Z vernisáže výstavy Bohumily Sarnové v Kulturním středisku Průhon, Praha 6
Ještě nedávno jsme říkali, že Bohumila Sarnová nám své obrazy a básně vozí ze samého srdce Vysočiny, jímž úředně je velkoměsto Jihlava s největším náměstím (sice po Praze, ale Praha tuhle básnickou licenci vydrží) v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a zbytku světa. Jenže zimy (ale ani léta) nejsou už takové, jako bývaly za našich mladých let a přijet z úhledně odsněžené Jihlavy není o nic dobrodružnější než přiletět z Floridy bičované uragány. A přece je na Vysočině cosi jako Bermudský trojúhelník a Bohunka Sarnová se se svým manželem přestěhovala do samého jeho středu, do Zbinoh. Stačí upřesnit, že jeden cíp tohoto trojúhelníku tvoří Větrný Jeníkov, abychom pochopili, že ani pól nebývá tak krutý k polárním psům, Amundsenům a Scottům jako tato malá sice, ale naše točna, kolem níž se otáčí planetární soustava české poezie, a nad níž se vrství množstvím peří odlišené duchny české duchovnosti.
Myšlenka však odolává mrazu jako blahodárný virus, zárodek a dárce života, který přeletí mezihvězdnou prázdnotu a zůstane naživu, nikoli aby způsobil chřipku, nýbrž aby probudil dosud apatický uhlík, vodík a kyslík k organizované činnosti.
Lidové mudrosloví praví, že dvěma pánům nelze sloužit. Bohunka Sarnová maluje a píše, ale neslouží. Naopak - múzy Erató a Kalliopé ji poslouchají. A když ne na slovo, nemůže se nikdo zlobit. Na slovo poslušné Múzy by už nebyly nadpozemské bytosti, dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyny, nýbrž slepice.
Básně si záhy poslechnete a ostatně výklad básní patří k zavrženým školním úkonům. Obrazy se sice vykládat mohou, ale každé oko vidí své. K vnímání světa je ideálně vybaveno oko mouchy, zírá na svět z nejnemožnějších stran. Ale jedině lidské oko, přesněji řečeno oko malíře, vidí i za roh. Tam, kde se budoucnost teprve peče.
Snad proto se Bohunka Sarnová tolik věnuje rostlinám. Rostliny jsou mládí světa. Kde zvířata i člověk hynou, tam se rostlina uchytí, trpělivější než kámen za generace rozruší skálu. Najdeme ji pod sněhem a ledem, na dně moří, pyl si libuje i ve stratosféře. Proto tolik semen, tolik plodů, tolik záhadných komůrek, ve kterých se rodí svět, jenž při porodu nekřičí. Osudem rostlin je skončit v žaludku nebo ve váze, v aleji nebo - třikrát běda - v herbáři. Naplocho slisovaný člověk je strašná představa vítězství parního válce nad masem a kostmi. Zato chudobka v postýlce similijapanu, přikrytá těsně přiléhajícím velvetem, je představa přijatelná. Botanika má také své peklo, ale nikdo se nepozastaví nad kremací přesliček, nad utrpením draného lnu, mlácené pšenice a denně spařovaného mučedníka svatého Darjeelinga, jejich vzlykot stoupající z výluhů, odvarů, extraktů a macerátů nikdo neposlouchá. Ve světě zotročeném měkkým i tvrdým sexem nikdo neodtrhne zrak od sadomasa, aby se vzrušil tajemstvím spojení nahosemenných s kryptosemennými. Ve světě hardwarů a softwarů se nikdo neodpojí od sítě, aby otevřel paměť erbovních květin siluru, ordoviku a devonu.
S každou lopatkou uhlí pálíme i naši minulost, hrdou a pestrou, zdobnou a mírumilovnou, voňavou a léčivou. Teprve když jsme v koncích, žebráme u rosičky okrouhlolisté, klekáme před heřmánkem, smekáme před bezinkou. Pozdě však zdravit u vrbiček!
Ještě že jsou na světě lidé jako Bohunka! Jsou to naši ručitelé.
Až u posledního soudu bude svatá trojka Rezeda, Lilie a Růže rozhodovat, zda má zeměkoule obrůst koukolem a nebo zvonečky, budou ve hře i tyhle akvarely, možná už vybledlé, ale přece platné hlasovací lístky.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |