Jsme tolerantní
Aristoteles kdysi neprávem připsal dikobrazovi bojovnost - prý vystřeluje na nepřítele
ostře zakončené ostny. Dnes víme, že dikobraz má pouze špatnou pověst, ale i tak dal jméno "bojovným" humoristickým časopisům.
Lidskou bojovnost však nelze brát s humorem. Krvavá nit se táhne od Kaina a Ábela až po dnešek. Mnozí učení muži, mudrci, filozofové, bojovali proti zaslepenému fanatismu. Marně se Erasmus Rotterdamský, "muž středu", snažil udržet mezi dvěma tábory. Dostalo se mu ostré kritiky od Luthera. Marně Spinoza hledal "střední cestu " - nehanět, neodsuzovat, ale pochopit. Marně Locke psal Listy o toleranci.Vždyť ten stejný Locke, vyznavač tolerance, byl paradoxně známým nepřítelem umění. Dodnes uznáváme jeho pohrdání poezií, protože "ještě jsme neviděli, že by někdo objevil zlaté či stříbrné žíly na Parnase". Platí to i básnících, kutajících ve slovenských horách.
Vysokou školu tolerance vede Voltaire, který chtěl udělat cokoli, jen aby se mohly vyslovovat takové názory, se kterými on sám nesouhlasí. Ale přitom, paradoxně, s malicherným, zaslepeným nepřátelstvím pronásledoval Montesquieua, a i když on sám dopomohl Rousseauovi ke slávě, vysmíval se mu kvůli dojímavému přesvědčení, že mezi lidmi by měla panovat rovnost. Tato myšlenka byla Voltairovi proti srsti, vždyť již v mladém věku si opatřil šlechtický titul a po boku nosil kord. Kdysi úhlavní nepřátelé dnes leží naproti sobě v Panteonu, poloprázdná rakev Voltairova má výhled na Rousseaův katafalk, z něhož se zvedá vztyčená ruka s planoucí pochodní. Do věčnosti cestují ve stejném kupé a konečně se dobře baví - nad sebou i nad námi.
Hegel tvrdil, že člověk se formuje tehdy, když se pokouší pochopit myšlenky toho druhého, i když s ním nesouhlasí. Možná i díky těmto názorům se mohl chlubit svým šťastným manželstvím s mnohem mladší ženou.
Otec tolerančního patentu, osvícený panovník Josef II., vydal nařízení, týkající se cenzury, ve kterém žádal, aby v novinách nebylo nic, co je proti zdravému rozumu. S pojmem "zdravý rozum" však máme těžkosti dodnes.
Už La Rochefoucauld říkal, že za lidi se zdravým rozumem považujeme jen ty, jejichž myšlení je stejné jako naše.
Civilizace však postupuje. Bible sice učí, že některé zlo netoleroval ani Bůh, my však velkoryse tolerujeme všechno. Adorno někde tvrdil, že kulturní průmysl slouží k zaslepování lidí. Dnes to dokládají statistiky, ví se, že střelba na amerických školách souvisí s nabídkou televize, videoher, dokonce i agresivní hudby. Nedávno se střílelo v německé škole a internátě. Světové trendy se šíří dál, přišly i k nám. Peníze oslepují všechny. Tolerujeme násilí, drogy, zvrácenosti, politické lži. Bez nadrogovaného zpěváka a střelby bychom se nudili. Je to jen zábava na zabití času, hra. Jak píše de Gaulle, "politika je vždy egoistická, všechno ostatní je jen hra - hra na toleranci, na demokracii, na pravé náboženství".
A tak i tolerantní lidstvo se šátkem na očích si hraje na slepou bábu. Aspoň se nasmějeme.
Míra úspěchu
Hésiodos už 8. století před Kristem radil dodržovat ve všem míru. Pythagorejci učili zachovávat rovnováhu vah. Sám Pythagoras léčil nemocné hudbou, aby našli ztracenou harmonii. Protagoras tvrdil, že člověk je mírou všech věcí. Opakovali to po něm mnozí, i Aristoteles, kterého však kritizovali ti, co sledují Platónův k nebi ukazující prst na Raffaelově obraze Aténská škola.
Středověk měřil, kolik andělů se vejde na špičku jehly a hlásal askezi. Není divu, že Rabelais jej popsal jako těžké časy sucha a oživil jej zázračnou božskou sklenicí, ze které nikdy neubývá. Renesanční umělci opěvovali plný život, plné mísy a plné ženy. Watteau štiplavě poznamenal, že pohled na Rembrandtovy ženy je nejlepší kúra proti lásce.
O míru se zajímal i Descartes - pro něj poznat znamená měřit, zákon proporcí je klíčovou otázkou jeho filozofie. Holbach si všiml, že společnost přirovnává člověka k peněžní hodnotě. Dodnes platí myšlenka z Goethova Fausta, že člověk je to, co si pomocí peněz může koupit. Jsem to, co si můžu zaplatit. V devatenáctém století vznikla tzv. teorie míry, míra se začala vědecky zkoumat, analyzovat.
Ještě na počátku dvacátého století ruský básník Chlebnikov tvrdil, že zákony světa jsou v souladu se zákony čísel. Už dopředu se obával, co přinese rok 1917. Násilnické dvacáté století však velice rychle rozházelo všechny ustálené míry a hodnoty, aby se Heisenbergův princip neurčitosti přelil i do společenských věd, do celého života. Už nevíme, co je velké a co malé, hirošimská malá bomba otřásla každou velikostí.
Filozofové tvrdí, že problémem dnešního světa už není dělící čára mezi velkými a malými státy, ale mezi lidským a nelidským. Tlak na odlidštění vymazává z paměti co nás učili prarodiče, učitelé, kněží, knihy. Ztrácí se míra odpovědnosti jednotlivců, politiků, médií. Na nepřesná měření si stěžují už i sportovci a missky, centimetřík sem, centimetřík tam, v důležitých partiích jim může ubrat na kráse.
Ale v hospodě vám ještě stále naměří půldecák vodky, sedmičku piva, litřík vína. V Dickensově románu farář na otázku, co si dá k pití, odpovídá: Každý alkohol škodí, dejte mi ten nejsilnější.
Všechny míry se revitalizovaly, jen lidské JÁ radostně roste. Zájmeno já překonává gravitaci, píše Paľo Bohuš a ukazuje, v jakém duchovním prdinci může bydlet génius. Asi skutečně bydlíme v džungli. Pokud však hledáme útěchu, může nás obrodit úvaha Juraja Cígera: Aby se dnešní džungle znovu změnila na obyvatelný svět, je nutný účinný výzkum ontologických proporcí, pořádku a míry. Podle významného slovenského filozofa člověk, který vzdoruje zlu, je symetrický.
Před námi se vynořuje nový ideál symetrie. Jistě, ještě k ní máme velmi daleko. Není nutno se však dopředu vzdávat, musíme trénovat, duševní gymnastika dělá zázraky!
Začínáme základními počty, znovu se učíme počítat, násobit. Všichni dnes počítáme - politici počítají hlasy, sledují volební preference, mládeži se počítá léčivá hudba, jiní sní o obsahu nevyčerpatelné sklenice a důchodci počítají, o kolik zase zdražil chleba. Každý z nás má svoji individuální a nezměnitelnou míru. Hlavní je, abychom věřili, že je to míra úspěchu.
(Z knihy Rychlokurz sebeobrany aneb jak přežít v dnešním světě)
Přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: Viera Švenková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)