Kajdou, a Žižku s Usámou bin Ládinem, a vůbec netuší, že v husitské době bylo obyčejem nazývat právě katolíky mahometisty, neboť podobnost katolictví s islámem a spojenectví římské církve s muslimy byly tehdy dobře známé.
(Třebaže Palacký vznik tohoto názvu vysvětluje tím, že po vyhlášení interdiktu v Praze v roce 1415 museli katolíci za bohoslužbami putovat do okolních vsí - na Vyšehrad, do Psár, Buben a Ovence, podobně jako mohamedáni do Mekky. Husité interdikt ignorovali a jejich kostely fungovaly i nadále.)
Podobně je směšné, jak mnozí z těch, kteří se ohánějí Masarykem, poněkud zapomínají na jeho slova: "Tábor pro nás jest program".
Slyšíme o tom, jak Václav IV. svým "diskriminačním" kutnohorským dekretem "vyhnal" Němce z pražské univerzity. Méně již o tom, že poměr hlasů na univerzitě 3 : 1 ve prospěch Němců nebyl dán zákonem, ale pouhým zvykem. Karel IV. si při jejím založení přál, aby se řídila zvyklostmi pařížské univerzity, kde byl poměr právě opačný - 3 : 1 ve prospěch domácích.
Jelikož používaný poměr již dávno neodpovídal národnostnímu zastoupení (po vzniku dalších univerzit v Německu), Václav IV. s českou šlechtou Němcům navrhovali poměr 1 : 1. Když Němci na rovnoprávnost nechtěli přistoupit, stalo se podle přání Karla IV., kterého dnes někteří Němci vydávají za "velkého Němce" a dokonce udělují ceny Karla IV.
Němečtí profesoři a studenti z univerzity neodešli kvůli nějaké diskriminaci, ale odešli dobrovolně, když nechtěli přistoupit na podmínky, jaké by měli na Sorbonně. I když později, když kostnický koncil zakázal katolíkům v Praze studovat (o tom se také moc nemluví), jejich odchod také moc dobrovolný nebyl.
Podobně slyšíme řeči o tom, co všechno husité ukradli a zničili - zcela v tónu dnešních tunelářů, kteří vykládají, co všechno ukradli komunisté. Přitom je dostatečně známé, že po Zikmundovi, který i vysypal ostatky "svatého" Václava z rakve, již ukradl, už nebylo co brát. Zikmund ukradl všechny cennosti ze všech hradů a kostelů, kam se dostal, a navíc vytuneloval = zastavil korunní a klášterní majetky.
Slyšíme, jak byli husité ukrutní, a přitom všechny zprávy mluví o tom, že se chovali ke svým nepřátelům, na rozdíl od nich, velmi slušně (i když slušnost je samozřejmě v době války pojem relativní). Křižácké války proti Českým zemím byly vedeny čistě vyhlazovacím způsobem - plošným vyvražďováním civilního obyvatelstva, bez ohledu na to, jestli to byli husité nebo katolíci, které mučili a vraždili ryze ustašovským způsobem, neboli "ukrutněji než pohané". Zikmundovou specialitou bylo také vraždění poslů (o vraždění zajatců samozřejmě ani nemluvě). Nic takového husité nedělali.
Svou mírností k nepřátelům se dokonce i Žižka - dnešními hysteriky a poblicisty označovaný za teroristu - dopustil vážných chyb. Při dobytí Rábí tak Žižka například nezlikvidoval později neslavně proslulého masového vraha Menharta z Hradce. Žižka také nezlikvidoval, když se mu musely vzdát, kutnohorské bandy - dnes bychom řekli teroristy. (V podstatě šlo o vraždící lůzu ustašovského typu, která na Zikmundovy výzvy plošně vyvražďovala okolí.) Žižka tak nepřímo umožnil pozdější "ustašovské" vyvraždění kutnohorského obyvatelstva.
Velmi mě před několika lety pobavil článek nějakého klerikála v tom smyslu, že církev dlouhá léta zkoumá Husovy názory, ale je pro ni velmi obtížné je pochopit, zejména jeho tvrzení, že by církev neměla krást - že se to dá vysvětlit jen jeho chiliasmem, že to musel myslet tak, že krást nemá smysl, když už nebude čas si nakradený majetek užít. K vlně chiliasmu přitom došlo až dlouho po Husově smrti - v reakci na nebývalé vyvražďování při teroristických akcích, které křižáckou válku bezprostředně předcházely, a jež ji pak doprovázelo. (Vlna chiliasmu trvala necelé dva roky, 1420-1421.)
Připomeňme si také, jaká společenská vrstva se křižáckých výprav účastnila. Byli to zločinci, kteří za účast v tažení dostávali odpustky. Byli tedy něčím na způsob "amnesťáků", kteří se vyhrnuli po neslavné Havlově amnestii. Amnestii získali i zločinci, kteří si místo sebe najali a poslali někoho jiného.
Slyšíme, jakým postrachem okolních zemí byli údajně husité při svých "spanilých jízdách" (které byly hlavně zásobovacími cestami, jimiž husité čelili blokádě) - a přitom právě ohleduplným chováním na těchto rejsách se jim podařilo zvrátit protihusitskou propagandu a získat sympatie celé Evropy.
Husitství je nám dnes popisováno jako izolovaná záležitost pouhých Čech, a přitom již na své cestě do Kostnice - přes Německo - byl Hus všude vítán. Podle Palackého bylo husitství na Moravě ještě silnější než v Čechách - kromě měst, kde se pro převahu německého obyvatelstva nemohlo prosadit. Tehdejší Němci žijící v Českých zemích, byli - podobně jako pozdější německá menšina v Československu - papežštější než papež. (Větší podporu husitství na Táborsku pak vysvětluje Palacký předchozím pobytem Jana Husa na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí a v okolí.)
Jana Želivského, který je dnes všude označován za radikálního, považuje Palacký za umírněného. Pokud chtěl prosadit spojenectví Prahy a Tábora, musel totiž být někde uprostřed - a podle Palackého byl zavražděn proto, aby se tomuto spojenectví zabránilo. Je to logické, a pokud vím, učilo se to za první republiky ve školách. Dnes je Jan Želivský popisován jako nebezpečný extrémista či diktátor, kterého bylo třeba odstranit.
Pokud jde o řeči o "pohlavním komunismu" adamitů - který Palacký označuje za komunismus na nejvyšším stupni, na jednu stranu je pravda, že husité, jelikož do značné míry vycházeli z učení albigenských, již manželství neuznávali, těžko mohli manželství podporovat. Na druhou stranu však, vzhledem k tomu, že manželství se u nás, na rozdíl od částí Evropy, které byly dříve pod přímým vlivem starého Říma, do té doby u prostého obyvatelstva nerozšířilo, nemuseli jej ani rušit. A tak mohl stav, označovaný za pohlavní komunismus, představovat pouze tehdejší zvyklosti.
Nyní trochu odbočím k nápadu, který mi vnukla jedna kamarádka, a to napsat jakési "výhybky českých dějin", jakési coby kdyby. Pro začátek se o kousek vrátím. Takže:
Coby kdyby nebyl Karel IV.?
Karel IV. je dnes označován za největšího Čecha. Nesporně byl velkou osobností. Bylo to však ve všem přínosné pro český národ? S Karlem IV. se České země staly centrem římské říše a upoutaly na sebe příliš velkou pozornost.
Nebýt Karla IV., české obyvatelstvo by se tak hned nedostalo do kontaktu s římskou církví, Češi mohli být ještě dlouhou dobu - možná dalších několik set let - v podstatě pohané, možná by mohli mít od Říma i relativní pokoj ... a také by nevzniklo husitství, které bylo reakcí českého obyvatelstva na jeho první kontakt s římským kultem, a které zavdalo příčinu ke snahám o vyhlazení českého národa - jak v době husitské, tak v době protireformační, nacistické a nynější. Co by toto coby kdyby udělalo dlouhodobě, je samozřejmě těžké odhadovat.
Prostě: nebýt Karla IV., Češi mohli zůstat jakoby "pod svícnem". O město, které se jednou stalo hlavním městem římské říše (a o zemi, která se stala jejím centrem) pak už šlo víceméně vždycky. (Totéž pak bylo později ještě podtrženo v době Rudolfa II., kdy se Praha opět stala hlavním městem říše ... a kdy se do ní natáhly davy španělských a římských "poradců".)
Představy o pobožném českém obyvatelstvu ve středověku jsou poněkud scestné. Vždyť i takový český reformátor jako Jan Milíč z Kroměříže se musel na stará kolena ("ač byl věku již šedého") naučit německy a kázat Němcům, protože české ovečky v té době prostě ještě nebyly. (Přesněji řečeno, Jan Milíč z Kroměříže se po smrti Konráda Waldhausera stal kazatelem u Týna a převzal jeho "německou klientelu".)
Coby kdyby nebyl Jan Hus?
Přestože je Jan Hus velkou osobností českých i světových dějin, je pravděpodobné, že i bez něj by vývoj probíhal podobně. Své významné postavení totiž nezískal svými názory - podobné tehdy u nás zastával téměř každý, a Hus navíc rozhodně nepatřil k těm radikálnějším - ale něčím úplně jiným.
Jan Hus totiž v době arcibiskupování negramotného Zbyňka Zajíce z Házmburka (od jeho nástupu do funkce v roce 1403 až do roku 1408, kdy se dostali do konfliktu) Zbyňkovi vydatně pomáhal, dá se říci, že v podstatě arcibiskupoval za něj. Zbyněk Zajíc z Házmburka byl totiž sice dobrým válečníkem - arcibiskupem se zřejmě stal odměnou za své vojenské služby králi, ale pro arcibiskupování neměl opravdu ani ty nejmenší předpoklady. Jan Hus tedy byl "šedou eminencí", možná právě v souvislostí s touto svou neoficiální funkcí arcibiskupa byl i zpovědníkem královny, a měl tedy vliv nejen v církvi, ale i na královském dvoře. Právě Hus tehdy svým vlivem na arcibiskupa zabránil tomu, aby byla v Českých zemích zakládána "zázračná" poutní místa.
Nebýt Husa, patrně by se vedení reformace ujal někdo sice méně významného postavení, ale o to razantnější. Výsledek by mohl být dost podobný. Mnoho lidí, včetně Františka Palackého, si například vždy cenilo více osobnosti Jeronýma Pražského než Jana Husa.
Dnešní tvrzení, že kdyby Jan Hus nebyl upálen, husitství ve své ozbrojené formě by nevzniklo a Češi by se "zase" stali poslušnými ovečkami, postrádá jakoukoli logiku. Kdyby nebyl Jan Hus upálen, mohlo by to znamenat, že církev není tak agresivní. Husitství - na obranu proti ní - by sice nemuselo vznikat, ale žádnými ovcemi, kterými nebyli ani předtím, by se Češi nestali. Kdyby Hus upálen nebyl, ale agresivita církve vůči českému národu by se projevovala jiným způsobem, husitství by patrně vzniklo tak jako tak. Potřeba vzniku husitství byla dána nezbytností obrany proti agresivitě římské církve a nebyla nějakou odvetou za něčí upálení. Upálených ve středověku i novověku bylo...
Husův problém byl tak trochu i v tom, že se mučedníkem stát chtěl, můžeme říci, že byl poněkud masochistou. Dost dobře věděl, co jej v Kostnici čeká. Jeho upálení bylo požadováno již dříve. Připomeňme si Husovo "hádání na Žebráku" v roce 1412 s jeho osmi odpůrci (víc teologů opačného názoru se tehdy v celé zemi nenašlo a Hus se tehdy smál, že si těchto osm osob osobuje jméno celé teologické univerzity). Hus jim tehdy navrhl, že se svým upálením, které požadovali, pokud mu dokáží, že je kacíř, souhlasí - za podmínky, že bude platit i opak, a pokud mu tedy kacířství nedokáží, budou upáleni sami. Na to se samozřejmě báli přistoupit. Již roku 1412 byli také v Římě zcela protiprávně uvězněni Husovi právní zástupci. Jeroným Pražský byl již roku 1410 vězněn v Budíně a ve Vídní.
S kostnickým inscenovaným procesem jsou spojeny i jisté zajímavosti, dnes těžko pochopitelné:
Hus například nebyl odsouzen hned první den, neboť se tehdy přišlo na to, že rozsudek byl připraven předem. Tehdy to ještě vadilo! Ještě se dbalo na formální pravidla!
Neméně zajímavé je Husovo naivní hájení se, že papež, prelát nebo kněz, když smrtelně hřeší, není papežem, prelátem, knězem, protože, když přece smrtelně hřeší král, také automaticky pozbývá mandátu. Automatický zánik mandátu politiků při nedržení předvolebních slibů (a práv vrchnosti při porušování zákona) byl totiž ve středověku považován za samozřejmost. Na kostnickém koncilu bylo toto pravidlo popřeno - i když tehdy prozatím ještě jen u církevních představitelů, a kostnický koncil se tak stal předstupněm k - byť pozdějšímu - popření tohoto pravidla u politiků.
Další detaily procesu, jako zcela nesmyslná žaloba, že se Hus prohlašoval za čtvrtou osobu trojice, nebo skutečnost, že když si všimli, že je na hranici u kůlu přivázán tak, že se dívá na východ, odvázali jej a znovu uvázali tak, aby se musel dívat na "demokratický západ", již znějí dnešnímu uchu až moc pochopitelně.
Další zajímavou skutečností je, že dopis českého sněmu do Kostnice z 2. září 1415, ke kterému byly přivěšeny pečeti 452 šlechticů, zněl:
"Poněvadž zákonem přirozeným i božským jest činiti každému, což kdo chce sám sobě, a nečiniti jinému, čeho sobě nechce..."
Je dokladem toho, že k pozdějšímu pasivnímu "nečiň druhému" byla tehdy velmi živá dnes již pozapomenutá aktivní forma "čiň druhému", a tato aktivní forma byla dokonce na prvním místě - a to navzdory tomu, že v protestním dopise proti Husovu upálení by měl být podle dnešní (negativistické) logiky důraz právě na "nečiň druhému".
Znovu se s tímto pojetím setkáváme 13. dubna 1918, u příležitosti národní přísahy našich národních představitelů, učiněné v Obecním domu a přečtené Aloisem Jiráskem, kdy se ovšem mluví o právnictví Komenského, žádajícím, aby jedni druhým činili nebo nečinili to, co chtí, aby jim oni činili nebo nečinili.
V dopise českého sněmu se samozřejmě jasně mluví o vraždě Jana Husa.
Jak tehdy husitství převládalo, je vidět i z toho, že se k protihusitské teroristické organizaci, která krátce na to vznikla, připojilo jen čtrnáct šlechticů.
Coby kdyby nebyl Jan Žižka?
Při vší úctě k Janu Husovi musíme konstatovat, že byl nahraditelný. Podobné názory jako on zastávali v té době skoro všichni. I když mnohé Husovy výroky, jako například o ptactvu nečistém, jako kalousech, kteří světla Kristova nemilují, jsou samozřejmě aktuální i dnes. V Českých zemích byl nespočet autorů píšících knihy jistě podobné, podle některých zmínek bylo mezi autory i mnoho žen.
V případě Jana Žižky je situace jiná. Po vyhlášení vyhlazovací křižácké války byly už jen dvě možnosti: buď se český národ vzchopí k obraně, nebo bude úplně vyhuben. Jiná cesta neexistovala. Všechny výtky husitům, že zbourali několik klášterů, zcela ignorují tuto skutečnost. Tyto výtky pak znějí zcela absurdně zejména v dnešní době, kdy se v jiných souvislostech veškeré škody způsobené vojsky obhajují jako "kolaterální".
Dobrých vojevůdců je málo, a posledním známým dobrým válečníkem té doby byl arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, který byl v té době již dávno mrtvý, nehledě na to, že v posledních letech svého života i stál na opačné straně. Nebýt Žižky, český národ by prostě neexistoval.
To, že by Češi bez Žižky dopadli jako albigenští, bylo uznáváno již za jeho života. Žižka, jak sám říkal, sahal po zbrani pro vysvobození jazyka českého i slovanského (což je zakotveno i v jeho vojenském řádu z roku 1423). Podle Palackého byl Žižka v té době jedním z nemnohých lidí, kterým byla idea slovanství pohnutkou k činnosti. Němce Žižka neměl rád pro jejich kastovnictví, ale o to radši měl Slovany, kteří byli v tomto ohledu tehdy ještě neporušenější.
Pokud jde o řeči o obraně českého jazyka v té době, třebaže v té době byl ještě všeobecně známý původní rozsah slovanského osídlení v Německu a postupné vytlačování Slovanů Němci, myslím, že je třeba je odlišit od podobných řečí z doby obrozenecké. V té době nešlo pouze o český jazyk, ale o český národ (o český jazyk až v souvislosti s tím). Ale, jak víme, přímá konfrontace se skutečností, že jde o vyvraždění veškerého českého obyvatelstva, vedla k chiliastickým náladám, a mluvit pouze o jazyku bylo tedy jaksi taktičtější, političtější.
Coby kdyby nebyla neúroda?
Poslední "coby kdyby", o kterém se chci zmínit, je neúroda v letech 1431-1433, jež vedla k zoufalému nedostatku potravin - vyhnala ceny potravin na desetinásobek - a v důsledku toho vedla k porážce husitských vojsk u Lipan.
V té době byly již poměry v Českých zemích v podstatě zcela zkonsolidované, od roku 1429 už zase fungovala pražská univerzita, v roce 1431 byl v Praze dokonce husitskými "barbary" - dlouho před tolik opěvovanou západní Evropou - zaveden vodovod. Mezinárodní postavení Českých zemí bylo neobyčejně silné, husité si přes veškerou propagandu římské církve svou ohleduplností při zahraničních výpravách opět získali sympatie celé Evropy. (Ty sice existovaly už na počátku křižáckých válek, ale v jejich průběhu byly římskou propagandou, s výjimkou Polska a Uher, téměř udušeny.) V Německu začala některá města navazovat s husity styky, a po jejich příkladu vyhánět arcibiskupy a biskupy. Začali povstávat i sedláci. Zorganizovat další křižáckou výpravu již nebylo za dané situace možné. Dokonce i na basilejském koncilu, který probíhal od roku 1431, nakonec představitelé římského kultu došli k závěru, že jim nezbývá než s Čechy jednat. Pak ale přišla neúroda, která jim umožnila zvolit jinou cestu.
Můžeme klidně říci, že nebýt této nešťastné neúrody, husitství by tehdy zvítězilo v celé Evropě. Vývoj v Českých zemích by pak - již v té době - směřoval směrem k republice.
Z dějinného hlediska byl tedy (hlavně pro Čechy) Karel IV. spíše negativní, Jan Hus více méně neutrální, Jan Žižka pozitivní - a nesporně největším Čechem - a neúroda před bitvou u Lipan tou největší přírodní katastrofou v dějinách vůbec.
Jak jsem se již zmiňoval, všechny výtky husitům zcela ignorují skutečnost, že šlo jenom a pouze o obranu národa před jeho vyhubením, nehledě na to, že zapomínají na dávno zapomenutou zásadu, kterou hlásal například Ernest Denis, že za veškeré způsobené škody může vždy pouze útočník.
Dnes však nejsou odsuzováni křižáci útočící na naši zemi, nýbrž čeští obránci, kteří přitom dali několika "amnesťákům" řemdihem po hlavě. Říkám několika, protože třebaže vítězství husitů byla skvělá, počet zabitých útočníků se nedá srovnávat s počty civilního obyvatelstva, které útočníci stačili vyvraždit. Je třeba mít na paměti, že husitská doba nebyla jenom dobou slávy, ale také dobou rozsáhlé genocidy, vedené Římem proti českému národu.
Za protičeských křižáckých válek totiž byla vyvražděna třetina obyvatelstva. Pokud si připomeneme pozdější, například také ustašovci hlásaný - a po Bílé hoře u nás a v části Německa i provedený - plán tří třetin: jednu třetinu vyvraždit, jednu vyhnat a třetí pokatoličtit, byl by, vzhledem k tomu, že k vyhánění a pokatoličťování v takové míře nedošlo, proveden hlavně z té jedné - ovšem nejbrutálnější - třetiny.
Denis ovšem tuto zásadu - že za veškeré způsobené škody může vždy pouze útočník - vztahuje hlavně k době pobělohorské, a dává vinu za všechny negativní rysy, které se u českého národa vyvinuly, jezuitům, kteří znemožnili jeho přirozený vývoj, a které prohlašuje za útočníky. Prostě, vinu za stav vyvražďovaného národa nese vždy útočník, za stav utlačovaného národa utlačovatel.
Myslím, že to je poněkud zdravější postoj než v oněch současných článcích v tisku na téma "stydím se za to být Čechem", které mají lidem vnutit pocit viny.
A tuto zásadu, že vinu nesou útočníci, bychom měli vztáhnout také k době druhé světové války a "protektorátu". Jak to, že za odsun Němců dnes nemohou sami nacističtí útočníci, ale Češi? A to pomíjím nesrovnatelný nepoměr mezi 366 tisíci československých občanů, zavražděnými nacisty, a několika tisíci Němci, kteří zahynuli při odsunu - a kolik z těch Němců asi bylo nevinných obětí? A také nepoměr mezi 800 tisíci Čechy vyhnanými z pohraničí, a hrstkou odsunutých Němců (pokud pomineme válečné zločince, které můžeme těžko považovat za oběti).
Pokud jde o husitství samo, můžeme uzavřít, že díky Karlovi IV. muselo vzniknout, chtěl-li český národ přežít, vzniklo by i bez Jana Husa, ale bez Jana Žižky by, společně s českým národem, zaniklo.
Tvrdit, že v případě protičeských křižáckých válek o vyhlazení českého národa nešlo, by bylo stejným falšováním historie, stejným popíráním holocaustu, jako tvrdit, že se Židé do plynových komor chodili opravdu sprchovat.
Přednáška z 20. prosince 2005 v Klubu historiků, (Budoucích) politických vězňů 9, Praha 1, Nové Město
Autor: Jan Kristek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |